30 Cdo 4047/2007
Datum rozhodnutí: 10.03.2009
Dotčené předpisy:




30 Cdo 4047/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) J. Ř., a b) V. Ř., proti žalovanému L. k. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 845.012,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 197/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. března 2007, č. j. 57 Co 716/2006 - 208, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. března 2007, č. j. 57 Co 716/2006-208, se ve vyhovujícím výroku o platební povinnosti žalovaného ohledně částky 251.298,50 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se po změně žaloby soudem připuštěné (došlé mu dne 23. 2. 1998) domáhali zaplacení částky 469.568,30 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 10. 1996 do zaplacení, představující náklady na přestavbu chaty S. (kterou měli v nájmu

na základě hospodářské smlouvy uzavřené s žalovaným ze dne 31. 12. 1991, ve znění jejího dodatku ze dne 8. 6. 1994) ve výši 452.657,- Kč, jíž zaplatili stavební firmě, investici do vybavení chaty ve výši 209.346,40 Kč, investici do vybavení kuchyně ve výši 40.000,- Kč, pojištění chaty na rok 1997 ve výši 15.057,- Kč a náklady na opravu sněžného vozidla L. ve výši 35.000,- Kč. Dále uvedli, že žalovaný jim dluží částku 3.906,80 Kč za telefonní hovory LK S. do 31. 7. 1996, částku 54.420,- Kč za nocleženky za roky 1993 - 1996 a částku 6.071,40 Kč za provoz LTV za roky 1994 - 1996 a že naopak žalovanému dluží částku 247.500,- Kč jako nájemné od roku 1994 do 30. 9. 1996 a částku 99.390,30 Kč za odběr elektřiny. Vzhledem k tomu, že žalovaný od uzavřené smlouvy odstoupil, skončil nájem chaty ke dni 1. 10. 1996, kdy žalobci z ní byli vykázáni.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu s tím, že ohledně požadavku žalobců na vydání investic do chaty není pasivně legitimován, neboť není vlastníkem nemovitosti, movité věci žalobců se dosud nacházejí na chatě, takže jsou jim k dispozici k vyzvednutí, a ohledně nákladů na opravu sněžného vozidla namítl promlčení. Pokud jde o dlužnou částku žalovaného vůči žalobcům, poukázal na zápočet provedený při jednání dne 4. 11. 1996, na základě kterého vznikl rozdíl v jeho prospěch ve výši 168.250,- Kč; tento dluh navrhl k započtení proti žalobci uplatněným nárokům, vyjma investic do chaty.

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 29. 7. 2003, č. j. 8 C 197/2002-48, zamítl žalobu o zaplacení částky 469.568,30 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 10. 1996 do zaplacení, řízení ohledně částky 135,10 Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že hospodářskou smlouvou ze dne 12. 5. 1984 předal bývalý československý stát jako vlastník chaty S., evidenční číslo 0271, v k.ú. D. L. tento majetek do trvalého užívání Tělovýchovné jednotě D. D.-O., že hospodářskou smlouvou ze dne 12. 12. 1991 byla chata předána jakožto národní majetek do trvalého užívání podle § 70 odst. 1 hospodářského zákoníku žalovanému, který ji pak hospodářskou smlouvou ze dne 31. 12. 1991 dal do dočasného užívání žalobcům za částku 5.000,- Kč měsíčně; dodatkem k této smlouvě ze dne 10. 10. 1994 bylo ujednání o nájemném změněno tak, že základní roční nájemné bylo stanoveno částkou 90.000,- Kč s tím, že za dobu od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1997 bude hrazeno tak, že žalobci na své náklady provedou v souladu se stavebním řízením a stavebním povolením úpravy chaty, zajistí její vybavení, zprovozní kuchyni, opraví kanalizaci a elektrický bojler; dále bylo ujednáno, že tyto investice, představující základní nájemné za rok 1994 až 1997 přejdou okamžikem realizace bez náhrady do vlastnictví pronajímatele. Žalobci realizovali svůj závazek a provedli stavební úpravy chaty, přičemž náklady na ně a na vybavení kuchyně vyúčtovali částkou 664.503,40 Kč. Dále bylo zjištěno, že dne 10. 10. 1994 uzavřel žalovaný jako prodávající s žalobci jako kupujícími kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo sněžné pásové vozidlo L. za dohodnutou cenu ve výši 165.000,- Kč, kterou se žalobci zavázali zaplatit ve 4 splátkách po 41.500,- Kč nejpozději do 30. 3. 1998, s tím, že vlastnictví k vozidlu přejde na kupující po zaplacení kupní ceny (§ 601 obč. zák.). Ze shodných tvrzení účastníků pak soud prvního stupně vzal za nesporné, že dočasné užívání chaty žalobci bylo ukončeno na základě výpovědi žalovaného ke dni 1. 10. 1996. Po ukončení tohoto vztahu došlo mezi účastníky ke vzájemnému vyúčtování závazků, ze kterého vyplynulo, že žalovaný dluží žalobcům na nákladech za elektřinu za léta 1994 až 1996, telefonních poplatcích a nocleženkách do září 1996 částku 74.275,- Kč, a žalobci dluží žalovanému částku 242.525,- Kč, představující náklady na elektrickou energii za léta 1994 až 1996, splátky sněžného vozidla a daň z nemovitosti. Soud prvního stupně dovodil, že je-li vlastníkem rekreační chaty Česká republika, nemohlo dojít ke zhodnocení majetku žalovaného, a to ani vzhledem k ujednání obsaženému v dodatku č. 1 ze dne 8. 6. 1994 k hospodářské smlouvě, takže žalovaný nezískal na úkor žalobců žádný majetkový prospěch. Důvodná není ani žaloba na náhradu škody za movité věci (vybavení kuchyně chaty) ve vlastnictví žalobců, neboť nacházejí-li se dosud v chatě, je namístě žaloba na jejich vydání, pokud je žalovaný nevydá dobrovolně. Stejně tak není opodstatněná ani žaloba na náhradu nákladů za opravu sněžného vozidla (které je ve vlastnictví žalovaného, když žalobci dosud neuhradili celou kupní cenu), neboť tento nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatněný žalobou ze dne 23. 2. 1998 je vzhledem k § 107 odst. 1 obč. zák. promlčen (náklady na opravu vozidla ve výši 35.000,- Kč žalobci vynaložili dne 5. 4. 1995). Vůči dalším splatným pohledávkám žalobců pak žalovaný uplatnil započtení (§ 580 obč. zák.) své splatné pohledávky, která podle zápisu ze dne 4. 11. 1996 činí částku 242.525,- Kč.

K odvolání žalobců proti zamítavému výroku o věci samé a proti výroku o nákladech řízení Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 10. 2004, č. j. 57 Co 235/2004-83, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 35.000,- Kč s příslušenstvím, potvrdil, a ve zbývající části tohoto výroku a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že nárok žalobců na zaplacení částky 35.000,- Kč, kterou vynaložili na opravu sněžného vozidla L., je promlčen (§ 107 odst. 1 obč. zák), dalším jeho závěrům však nepřisvědčil. Dovodil, že skutková tvrzení v žalobě ohledně požadavku žalobců na zaplacení částky 40.000,- Kč, představující hodnotu jejich movitých věcí, které zůstaly v chatě, jsou neúplná ohledně identifikace těchto věcí i jejich stavu v době, kdy byli z chaty vykázáni, a že je proto třeba zvážit tento jejich nárok z hlediska práva na věcné náhradní plnění, představující hodnotu věcí podle stavu jejich neoprávněného zadržení. Pokud by žalobci v tomto ohledu neučinili potřebná doplnění, je třeba postupovat podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Dále krajský soud dospěl k závěru, že hospodářská smlouva ze dne 31. 12. 1991 o dočasném užívání chaty žalobci byla uzavřena v rozporu s § 348 a § 71 hospodářského zákoníku, neboť žalovaný nebyl státní organizací, a kromě toho se v hospodářské smlouvě ze dne 12. 12. 1991 uvádí, že trvalý uživatel není oprávněn nemovitost přenechat k dalšímu užívání jinému, a to ani částečně (viz bod VII. smlouvy z 12. 5. 1984); tato hospodářská smlouva je proto podle § 39 obč. zák. a podle § 21 odst. 1 věta první hospodářského zákoníku absolutně neplatná. Nárok žalobců na úhradu jimi vložených investic do chaty je tudíž třeba posoudit z hlediska ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Soudu prvního stupně pak odvolací soud dále uložil, aby znovu posoudil důvodnost námitky započtení vznesené žalovaným, kterou se bránil vůči žalobci uplatněným nárokům, neboť žalovaným nebyly jeho pohledávky nikterak konkretizovány.

Usnesením ze dne 2. 12. 2005, č. j. 8 C 197/2002-126, Okresní soud ve Frýdku-Místku připustil změnu žaloby, spočívající v rozšíření o částku 410.444,- Kč, kterou tvoří výše plnění z neplatné hospodářské smlouvy ze dne 31. 12. 1991 (nesprávně uvedeno 31. 12. 1990), a to uhrazené nájemné za období roku 1992 až 30. 9. 1996 ve výši 367.000,- Kč, uhrazený rekreační poplatek za rok 1995 ve výši 2.015,- Kč, úhrada pojištění rekreační chaty za období let 1994 - 1996 v celkové výši 33.831,- Kč a úhrada poplatků za lůžka v roce 1995 ve výši 7.598,- Kč; petit žaloby po této změně zní: žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 845.012,30 Kč s 19 % úrokem z prodlení z částky 434.568,30 Kč od 1. 10. 1996 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku .

Podáním, doručeným soudu prvního stupně dne 15. 4. 2005, žalovaný uvedl, že k započtení uplatňuje celkem částku 242.525,- Kč, představující částku 139.725,- Kč jako doplatek za dodávku
elektrického proudu za rok 1994, doplatek za elektřinu za měsíce leden až červenec 1995 a za odběr elektřiny v roce 1996, dále částku 98.300,- Kč jako dvě splátky na kupní smlouvu o prodeji vozidla L., včetně zvýšení o inflaci, a částku 4.500,-Kč za nájem pozemků v letech 1994 - 1996.

Poté Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 20. 6. 2006, č. j. 8 C 197/2002-153, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 35.200,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 23. 10. 1996 do zaplacení, žalobu ohledně částky 809.677,20 Kč a 19% úroku z prodlení z částky 434.568,30 Kč od 1. 10. 1996 do zaplacení a 19% úroku z částky 35.200,- Kč od 1. 10. 1996 do 22. 10. 1996 zamítl, řízení ohledně částky 135,10 Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně vyšel ze všech důkazů provedených již v původním řízení a dále ze smlouvy o dílo ze dne 14. 9. 1994, jejího dodatku č. 1, rekapitulace nákladů na rekonstrukci turistické chaty Severka a ze zápisu o odevzdání a převzetí dokončených staveb z 12. 11. 1994 vzal za prokázané, že rekonstrukce chaty byla provedena na základě objednávky žalobkyně J. D. a byla dokončena dne 12. 11. 1994, kdy dílo bylo převzato. Z daňového dokladu č. 5/1995 pak bylo zjištěno, že náklady na rekonstrukci chaty činily 452.657,- Kč a byly uhrazeny žalobci. Dále soud zjistil, že žalobci vynaložili na vybavení chaty částku 209.340,40 Kč, obsahující i náklady na opravu kanalizace a vyhotovení revizní zprávy z hlediska požární ochrany, že do kuchyně chaty zakoupili kuchyňský robot, elektrický nářezový stroj, elektrickou pečící troubu, plynovou stoličku, mechanickou váhu, pracovní stůl kovový a 4 kusy propanbutanových lahví 25 kg. Dne 4. 11. 1996 došlo mezi účastníky ke vzájemnému vyúčtování závazků, přičemž nezpochybnili, že žalobci dluží žalovanému k tomuto datu částku 242.525,- Kč, představující dluh za odběr elektrické energie v letech 1994 až 1996, neuhrazené splátky vozidla L. a daň z nemovitostí, a že žalovaný dluží žalobcům částku 74.275,- Kč, představující nezaplacenou elektřinu v roce 1994, 1996, nezaplacené telefonní poplatky a nocleženky do září 1996; mezi účastníky tak zůstalo sporným pouze vyčíslení nákladů na stavební investice. Z výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu ve F.-M. LV č. 782 pro k.ú. D. L. ze dne 26. 4. 2000 bylo prokázáno, že žalovaný je vlastníkem budovy evidenční číslo 277, občanské vybavenosti, stojící na pozemku st. 988/1, a evidenční číslo 294, stojící na pozemcích p. č. 88/2 a 988/3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobců na zaplacení částky 410.444,- Kč je promlčen v tříleté objektivní promlčecí době podle § 107 odst. 2 obč. zák., neboť byl uplatněn až podáním ze dne 21. 2. 2005, ačkoliv jednotlivé platby byly uhrazeny nejpozději v roce 1996. Pokud jde o náhradu za vynaložené investice do chaty, a to jednak na základě rekonstrukce, na niž bylo vynaloženo 452.657,- Kč, a vybavení chaty v částce 209.346,40 Kč, nelze bezdůvodné obohacení posuzovat podle § 457 obč. zák., neboť restituce v sobě nezahrnuje náhradu za zhodnocení věci, k němuž mohlo v mezidobí dojít. Vynaložením investic do cizí nemovitosti bez právního důvodu vzniká vlastníku bezdůvodné obohacení v rozsahu, v němž se nemovitost provedenou investicí oproti předchozímu stavu zhodnotila, a to k okamžiku, kdy ke zhodnocení došlo, nikoliv k okamžiku, kdy investující osoba nemovitost vyklidí. Jestliže v daném případě bylo zjištěno, že ke zhodnocení chaty došlo nejpozději v listopadu 1994, kdy byly rekonstrukční práce dokončeny, a do vybavení chaty bylo investováno nejpozději v lednu 1995, a byla-li žaloba podána u soudu dne 23. 2. 1998, je zřejmé, že i tyto nároky jsou promlčeny v tříleté objektivní promlčecí době podle 107 odst. 2 obč. zák. Dále soud prvního stupně dovodil, že i když movité věci tvořící vybavení kuchyně chaty, které žalobci zakoupili, se v ní stále nacházejí, avšak podle závěrů vyžádaného znaleckého posudku jsou již na hranici životnosti, je namístě přiznat žalobcům za ně peněžitou náhradu, jejíž výši určil v souladu s tímto posudkem částkou 35.200,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný vznesl podáním ze dne 15. 4. 2005 námitku započtení pohledávek žalobců vůči jeho pohledávkám v celkové výši 242.525,- Kč, představující dvě splátky podle kupní smlouvy z 10. 10. 2004 ve výši 98.300,- Kč, nezaplacené náklady na elektrickou energii za období od roku 1994 do roku 1996 ve výši 139.725,- Kč (podle žalobců jde o částku 99.390,30 Kč, kterou nezpochybňují) a částku 4.500,- Kč za nezaplacený nájem pozemku, a žalobci požadují ve zbývající části zaplacení částky 64.398,20, která představuje vynaložené náklady za telefonní hovory do 31. 7. 1996 ve výši 3.906,80 Kč, na nocleženky za roky 1993-1996 ve výši 54.420,- Kč a za provoz LTV za roky 1994 až 1996 ve výši 6.071,- Kč, které jsou způsobilé k započtení, nezabýval se soud prvního stupně již prokazováním důvodnosti dalších pohledávek uplatněných žalovaným k započtení do částky 242.525,- Kč.

K odvolání žalobců a žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 3. 2007, č. j. 57 Co 716/2006 - 208, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 251.298,50 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech řízení změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku 251.298,50 Kč s 19% úrokem z prodlení od 23. 10. 1996 do zaplacení, jinak jej v zamítavém výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že nároky v celkové výši 410.444,- Kč uplatněné žalobci jsou promlčeny v tříleté objektivní promlčecí době podle § 107 odst. 2 obč. zák.; poté, co žaloba byla částečně pravomocně zamítnuta, částečně jí bylo vyhověno a částečně byla vzata zpět, tak zůstal předmětem odvolacího řízení uplatněný nárok žalobců na zaplacení částky 394.433,20 Kč, kterou vynaložili na investice do chaty ve vlastnictví žalovaného, které spočívaly jednak v investicích do rekonstrukce chaty a jednak v investicích do vybavení kuchyně . Krajský soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že v tomto rozsahu není žalovaným vznesená námitka promlčení těchto nároků důvodná; jestliže se totiž účastníci ve smlouvě ze dne 31. 12. 1991 a v jejím dodatku ze dne 8. 6. 1994 dohodli na způsobu placení za užívání chaty tak, že nájemné budou žalobci hradit formou vložení investic do rekonstrukce chaty a do vybavení její kuchyně , přičemž v řízení bylo prokázáno, že žalobci takto plnili a jimi vynaložené částky nebyly žalovaným zpochybňovány s tím, že se započítávaly na úhradu za užívání chaty (nájemné), a že žalovaný jednostranně žalobcům k 1. 10. 1996 postup podle těchto ujednání účastníků znemožnil, pak teprve v této souvislosti se žalobci dozvěděli, že nemohou své investice vložené do rekonstrukce chaty, nyní již ve vlastnictví žalovaného, a vybavení její kuchyně započítat vůči pohledávkám žalovaného vyplývajícím z užívání chaty. Proto teprve tímto okamžikem došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného na úkor žalobců (viz 1 Cdo 74/93) a současně začala běžet subjektivní i objektivní promlčecí doba podle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. na vydání plnění z bezdůvodného obohacení investicemi žalobců vynaloženými do majetku žalovaného; vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 23. 2. 1998, stalo se tak před uplynutím subjektivní i objektivní promlčecí doby. Jelikož žalobci nezpochybnili k započtení pohledávku žalovaného ve výši 99.390,30 Kč jako nedoplatku za odběr elektřiny, lze podle odvolacího soudu uvažovat o započtení částky ve výši 143.134,70 Kč, která sestává z částky 40.334,70 Kč nedoplatků za odběr elektřiny (139.725,- Kč minus 99.390,30 Kč), částky 4.500,- za nájem za pozemky, který podle ujednání účastníků měli hradit žalobci, a částky 98.300,- jako splátek kupní ceny za vozidlo L. Protože žalobci doložili, že náklady na investice do chaty a vybavení její kuchyně činily 664.503,40 Kč, a protože předmětem odvolacího řízení zůstala částka 394.433,20 Kč, přičemž důvodnou k započtení ze strany žalovaného byla shledána částka 143.134,70 Kč, činí rozdíl těchto pohledávek částku 251.298,50 Kč, kterou je žalovaný povinen žalobcům zaplatit, včetně požadovaného příslušenství.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 251.298,50 Kč s příslušenstvím podal žalovaný dovolání z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř., tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítá, že v době, kdy došlo ze strany žalobců k provedení investic do chaty Severka, tedy v roce 1994, nebyl vlastníkem této nemovitosti, a proto se v době podání žaloby nemohl na úkor žalobců bezdůvodně obohatit; vlastnické právo k chatě nabyl žalovaný od O. ú. ve F.-M. až na základě předávacího protokolu ze dne 11. 11. 2002, a to ke dni 1. 1. 2003. Jestliže tedy stavební investice byly provedeny v době, kdy chatu č. ev. 277, která byla předmětem dočasného užívání, vlastnila Česká republika, nebyl žalovaný v době podání žaloby ve sporu pasivně legitimován. I pokud by však připustil, že k bezdůvodnému obohacení na jeho straně došlo (což odmítá), představovalo by případné bezdůvodné obohacení, spočívající ve zhodnocení chaty, podle ustálené judikatury rozdíl mezi stavem před a po provedení stavebních úprav. Odvolací soud však v daném případě vzal za základ svého rozhodnutí jen faktury předložené žalobci za provedení stavebních prací, aniž se případným zhodnocením nemovitosti zabýval a nezjistil ani jeho výši. Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nárok žalobců na zaplacení částky 394.433,20 Kč, představující provedené investice do chaty, není promlčen, a poukazuje i na to, že od hospodářské smlouvy uzavřené mezi účastníky, ve znění jejího dodatku, odstoupil v souladu s ujednáním v ní uvedeným z důvodu, že mu žalovaní neuhradili platby v celkové výši 180.000,- Kč. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném výroku a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušen a aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl po přezkoumání napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu o platební povinnosti žalovaného ohledně částky 251.298,50 Kč s příslušenstvím podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku je v dovolání vyvozována zejména ze závěru, že na straně žalovaného je dána pasivní věcná legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v žalobci vynaložených nákladech na stavební úpravy předmětné chaty S., provedenými jimi v roce 1994.

Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu nemůže být proto úspěšná.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

V citovaném ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. je bezdůvodné obohacení chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil.

Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován vyplývá z § 451 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit.

Vynaložením investic do cizí nemovitosti bez právního důvodu vzniká vlastníku bezdůvodné obohacení (v rozsahu zhodnocení nemovitosti) k okamžiku, kdy ke zhodnocení došlo, tedy kdy se majetkový stav vlastníka zvýšil o hodnotu odpovídající zvýšení hodnoty věci. Prospěch z plnění bez právního důvodu (§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.) vzniká přijetím tohoto plnění a již v tomto okamžiku také vzniká příjemci tohoto plnění (bez ohledu na zavinění) peněžitý dluh, který nepřechází na nového majitele nemovitosti. Z toho vyplývá, že nárok na náhradu za zhodnocení nemovitosti nelze uplatňovat vůči tomu, kdo později nabyl nemovitost, ale vůči tomu, kdo ji vlastnil v době, kdy k tomuto zhodnocení došlo (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, publikované v Souboru rozhodnutí NS, sv. 23, č. C 1672/2003).

V posuzované věci bylo zjištěno, že hospodářskou smlouvou ze dne 12. 5. 1984 předal bývalý československý stát jako vlastník chaty S., evidenční číslo 0271, v k.ú. D. L. tento majetek do trvalého užívání Tělovýchovné jednotě D. D.-O., že hospodářskou smlouvou ze dne 12. 12. 1991 byla chata předána jakožto národní majetek do trvalého užívání podle § 70 odst. 1 hosp. zákoníku žalovanému, který ji pak hospodářskou smlouvou ze dne 31. 12. 1991 dal do dočasného užívání žalobcům. V roce 1994, tedy v době, kdy tuto nemovitost vlastnil stát, provedli žalobci stavební úpravy chaty, které byly dokončeny dne 12. 11. 1994, kdy dílo bylo převzato, přičemž náklady na tyto úpravy činily 452.657,- Kč a byly žalobci uhrazeny. Dále soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že vybavení chaty podle předložených dokladů ve výši 209.346,40 Kč bylo žalobci dokončeno nejpozději v lednu 1995 a že užívání chaty žalobci skončilo na základě výpovědi dané jim žalovaným ke dni 1. 10. 1996.

Jestliže tedy v daném případě bylo prokázáno, že v roce 1994, kdy žalobci provedli stavební úpravy předmětné nemovitosti, byl jejím vlastníkem stát (Česká republika), pak není správný názor odvolacího soudu, že ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v žalobci provedených investicích do chaty S., je pasivně legitimován žalovaný, neboť jejím vlastníkem se stal až později.

Přisvědčit je pak třeba i námitce žalovaného, že uplatněný nárok na další investice do vybavení chaty (vyjma nároku na náhradu škody za movité věci ve výši 40.000,- Kč, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto) je promlčen, neboť dokončili-li je žalobci nejpozději v lednu 1995 a podali-li žalobu k soudu až dne 23. 2. 1998, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní i tříleté objektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák.

Již nad rámec námitek uvedených v dovolání je třeba odvolacímu soudu vytknout početní chybu při vyčíslení žalobci nezpochybněné výše pohledávek žalovaného uplatněných k započtení, neboť součet částek 99.390,30 Kč (část nedoplatku za odběr elektřiny), 4.500,- Kč (nájemné za pozemky) a 98.300,- Kč (nezaplacené splátky na kupní ceny vozidla L.) činí 202.190,30 Kč a nikoliv 143.134,70 Kč, jak v odůvodnění rozhodnutí uvedl odvolací soud (celkem uplatnil žalovaný k započtení proti nárokům žalobců částku 242.525,- Kč).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v napadeném vyhovujícím výroku o platební povinnosti žalovaného ohledně částky 251.298,50 Kč s příslušenstvím správný, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud ČR proto rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž bylo zapotřebí se zabývat dalším uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. března 2009

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu