30 Cdo 4041/2009
Datum rozhodnutí: 04.11.2010
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 4041/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobců: a) Z. V. , b) R. F. , obou zastoupených JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 349.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 316/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, č. j. 54 Co 515/2008 33, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, č. j. 54 Co 515/2008 33, se zrušuje ve výroku II. a v té části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 8. 2008, č. j. 23 C 316/2007 19, a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem ze dne 13. 8. 2008, č. j. 23 C 316/2007 19, zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobci domáhali, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit každému z nich 174.500,- Kč s příslušenstvím specifikovaným v témže rozsudku, a to jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobcům nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 183/98, v němž se jedná o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků ve vlastnictví žalobců.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 19.500,- Kč s tamtéž specifikovaným příslušenstvím, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Jinak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Celková doba řízení v daném případě byla bez ospravedlnitelných důvodů či zavinění žalobců prodloužena o tři a půl roku (42 měsíců), a byla tedy nepřiměřená. Tudíž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk ). Zároveň z hlediska srovnání objektivně potřebné doby řízení s dobou vynaloženou je zřejmé, že nedošlo jen k nepodstatnému překročení celkové doby řízení, když řízení dosud nebylo skončeno. Žalobcům tedy vznikl nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 1 a 3 OdpŠk.
Nebylo zjištěno žádné spoluzavinění žalobců na prodloužení celkové doby řízení, jde o věc standardně složitou a samotný nárok není pro žalobce obzvláště významný.
Ke vzniku nároku na odškodnění dojde, nebyla-li věc projednána a rozhodnuta v přiměřené době. Je tedy třeba nejprve učinit závěr o tom, jaká lhůta byla v daném případě přiměřená a porovnat ji se lhůtou skutečnou. Každé řízení totiž nějakou objektivně nutnou dobu trvat musí a k ní při stanovení odškodnění přihlížet nelze. Přiznané odškodnění by proto mělo odpovídat tomuto rozdílu, nikoli jen délce řízení jako takové, byť jinak jde nepochybně o kritérium relevantní pro závěr, že došlo k porušení práva.
Základní částka, kterou by tento soud mohl přiznat, by v daném případě mohla činit přibližně 650,- EUR za každý rok trvání řízení. Jelikož soud vycházel z doby, o kterou bylo řízení nepřiměřeně delší, je namístě vycházet z vyššího základu 750,- EUR za každý rok řízení. Tuto částku není třeba při zohlednění dalších kriterií nikterak dále upravovat. Přiznaná částka by však měla zohledňovat životní úroveň dané země, případně další relevantní místní podmínky, a mohla by být tudíž nižší, než by v obdobném případě přiznal Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP nebo Soud ). Odvolací soud však vzal v úvahu i to, že v daném případě ke dni jeho rozhodování nebylo řízení před Okresním soudem v Uherském Hradišti skončeno, řízení trvá téměř 11 let a v současnosti se nachází ve stádiu dalšího zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím, a to pro závažná procesní pochybení. Výše nemajetkové újmy tedy v daném případě představuje 62,50 EUR za jeden měsíc průtahů, což při zjištění, že v daném případě šlo o dobu 42 měsíců, představuje nárok na nemajetkovou újmu ve výši 2.625,- EUR. Jelikož ke dni rozhodování odvolacího soudu činil kurz podle ČNB 26,50 Kč/EUR, představuje výše nemajetkové újmy podle uvedeného výpočtu 69.562,50 Kč pro každého ze žalobců, přičemž odvolací soud zaokrouhlil tuto částku na 70.000,- Kč. Každému ze žalobců se ze strany žalované dostalo plnění ve výši 50.500,- Kč, a každý z nich má tedy nárok na dalších 19.500,- Kč.


Proti potvrzující části výroku I. tohoto rozsudku i proti výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II.) podali oba žalobci dovolání. Jeho přípustnost opírají o tvrzení, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a to pro řešení otázky výše odškodnění za morální újmu způsobenou neodůvodněnými průtahy v soudním řízení, neboť tato otázka je soudy posuzována rozdílně a v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla doposud vyřešena. Dovolání je důvodné proto, že napadený rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení věci. Výše odškodnění je sice věcí úvahy soudu, ta však musí korespondovat judikatuře ESLP. Takovou odpovídající judikaturou s ohledem na předmět řízení je například rozhodnutí ve věci Zbořilovi proti České republice. V tomto případě trvalo řízení třináct let a dva měsíce a nebylo skončené, přičemž stěžovatelům ESLP přiznal zadostiučinění ve výši 10.000,- EUR, a to s ohledem na celkovou délku řízení, nikoliv jen na délku jeho určité části. Nesprávné právní posouzení tedy spočívá v nesprávné úvaze soudu při vlastním výpočtu odškodnění, ale také v tom, že na rozdíl od ESLP odvolací soud bere za rozhodující, pokud jde o průtahy v řízení, pouze určitou část řízení, naproti tomu ESLP posuzuje jako rozhodující vždy celkovou délku řízení. Ke dni rozhodování odvolacího soudu trvalo řízení u Okresního soudu v Uherském Hradišti celkem deset let a devět měsíců a doposud neskončilo. Poměřováno kauzou Zbořilovi proti České republice by celková výše přiměřeného zadostiučinění činila 8.168,- EUR, tedy každému ze žalobců 4.084,- EUR, a nikoliv 2.625,- EUR, jak přiznal odvolací soud. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně 310.000,- Kč je možno zvažovat jen za splnění podmínek § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je v tomto rozsahu přípustné, a to pro vyřešení otázky zásadního právního významu spočívající v posouzení celkové délky řízení pro účely výpočtu přiměřeného zadostiučinění v penězích ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, neboť tu dovolací soud ve své judikatuře posuzuje jinak než soud odvolací.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelé nenamítali, že by řízení bylo procesní vadou zatíženo a dovolací soud takovou vadu řízení též neshledal, a proto se zabýval přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, a to v rozsahu daném dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).


Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva ) a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009). Všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz .
Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01, odst. 26, Všechna rozhodnutí ESLP jsou dostupná na internetových stránkách http://echr.coe.int/echr/en/hudoc v anglickém nebo francouzském jazyce. Rozhodnutí ESLP ve věcech proti České republice jsou v českém jazyce dostupná též na stránkách Ministerstva spravedlnosti http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390 .
je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1.000 až 1.500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30% v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze 29. 3. 2006, odst. 66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám.
V rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, Nejvyšší soud dospěl k závěru, [ ] že při stanovení výše zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení (§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk) umožní stanovit základní výši odškodnění. Tu je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk.
Nejvyšší soud přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Při stanovení nižší částky odškodnění za prvé dva roky řízení přihlíží pak Nejvyšší soud k tomu, že během nich je újma způsobená (nakonec příliš dlouhým řízením) nejnižší a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení narůstá, čemuž musí odpovídat i částka odškodnění za rok trvání řízení (viz výše citovaný rozsudek, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
Přiznání částky v rozmezí 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, ve kterém představuje částka 15.000,- Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.
V souzeném případě přitom odvolací soud, ač veden správnou úvahou o způsobu výpočtu celkové výše zadostiučinění, vyšel z nepřiléhavé úvahy, že je třeba stanovit nějakou přiměřenou dobu, po níž by řízení mělo trvat a že teprve doba přesahující tuto dobu přiměřenou je tím časovým úsekem, jenž se bere v úvahu pro výpočet základní částky přiměřeného zadostiučinění. Odvolací soud tedy pro účely výpočtu zadostiučinění vyšel z délky řízení v rozsahu čtyřicet dva měsíců (tedy tři a půl roku), přičemž posuzované řízení trvalo ke dni jeho rozhodování již bezmála jedenáct let (přesně deset let a devět měsíců).
Dovolání je proto třeba pokládat za důvodné, jestliže dovolatelé nesouhlasí s tím, jakou dobu řízení vzal odvolací soud v úvahu při výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk.
Nejvyšší soud z tohoto důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu v části výroku I. a v navazujícím výroku II. (v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení) podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. listopadu 2010

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu