30 Cdo 4023/2014
Datum rozhodnutí: 20.01.2016
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 o. s. ř.




30 Cdo 4023/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Vysokého učení technického v Brně , identifikační číslo osoby 002 16 305, se sídlem v Brně, Antonínská 548/1, jednající kvestorem doc. Ing. Ladislavem Janíčkem, Ph.D., MBA, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 235/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2014, č. j. 22 Co 538/2013-82, takto:

Rozsudek Obvodního soud pro Prahu 2 ze dne 15. srpna 2013, č. j. 15 C 235/2012-45, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2014, č. j. 22 Co 538/2013-82, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal po žalované náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v souvislosti s řízením vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 24/2000, kde vystupuje jako strana žalovaná a předmětem sporu je uhrazení odměny za ideový projekt návrh řešení interiérů knihovny a spolupráci s projektanty provádějícími projekt stavby. Žalobcem je veřejná vysoká škola, a proto uvádí, že je pro ni řízení zásadní, ohrožuje její dobré jméno a veškeré průtahy negativně ovlivňují její pověst.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 8. 2013, č. j. 15 C 235/2012-45, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 260.000 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 25. 10. 2012 do zaplacení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že žalobce je vysokou školou a právnickou osobou sui generis, která je zřízena Českou republikou. Akademická obec žalobce je tvořena jak studenty, tak učiteli a její osobnostní substrát tvoří více jak 24.000 fyzických osob. Podle soudu prvního stupně samotné vedení sporu o částku 61.700 Kč s příslušenstvím (dosahujícím celkové výše cca 207.000 Kč) nemůže nijak zásadně ovlivnit žalobce a způsobit mu tak nemajetkovou újmu, kterou by bylo nutné nahradit v penězích, a jelikož se žalobci již konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení ze strany žalované dostalo, tak soud prvního stupně žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2014, č. j. 22 Co 538/2013-82, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ve svém odůvodnění poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, a uvedl, že nemajetkovou újmu je třeba v případě nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu co možno určitě pojmenovat a vysvětlit, tudíž tvrdit a prokázat, že k ní zásahem orgánu veřejné moci skutečně došlo. Odvolací soud uvedl, že žalobce ve své žalobě neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že jeho dobré jméno, pověst či důvěryhodnost byly v souvislosti s nepřiměřenou délkou soudního sporu jakkoliv poškozeny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu, neboť se domnívá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soud, když akcentuje počet členů žalobce coby právnické osoby (univerzity) namísto samotné právnické osoby, jíž nemajetková újma z důvodu průtahů řízení vzniká a ke které se újma jako k samostatnému právnímu celku primárně váže a jejích jednotlivých členů se dotýká pouze okrajově a odkázal na rozsudek dovolacího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2015/2012. Dovolatel se tak domnívá, že na nemajetkovou újmu právnické osoby žalobce nemůže mít vliv, kolik studentů a zaměstnanců tato právnická osoba má. Dovolatel poukazuje na to, že v případě soudních průtahů se nemajetková újma presumuje, a že jeho pověst je nejen ohrožena, ale přímo zasažena a samotná existence tohoto sporu ovlivňuje důvěryhodnost celé univerzity a jejího vedení. Závěrem dovolatel uvádí, že druhému účastníkovi sporu bylo finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu ze strany žalované přiznáno a vyplaceno bez jakéhokoli soudního řízení, což je z jeho pohledu nepochopitelné a diskriminující. Dovolatel proto navrhnul, aby dovolací soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve věci podala stručné vyjádření, ve kterém pouze uvedla, že rozhodnutí soudů považuje za zcela správné a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř. ) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud konstatuje, že otázka formy zadostiučinění přiznaného žalobci, který je právnickou osobou, byla v daném případě posouzena v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Předně je třeba podotknout, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1, věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ), samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám imateriální újma, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 téhož zákona (srov. rozsudek ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009).
Podle bodu 7 stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 58/2011, výše přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení u právnických osob nemusí být vždy nižší, než je tomu u osob fyzických.
I judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP ) zastává stanovisko, že přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu se v zásadě poskytuje také právnickým osobám (např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 8. 12. 1999, ve věci Freedom and Democracy Party /ÖZDEP / proti Turecku , stížnost č. 23885/94, či rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1994, ve věci Vereinigung demokratisher Soldaten Österreichs and Gubi proti Rakousku , stížnost č. 15153/89). Z rozsudku velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000, ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku , stížnost č. 35382/97, odst. 27 až 36, vyplývá, že v případech obchodních společností je při určování výše přiměřeného zadostiučinění třeba přihlížet i k jiným faktorům, jako je pověst společnosti ( company´s reputation ), nejistota v plánování rozhodování ( uncertainty in decision-planning ), rozkol ve vedení společnosti ( disruption in the management of the company ) a konečně též, i když v menším stupni, úzkost a potíže způsobené členům vedení společnosti ( the anxiety and inconvenience caused to the members of the management team ).
Z pohledu závažnosti nemateriální újmy je pak sice možné, že v konkrétním případě bude dopad nepřiměřeně dlouhého řízení do poměrů právnické osoby mírnější, než by tomu bylo za obdobných okolností u osoby fyzické, a vzniklá újma tudíž menší, nicméně takovou úvahu nelze činit paušálně, automaticky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, imateriální újma u právnických osob se sice zpravidla neprojevuje týmiž důsledky jako u osob fyzických, dovolací soud se však nedomnívá, že by se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění mělo a priori rozlišovat mezi osobami fyzickými a právnickými. Takový přístup nelze dovodit ani z judikatury Soudu (viz například výše uvedený rozsudek ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku , dále ve vztahu k České republice rozsudky senátu druhé sekce ze dne 14. 2. 2006, ve věci Skoma, spol. s. r. o. proti České republice , stížnost č. 21377/02, ze dne 17. 5. 2005, ve věci EKO-Energie, spol. s. r. o. proti České republice , stížnost č. 65191/01, ze dne 26. 10. 2004, ve věci Fackelmann ČR, spol. s. r. o. proti České republice , stížnost č. 65192/01 či ze dne 7. 6. 2005, ve věci L. C. I. proti České republice , stížnost č. 64750/01).
Ačkoli v případě dovolatele soudy obou instancí došly k závěru, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 24/2000 došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, tak mu přiznaly pouze konstatování porušení práva s tím, že je specifickým subjektem veřejného práva, kterému nemajetková újma může vzniknout jen výjimečně a že nepřiměřeně dlouhým řízením nemohla být narušena pověst osoby žalobce z důvodu nepřiměřené délky řízení.
Nicméně podle judikatury Nejvyššího soudu samotná skutečnost, že se v případě poškozené jedná o veřejnou vysokou školu, která je subjektem veřejného práva sui generis, nemůže být automaticky důvodem, proč by takovému subjektu nemohla vznikat nemajetková újma. Při stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění nelze bez dalšího uzavřít, že právnické osobě veřejného práva vždy vzniká menší nemajetková újma, než by tomu bylo u soukromoprávní právnické osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3422/2013). Opačné závěry by mohl soud vyvodit na základě konkrétních skutkových okolností případu a své rozhodnutí v tomto smyslu řádně odůvodnit; to se však v případě dovolatele nestalo, když soudy odkázaly pouze na povahu právnické osoby.
Nadto je třeba dát dovolateli za pravdu v tom, že primárně dotčeným subjektem je zde právě samotná právnická osoba, tj. vysoká škola. Její osobní substrát (studentstvo, akademická obec, zaměstnanci) by mohl být považován za poškozené pouze až zprostředkovaně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011, které se týkalo stanovení výše odškodnění za porušení práva družstevní záložny na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, přičemž k počtu jejích členů soudy nepřihlížely). Dovolatel však netvrdil, že by se nemajetková újma dotýkala členů právnické osoby, ale naopak tvrdil, že se újma vztahuje k samotnému právnickému celku tj. k vysoké škole a její reputaci.
Ačkoli odvolací soud odkázal na některá relevantní rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak je nesprávně zohlednil, když odvolací soud (a to i ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, s jehož závěry se plně ztotožnil) ve svém odůvodnění především odkázal na specifické postavení žalobce jako právnické osoby veřejného práva a počet členů jeho akademické obce, bez toho aniž by vzal v potaz, že i právnické osobě veřejného práva vlivem nepřiměřeně dlouhého řízení mohla vzniknout nemajetková újma, která je navíc v obdobných případech presumována. Nadto nevzaly soudy v potaz ani to, že se při určování výše a formy náhrady nemajetkové újmy nepřihlíží k počtu jejích členů; pominuly tak zhodnocení hledisek typických pro právnickou osobu, a proto nelze považovat jejich rozhodnutí za správná.
Jelikož odvolací soud při právním posouzení v dané věci nevycházel z aktuální judikatury Nejvyššího soudu, bylo na místě, aby dovolací soud postupoval podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil včetně závislých výroků. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, tak dovolací soud postupoval podle ustanovená § 243e o. s. ř. a zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně je ve smyslu § 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2016

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu