30 Cdo 4044/2007
Datum rozhodnutí: 24.03.2009
Dotčené předpisy:




30 Cdo 4044/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) K. Č., a b) M. Č., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) P. S., zastoupené advokátem, 2) F. K., zastoupenému advokátem, a 3) P. K., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pod sp. zn. 15 C 5/2005, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2007, č. j. 1 Co 58/2007-179, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne

19. 10. 2006, č. j. 15 C 5/2005-123, uložil první žalované a třetímu žalovanému povinnost zaplatit společně a nerozdílně první žalobkyni částku 120.000,- Kč a druhému žalobci částku 60.000,- Kč, žalobu, aby první žalovaná a třetí žalovaný zaplatili společně a nerozdílně první žalobkyni částku 120.000,- Kč a druhému žalobci částku 180.000,- Kč zamítl, a rovněž zamítl žalobu, aby druhý žalovaný zaplatil společně a nerozdílně s ostatními žalovanými první žalobkyni a druhému žalobci každému částku 240.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak o nárocích žalobců na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. uplatněných z důvodu neoprávněného zásahu ze strany žalovaných do jejich osobnostních práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák. tím, že dne 18. 3. 2003 došlo k dopravní nehodě, při níž se střetla vozidla řízená první žalovanou a druhým žalovaným, a zemřel otec žalobců M. Č. Soud prvního stupně zjistil, že první žalovaná a druhý žalovaný byli pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 12. 2004, č. j. 3 T 195/2004-518, uznáni vinnými ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona, kromě jiného i za úmrtí M. Č., a byli odsouzeni k podmíněným trestům odnětí svobody. Dále bylo zjištěno, že vlastníkem vozidla M., r.z. KOA 24-10, s návěsem, které řídil v době nehody druhý žalovaný, byl třetí žalovaný, a že druhý žalovaný byl v té době zaměstnancem třetího žalovaného. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil neoprávněný zásah do soukromí žalobců, konkrétně do jejich práva na rodinný život, jenž byl narušen tak, že žádná forma morálního zadostiučinění není dostačující k tomu, aby vyvážila vzniklou nemajetkovou újmu, byť vzájemné vztahy mezi žalobci a zemřelým otcem byly již v předchozí době narušeny rozchodem a posléze rozvodem jejich rodičů. Dospěl k závěru, že za neoprávněný zásah žalobcům odpovídá první žalovaná, která řídila jedno z havarujících vozidel, a dále třetí žalovaný analogicky podle § 420 odst. 2 obč. zák., neboť činnost druhého žalovaného jako dalšího účastníka nehody nepostrádala místní, časový a věcný vztah k plnění úkolů třetího žalovaného jako jeho zaměstnavatele; naproti tomu u druhého žalovaného dovodil nedostatek věcné pasivní legitimace ve sporu. Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. soud prvního stupně přihlédl k okolnostem daného případu, zejména k tomu, že žalobcům se již dostalo morálního zadostiučinění tím, že původci zásahu byli odsouzeni v trestním řízení, že se sice dopustili porušení pravidel silničního provozu, avšak nikoli v podobě fatálního opomenutí základních povinností (druhý žalovaný měl vozidlo první žalované v tzv. mrtvé zóně výhledu a první žalovaná nezvolila bezpečné řešení), že vztah žalobců s otcem v rozhodném okamžiku nebyl plnohodnotný a že druhý žalobce byl již dospělý a otec k němu neměl vyživovací povinnost. V zájmu výhodnější možnosti domoci se náhrady uložil soud prvního stupně platební povinnost první žalované a třetímu žalovanému podle § 438 odst. 1 obč. zák. společně a nerozdílně. Návrhu třetího žalovaného (který učinil sporným průběh předmětné dopravní nehody) na doplnění dokazování všemi důkazy provedenými v trestním řízení soud nevyhověl s odkazem na § 135 odst. 1 o. s. ř., přičemž poukázal i na to, že právní důsledky plynoucí z pravomocného rozsudku vydaného v trestním řízení pro třetího žalovaného neplynou ani tak z § 135 odst. 1 o. s. ř., nýbrž z hmotného práva (§ 420 odst. 2 obč. zák.).

K odvolání první žalované a třetího žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2007, č. j. 1 Co 58/2007-179, rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadených vyhovujících výrocích ve věci samé ve vztahu k první žalované a třetímu žalovanému tak, že první žalovaná je povinna zaplatit první žalobkyni 50.000,-Kč a druhému žalobci 25.000,- Kč a třetí žalovaný je povinen zaplatit první žalobkyni 70.000,- Kč a druhému žalobci 35.000,- Kč, žalobu, aby první žalovaná zaplatila první žalobkyni 120.000,- Kč a druhému žalobci 60.000,- Kč společně a nerozdílně s třetím žalovaným a aby třetí žalovaný zaplatil první žalobkyni 120.000,- Kč a druhému žalobci 60.000,- Kč společně a nerozdílně s první žalovanou, zamítl, ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky jej změnil, ve výroku o nákladech řízení státu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o neoprávněném zásahu první žalované a třetího žalovaného do osobnostních práv žalobců a o odpovědnosti těchto žalovaných podle § 13 obč. zák. s tím, že odpovědnost třetího žalovaného je v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu dána za analogického použití § 420 odst. 2 obč. zák., i když nebyl původcem neoprávněného zásahu, ale zaměstnavatelem druhého žalovaného, který byl v trestním řízení odsouzen ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví, přičemž jeho činnost v době dopravní nehody nepostrádala věcný, místní ani časový vztah k plnění úkolů pro třetího žalovaného. Námitku třetího žalovaného, že aplikací § 135 odst. 1 o. s. ř. a neprovedením dalších důkazů o průběhu dopravní nehody došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, shledal vzhledem ke zjištěným skutečnostem neopodstatněnou. Za správný považoval odvolací soud i závěr soudu prvního stupně o vzniku nemajetkové újmy žalobcům, a to i za situace, kdy vztahy mezi nimi a jejich zemřelým otcem byly v době vzniku újmy na jejich soukromí (konkrétně na právu na rodinný život, který je jeho součástí) narušeny v souvislosti s rozchodem a následným rozvodem jejich rodičů. V této souvislosti poukázal na správný názor soudu prvního stupně, že došlo k úmrtí jedné z nejbližších osob v jejich životě, přičemž ze vzájemně negativních vztahů rodičů nelze dovozovat, zejména u (tehdy) nezletilé žalobkyně, konec vzájemných citových, sociálních a materiálních vazeb. S ohledem na nereparovatelnost vzniklé nemajetkové újmy je v souladu s § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. i názor soudu prvního stupně o předpokladech pro přiznání náhrady nemajetkové újmy pro každého

ze žalobců. Na rozdíl od soudu prvního stupně však neshledal předpoklady

pro analogickou aplikaci § 438 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaní nemají postavení nerozlučných společníků (každý z nich mohl být žalován samostatně), a dále proto, že odpovědnost původce neoprávněného zásahu je vázána (s výjimkou odpovědnosti podle § 420 odst. 2 obč. zák.) výlučně na tento subjekt a s jeho zánikem již na další subjekty nepřechází, a odlišně dovodil i podíl první žalované a třetího žalovaného na jinak podle něj správně stanovené výši náhrady nemajetkové újmy v penězích odpovídající okolnostem dané věci. Jestliže se z rozsudku Okresního soudu v Benešově sp. zn. 3 T 95/2004 podává, že při uložení druhu a výměře trestu druhému žalovanému bylo přihlédnuto k tomu, že porušil povinnosti řidiče způsobem, který se blíží porušení důležité povinnosti podle § 224 trestního zákona, je tato okolnost spolu s tím, že první žalovaná po dopravní nehodě kontaktovala druhého žalobce, jak bylo zjištěno v řízení před soudem prvního stupně, důvodem pro to, aby její povinnost k náhradě nemajetkové újmy byla stanovena nižší částkou než třetímu žalovanému.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů podal třetí žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., event. z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje ve způsobu aplikace ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř., který podle něj znamená porušení práva na spravedlivý proces, když jeho pasivní legitimace je dovozována z jeho odpovědnosti za jednání druhého žalovaného, aniž by mu byla dána možnost zpochybnit existenci protiprávního zásahu tohoto žalovaného do práva na ochranu osobnosti žalobců. Dovolatel nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že žalobcům náleží právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích i přesto, že z provedených důkazů vyplynulo, že ještě před předmětnou dopravní nehodou došlo k narušení vzájemných vztahů mezi nimi a jejich zemřelým otcem, což je markantní zejména u první žalobkyně, která - jak z připojených spisů vyplývá - odmítala se svým otcem komunikovat, a přesto jí byla přiznána vyšší náhrada než druhému žalobci, a v této souvislosti vyslovuje názor, že za dané situace se musí zadostiučinění, které se žalobcům dostalo ve formě trestního postihu za dopravní nehodu, jevit jako zcela postačující . Rozhodnutí odvolacího soudu má dále podle dovolatele zásadní právní význam i v řešení otázky, zda lze na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. analogicky vztáhnout ustanovení § 438 odst. 1 obč. zák. ; i když negativní závěr odvolacího soudu je v dané věci správný, má dovolatel za to, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť s konečnou platností vyřešil otázku míry účasti a případného zavinění každého ze žalovaných a s tím související otázku výše náhrady nemajetkové újmy, čímž nahradil činnost soudu prvního stupně . Jestliže odvolací soud v tomto ohledu činil závěry na základě odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 12. 2004, č. j. 3 T 195/2004-518, v části vztahující se k výši trestu uloženému žalovaným, pak takovýto postup přesahuje rámec ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř., podle kterého je soud v občanskoprávním řízení vázán pouze rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Protože ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k účastníku občanského soudního řízení, jehož odpovědnost je dovozována z údajného protiprávního jednání třetí osoby, která byla v trestním řízení odsouzena, zbavuje takto odpovědnou osobu jakékoli možnosti prokazovat, že ve skutečnosti k protiprávnímu jednání třetí osoby nedošlo, a tudíž není dán základ odpovědnosti tohoto účastníka, dovolatel navrhl, aby 1) Nejvyšší soud podal u Ústavního soudu návrh na zrušení ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. a za tím účelem dovolací řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přerušil, a 2) rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci v napadeném výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle § 242 o. s. ř.

k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

K posouzení toho, zda jde o rozsudek měnící ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a)

o. s. ř. není rozhodující, jak je samotný výrok rozsudku odvolacího soudu formálně označen, nýbrž to, zda skutečně znamená změnu oproti rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je totiž založena na zásadě tzv. diformity, tj. rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto soudů odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení věci, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.

Jestliže v dané věci soud prvního stupně rozhodl, že třetí žalovaný a první žalovaná jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně první žalobkyni částku 120.000,- Kč a druhému žalobci částku 60.000,- Kč, a odvolací soud rozsudek tohoto soudu změnil tak, že třetí žalovaný je povinen zaplatit první žalobkyni částku 70.000,- Kč a druhému žalobci částku 35.000,- Kč, pak ohledně částky 70.000,- Kč ve vztahu k první žalobkyni a ohledně částky 35.000,- Kč ve vztahu k druhému žalobci jde o rozsudek potvrzující, neboť práva a povinnosti třetího žalovaného byla v uvedeném rozsahu stanovena soudy obou stupňů shodně.

Přípustnost dovolání v dané věci lze tedy posuzovat jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

Podle § 13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odst. 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy

v penězích. Při výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

Předpokladem úspěšného uplatnění práva na ochranu osobnosti ve smyslu § 13 odst. 1 a 2 obč. zák. je neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající buď v porušení či jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální jednotě, a příčinná souvislost mezi tímto zásahem a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák. se uplatní u zásahů do její osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které odůvodňují jejich kvalifikaci jako neoprávněných (protiprávních). Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.

Podle § 135 odst. 1 obč. zák. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů

o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

Ustálená judikatura soudů z hlediska aplikace § 135 odst. 1 o. s. ř. dovodila, že je-li v době rozhodování civilního soudu v právní moci rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že byl spáchán trestný čin, je soud vázán výrokem, že byl trestný čin spáchán, a výrokem o tom, kdo ho spáchal. Soud je přitom vázán výrokem, nikoliv odůvodněním trestního rozsudku. Z výroku o vině je však nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele (srov. R 22/1979).

Vzhledem k tomu, že první žalovaná a druhý žalovaný byli v trestním řízení pravomocně uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví s následkem smrti podle § 224 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustili dne 18. 6. 2003, přičemž došlo k usmrcení M. Č. a D. P. a k těžkému zranění dalších dvou osob, a byli odsouzeni pro skutek, jenž je popsán ve výroku rozhodnutí ohledně jejich jednání, postupovaly soudy obou stupňů zcela správně, když vycházely z celého výroku o vině, tedy nejen z jeho právní, ale i ze skutkové části s tím, že v rozsahu tohoto výroku, v jakém jsou znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o podané žalobě o ochraně osobnosti, je soud v občanskoprávním řízení ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. pravomocným trestním rozhodnutím vázán. Rozhodnutím v trestním řízení je tak pro dané občanskoprávní řízení závazně rozhodnuto, jaký skutek se stal a kdo jej spáchal. Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávný právní názor, pokud dovodil, že soud v souladu s § 135 odst. 1 o. s. ř. je vázán citovaným trestním rozhodnutím ohledně spáchání trestného činu a osoby pachatele.

Z hlediska dovolatelovy námitky týkající se otázky jeho pasivní věcné legitimace ve sporu vychází rozsudek odvolacího soudu z ustálené judikatury Nejvyššího soudu,

od níž se dovolací soud v této věci nemá důvodu odchýlit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 30 Cdo 73/2003, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod číslem 4, číslo sešitu 7, ročník 2004, str. 270, v němž vyslovil a odůvodnil právní závěr, že ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. z hlediska odpovědnosti za neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, lze aplikovat vzhledem k § 853 obč. zák. obdobně). Jestliže tedy neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti byl způsoben někým, kdo byl použit právnickou či fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické či fyzické osoby, postihují občanskoprávní sankce samotnou právnickou či fyzickou osobu. Předpokladem je, aby činnost pracovníka nepostrádala místní, časový a věcný vztah k plnění úkolů této osoby. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud věc posoudil v souladu s vyloženým závěrem.

Dovolatel dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalobcům náleží právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích i přesto, že z provedených důkazů vyplynulo, že ještě před předmětnou dopravní nehodou došlo k narušení vzájemných vztahů mezi nimi a jejich zemřelým otcem, a v této souvislosti vyslovuje názor, že

za dané situace se musí zadostiučinění, které se žalobcům dostalo ve formě trestního postihu za dopravní nehodu, jevit jako zcela postačující . Ani tato námitka není způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v dané věci založit.

Podle ustálené judikatury soudů platí, že (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1993, sp. zn. 5 Co 18/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1995) soud při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy musí mít prokázáno, že jsou tu okolnosti dokládající, že v konkrétním případě nestačí zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák., a to zejména z hlediska intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých žalobci vzhledem na postavení žalobce v rodině a společnosti. Finanční zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti lze přiznat, pokud nebude postačující morální zadostiučinění a pokud došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře. O snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře jde, pokud újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého následku pociťuje a prožívá jako závažnou. Ač se určení výše tohoto zadostiučinění stává předmětem volného uvážení soudu, musí soud v každém jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003).

V rozsudku ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 30 Cdo 427/2000, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy 3/2003 pod č. 35, Nejvyšší soud judikoval, že platná právní úprava nestanoví meze zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti formou náhrady nemajetkové újmy v penězích; soudy proto musí v každém jednotlivém případě vycházet z dostatečně zjištěného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat

o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska vztahující se ke zjištěné míře zásahu

do osobnostních práv postižené osoby. Pro určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích pak zákon stanoví jako kritéria posouzení míry závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a zvážení okolností, za kterých k neoprávněnému zásahu

do osobnosti fyzické osoby došlo. Jde nejen o okolnosti na straně samotného škůdce, ale i na straně poškozené fyzické osoby.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud při svém rozhodnutí o žalobci uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy závěry uvedené v citované judikatuře plně respektoval a vycházel z nich, přičemž správně vymezil zásah do dotčené složky osobnosti žalobců a současně přihlédl k okolnostem daného případu (§ 13 odst. 3 obč. zák.). Jestliže v řízení bylo prokázáno, že ze strany první žalované a druhého žalovaného (za nějž odpovídá třetí žalovaný) došlo k neoprávněnému zásahu

do osobnostních práv žalobců chráněných ustanovením § 11 obč. zák. tím, že dne

18. 3. 2003 při dopravní nehodě zaviněné z nedbalosti první žalovanou a druhým žalovaným zemřel otec žalobců M. Č., a že za toto jednání byli tito žalovaní pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 12. 2004, č. j.

3 T 195/2004-518, uznáni vinnými ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle

§ 224 odst. 1 trestního zákona, a byli odsouzeni k podmíněným trestům odnětí svobody, nelze ani v tomto ohledu vytýkat odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, dospěl-li k závěru, že v daném případě jsou splněny předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích pro každého ze žalobců, neboť morální zadostiučinění, kterého se jim dostalo pravomocným odsouzením původců zásahu v trestním řízení, se v daném případě nejeví postačujícím (§ 13 odst. 2 obč. zák.). Zjištěným neoprávněným zásahem do soukromí žalobců byl totiž jejich rodinný život, sociální, morální a citové vztahy narušeny tak, že morální zadostiučinění není dostačující k tomu, aby vyvážilo vzniklou nemajetkovou újmu, byť vzájemné vztahy mezi žalobci a zemřelým otcem byly již v předchozí době narušeny rozchodem a posléze rozvodem jejich rodičů. K této zjištěné okolnosti ostatně odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) přihlédl a zohlednil ji při stanovení výše nemajetkové újmy pro každého ze žalobců, která byla oproti jiným (obdobným) případům určena nižšími částkami.

Návrhu žalovaného na přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud nevyhověl, neboť nedospěl k závěru, že ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř., jehož bylo při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem.

Protože není důvodu pro závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3

o. s. ř., není dovolání třetího žalovaného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Protože dovolání proti výroku o nákladech řízení, které má povahu usnesení (srov. § 167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád v § 236 až § 239 o. s. ř. nepřipouští, bylo dovolání třetího žalovaného proti tomuto výroku podle citovaných ustanovení rovněž odmítnuto.

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5 věta první,

§ 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť třetí žalovaný s ohledem na výsledek tohoto řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. března 2009

JUDr. Olga Puškinová,v.r.

předsedkyně senátu