30 Cdo 4023/2010
Datum rozhodnutí: 31.08.2011
Dotčené předpisy: § 31a předpisu č. 82/1998Sb., čl. II předpisu č. 160/2006Sb., § 166 o. s. ř. ve znění do 31.12.2000, § 579 odst. 2 obč. zák.



30 Cdo 4023/2010


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce P. K. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Švábem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 2/2, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 1,373.430,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 52/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2009, č. j. 68 Co 232/2009 169, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 1,373.430,- Kč. Odvolací soud taktéž rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce se výše uvedené částky domáhal jednak z titulu náhrady škody (částka 373.430,- Kč) a jednak z titulu přiměřeného zadostiučinění (ve výši 1,000.000,- Kč). Majetková škoda mu měla vzniknout v důsledku toho, že v řízení před Okresním soudem v Táboře vedeném pod sp. zn. 4 C 166/1990 nebylo rozhodnuto o nákladech řízení vzniknuvších otci žalobce a o nákladech jím v tomto řízení uplatněným. Nemajetková újma, za níž požaduje přiměřené zadostiučinění, měla otci žalobce vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu soudu v témže řízení.
Žalovaná namítla promlčení všech žalobcem vznesených nároků.
Soudy v projednávané věci vyšly ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 2. 1992, č. j. 4 C 166/1990 237, bylo ve věci navrhovatele F. K. (otce žalobce) proti odpůrci Zemědělskému družstvu Opařany, rozhodnuto tak, že odpůrce byl povinen navrhovateli odprodat naturálie, žaloba o zaplacení 49.200,- Kč byla zamítnuta a bylo vysloveno, že odpůrce nemá právo na náhradu nákladů řízení a je naopak povinen zaplatit České republice soudní poplatek do tří dnů od právní moci rozsudku. Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 1992, č. j. 7 Co 581/92 280, potvrzen ve výroku o náhradě nákladů řízení, s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby byl částečně rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 1993, sp. zn. 6 Cdo 17/93, bylo dovolání F. K. odmítnuto a zároveň bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 11. 2007, č. j. 15 Nc 211/2007-34, byl zamítnut návrh žalobce na určení lhůty k provedení procesního úkonu, neboť řízení před Okresním soudem v Táboře vedené pod sp. zn. 4 C 166/1990 bylo již pravomocně skončeno v roce 1992, což znamená, že řízení již neběží a k průtahům nedochází. Žalobce dne 7. 9. 2001 podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva s tvrzením, že smlouvou o převodu pohledávek ze dne 5. 1. 1996 uzavřenou mezi F K. jako převodcem a žalobcem jako nabyvatelem došlo k převodu práva na náhradu nákladů soudního řízení ve výši nejméně 1.000,- Kč a práva na náhradu škody ve výši nejméně 50.000,- Kč která byla způsobena tím, že Zemědělské družstvo Opařany odmítlo uznat otci žalobce členství v tomto družstvu. Dopisem ze dne 10. 7. 2006 žalobce uplatnil své nároky u žalované, která rozhodnutím ze dne 3. 10. 2006 jeho žádosti nevyhověla.
Odvolací soud dospěl po zopakování důkazu smlouvou ze dne 5. 1. 1996 k závěru, že touto smlouvou došlo k postoupení nároku na náhradu škody za majetkovou újmu, která dle tvrzení vznikla otci žalobce tím, že v řízení před Okresním soudem v Táboře nebylo rozhodnuto jednak o jeho nákladech řízení a jednak o nákladech, které otec žalobce vynaložil v souvislosti s domáháním se svých členských práv v družstvu Opařany u mimosoudních orgánů.
Dále se odvolací soud zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou. Tvrzená škoda by vznikla otci žalobce před účinností zákona č. 160/2006 Sb., proto je namístě postupovat dle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) dále jen OdpŠk ve znění účinném do 27. 4. 2006. Podle § 31 odst. 2 cit. zákona se právo na náhradu škody promlčí nejpozději za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Řízení před Okresním soudem v Táboře, sp. zn. 4 C 166/1990 bylo pravomocně skončeno dne 29. 12. 1992 a nejpozději k tomuto datu se žalobce dozvěděl o škodě i tom, kdo je za ni odpovědný. Žaloba však byla podána až dne 30. 4. 2007, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby, a nárok žalobce na náhradu škody, spočívající v majetkové újmě ve výši 373.430,- Kč, je tak promlčen.
Pokud jde o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, odvolací soud dospěl k závěru, že tento nárok nebyl smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 5. 1. 1996 žalobci postoupen. V této souvislosti je však nutno vycházet z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jenž přiznal právní nástupnictví dědicům zemřelé osoby, která byla poškozena, právo na finanční odškodnění nemajetkové újmy. S ohledem na skutečnost, že nárok na náhradu nemajetkové újmy přechází na dědice, bylo by nutno se zabývat tím, zda tato pohledávka v rámci dědického řízení přešla na žalobce. Odvolací soud však považoval dokazování k této otázce z pohledu ekonomie řízení za nadbytečné, a to vzhledem k námitce promlčení vznesené i proti této části žalobního požadavku. Nemajetková újma dle tvrzení žalobce vznikla před účinností zákona č. 160/2006 Sb. Žalobce se o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl nejpozději k datu, kdy bylo pravomocně skončeno řízení před Okresním soudem v Táboře, tedy ke dni 29. 12. 1992. Nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy byl promlčen uplynutím šestiměsíční promlčecí lhůty, tedy ke dni 29. 6. 1993 (čl. II zákona č. 106/2006 Sb.).
Proti oběma výrokům tohoto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním a skutkovém posouzení věci. Odvolací soud totiž zcela pomíjí, že předmětem řízení je nesprávný úřední postup, který spočívá v nevyřešení vznesených nároků a práv otce žalobce, tedy uplatněného nároku na náhradu majetkové újmy a absence rozhodnutí o nákladech řízení. Odvolací soud se nezabýval tím, že o uplatněné náhradě škody ve výši 68.600,- Kčs a o nákladech soudního řízení strany žalující dosud nebylo rozhodnuto. Odvolací soud ani nevzal v úvahu, že v České republice před podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva neexistovaly žádné účinné právní prostředky, jichž by se dalo použít k obnově porušených práv při nečinnosti soudů a v případě průtahů v soudním řízení. V důsledku absence takových prostředků byla veškerá snaha o nápravu marná. Tvrzení odvolacího soudu, že se žalobce dozvěděl o vzniku nemajetkové újmy nejpozději k datu, kdy bylo pravomocně skončeno řízení před Okresním soudem v Táboře, tedy dne 29. 12. 1992, je naprosto nesmyslné. Není totiž napadáno to, o čem bylo rozhodnuto, ale to, o čem rozhodnuto nebylo. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání žalobce uvedla, že rozsudek odvolacího soudu není po právní stránce ve věci samé zásadně právně významný, a dovolání by tedy mělo být odmítnuto.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 14. 12. 2009, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání přípustné není, neboť soudy byť na základě aplikace nesprávného právního předpisu dospěly ke správným rozhodnutím, v nichž otázka zásadního právního významu není řešena.
Žalobce se v tomto řízení po žalované domáhá jednak nahrazení majetkové škody a jednak nahrazení újmy nemajetkové, které měly být způsobeny jeho otci v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení před Okresním soudem v Táboře, sp. zn. 4 C 166/1990. Práva na náhradu těchto škod měla z otce žalobce přejít na žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5. 1. 1996, resp. univerzálním nástupnictvím.
Co se týče škody majetkové, ta měla otci žalobce vzniknout především tím, že Okresní soud v Táboře ve vztahu k němu nerozhodl o náhradě nákladů řízení a také tím, že tento soud v tomtéž řízení nerozhodl o části jeho nároku, spočívajícího v náhradě nákladů, které otci žalobce vznikly při domáhání se práv u mimosoudních orgánů totalitního režimu.
Jelikož k žalobcem zpochybňovanému postupu Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 4 C 166/1990, došlo ještě před účinností zákona č. 82/1998 Sb., není možné tento zákon na daný případ aplikovat. Podle § 36 OdpŠk platí, že odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy.
Na projednávaný případ je tedy třeba aplikovat ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen SOdpŠk ).
Soudy na souzený případ aplikovaly nesprávný právní předpis, nicméně na výsledek řízení to vliv nemělo.
Dovolací soud se totiž shoduje s oběma soudy v tom, že právo na náhradu majetkové škody, i kdyby vzniklo, bylo ke dni podání žaloby v tomto řízení promlčeno. Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně i soudem odvolacím, otec žalobce se musel o tom, že nebylo rozhodnuto o nákladech řízení či o části jím uplatněného nároku, dozvědět nejpozději ke dni, kdy řízení před Okresním soudem v Táboře bylo pravomocně skončeno. K tomu došlo dne 29. 6. 1993.
Právo na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě (§ 22 odst. 1, věta první SOdpŠk). Jelikož se tedy otec žalobce dozvěděl o vzniklé škodě nejpozději ke dni 29. 6. 1993, jeho právo na náhradu škody podle citovaného zákona se promlčelo ke dni 29. 6. 1996. Podal-li žalobce, na něhož toto právo bylo převedeno, žalobu až dne 30. 4. 2007 a namítla-li žalovaná promlčení tohoto práva, nebylo tomuto právu možné v soudním řízení přiznat ochranu a žalobě vyhovět.
Nad rámec odůvodnění dovolací soud upozorňuje na to, že ve skutečnosti bylo o nákladech řízení v rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 2. 1992, č. j. 4 C 166/90-237, rozhodnuto, a to i ve vztahu k otci žalobce. Třetí výrok zní: Odpůrce ( Zemědělské družstvo Opařany pzn. Nejvyššího soudu) nemá právo na náhradu nákladů řízení . V odůvodnění tohoto rozsudku je pak uvedeno, že v řízení byl navrhovatel ( otec žalobce pzn. Nejvyššího soudu) úspěšný jen pokud jde o vyřešení předběžné otázky, tj. otázky jeho členství v družstvu. Výsledek řízení je však nutno posuzovat podle toho, v jakém poměru byl přiznán požadovaný finanční nárok oproti zamítnuté části návrhu. Z tohoto hlediska uspěl větším dílem odpůrce a měl by podle § 142 odst. 2 osř. právo na náhradu nákladů řízení v poměrné části. Práva na náhradu nákladů řízení se však vzdal, a tak bylo rozhodnuto, že toto právo nemá. Otec žalobce ostatně proti tomuto výroku podal odvolání, o němž bylo Krajským soudem v Českých Budějovicích rozhodnuto tak, že rozsudek Okresního soudu v Táboře byl ve výroku o nákladech řízení potvrzen (usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 1992, č. j. 7 Co 581/92 280).
Co se týče tvrzené absence rozhodnutí o části nároku, platí rovněž závěr o promlčení práva na náhradu škody odůvodněný výše. Otec žalobce měl také možnost podat návrh na doplnění rozsudku podle § 166 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. Pokud by mu ani tak soud nevyhověl nebo pokud tak z důvodu promeškání lhůty učinit nestihl, mohl ohledně tohoto nároku otec žalobce podat novou žalobu (nový návrh) (viz Handl, V., Rubeš, J., Občanský soudní řád. Komentář. I. díl., Praha: Panorama, 1985, str. 747 nebo David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, str. 778 ).
Požaduje-li žalobce přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, dovolací soud upozorňuje na to, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je toto právo ryze osobní povahy, a proto, stejně jako jiná obdobná práva na peněžité zadostiučinění (práva osobní povahy ve smyslu § 579 odst. 2 obč. zák.), nepřecházejí na dědice zemřelé postižené fyzické osoby. Její smrtí tudíž zanikají. Právo na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup nelze z téhož důvodu postoupit (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odůvodnění právní věty 2, citovaná rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Právo na náhradu nemajetkové újmy nemohlo být na žalobce převedeno smluvně, ani na něj nemohlo přejít smrtí jeho otce. Žalobci proto takové právo nesvědčí.
I kdyby však žalobce uplatňoval toto právo coby jeho originární nositel, je nutno souhlasit s odvolacím soudem, že mu tak jako tak nesvědčí. Možnost žádat přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byla do českého právního řádu vložena současně s účinností novely zákona č. 82/1998 Sb., provedené zákonem č. 160/2006 Sb. (tedy dnem 27. 4. 2006).
Přechodné ustanovení k tomu zákonu obsažené v čl. II ale výslovně stanoví, že odpovědnost podle tohoto zákona za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode dne účinnosti tohoto zákona.
Z čl. II zákona č. 160/2006 Sb. se tedy zřetelně podává (argumentem per eliminationem ), že byla-li nemajetková újma způsobená nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, nespočívajícím v nevydání rozhodnutí či v neučinění procesního úkonu v zákonem stanovené či přiměřené lhůtě, před 27. 4. 2006, není možno přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu přiznat. Jinými slovy řečeno, bylo-li vydáno nezákonné rozhodnutí či došlo-li k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jiné skutečnosti nežli v neučinění úkonu nebo nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené či v přiměřené době přede dnem 27. 4. 2006, není možné přiznat přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu tím způsobenou podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010).
Žalobci nemohlo být přiměřené zadostiučinění přiznáno ani z důvodu vzniku nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v neučinění procesního úkonu či v nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené či v přiměřené lhůtě. Zpochybňované řízení před Okresním soudem v Táboře bylo pravomocně skončeno již v roce 1992, a proto aplikací čl. II zákona č. 160/2006 Sb. se na něj nevztahuje úprava obsažená v § 31a OdpŠk.
I z tohoto pohledu by nebylo možno žalobě vyhovět.
Jelikož tedy dovolací soud neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 31. srpna 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r. předseda senátu