30 Cdo 4017/2016
Datum rozhodnutí: 08.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



30 Cdo 4017/2016

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci posuzovaného O. O. , t.č. ve věznici v Českých Budějovicích, P. O. Box 170, zastoupeného opatrovníkem pro řízení JUDr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193, o přezkum omezení svéprávnosti a změnu hmotněprávního opatrovníka, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 8 P 122/2014, o dovolání posuzovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2016, č. j. 7 Co 1136/2016-518, takto:

Dovolání posuzovaného se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

U Okresního soudu v Českém Krumlově byl spojen ke společnému projednání návrh stálého opatrovníka Města Český Krumlov na odvolání z funkce stálého opatrovníka posuzovaného a návrh posuzovaného na prohloubení omezení svéprávnosti.
Okresní soud v Českém Krumlově usnesením ze dne 15. října 2015, č. j. 8 P 122/2014-418, výrokem I. rozhodl, že se ze společného řízení o prohloubení omezení svéprávnosti a odvolání stálého opatrovníka vylučuje řízení o prohloubení omezení svéprávnosti. Ve výroku II. zastavil řízení o prohloubení omezení svéprávnosti posuzovaného, neboť posuzovaný vzal svůj návrh o prohloubení omezení svéprávnosti zpět, a závěrem rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání posuzovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též odvolací soud ) usnesením ze dne 28. června 2016, č. j. 7 Co 1136/2016-518, odmítl odvolání posuzovaného do výroku v odstavci I. usnesení soudu prvního stupně a dále změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích v odst. II., III. a IV. tak, že zpětvzetí návrhu posuzovaného na přezkum svéprávnosti je neúčinné. Odvolací soud dospěl k závěru, že úkon posuzovaného, který soud prvního stupně kvalifikoval jako zpětvzetí návrhu, měl nejasný obsah, a proto posuzovaného vyzval, aby potvrdil, že podáním ze dne 14. října 2015 skutečně mínil zpětvzetí návrhu. To sice posuzovaný následně potvrdil, nicméně z obsahu spisu vyplývá, že zákonné podmínky pro omezení svéprávnosti posuzovaného nejsou dány a nebyly zřejmě splněny ani v době předchozího rozhodnutí o omezení svéprávnosti posuzovaného. V takové situaci nelze než dovodit, že jsou splněny podmínky pro zahájení řízení o přezkum svéprávnosti posuzovaného i bez návrhu a jeho zpětvzetí návrhu na prohloubení , tedy přezkum svéprávnosti, je neúčinné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal posuzovaný dne 27. července 2016 dovolání, doplněné podáním procesního opatrovníka ze dne 15. srpna 2016. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. a domnívá se, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe a nesprávně právně posoudily jeho návrhy (§ 241a o.s.ř.). Posuzovaný nesouhlasí se znaleckým posudkem MUDr. Jana Tučka, když tento znalec byl jeho ošetřujícím lékařem v Nemocnici v Českých Budějovicích, kde byl v minulosti hospitalizován a se kterým se dostal do sporu. Dovolatel poukazuje na řadu nepřesných a zavádějících informací obsažených v tomto posudku a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Zabýval se pak otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. , či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Současně je možno připomenout například též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
S ohledem na vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Dovolatel ve svém dovolání předesílá, že napadené rozhodnutí spočívá ve smyslu ustanovení § 241a (odst. 1) o.s.ř. na nesprávném právním posouzení věci a že se soudy měly odchýlit od ustálené rozhodovací praxe. Nenastoluje však ve skutečnosti žádnou z výše uvedených otázek přípustnosti dovolání, když fakticky zdůrazňuje pouze skutkové okolnosti případu.
Dovolání posuzovaného proti usnesení odvolacího soudu tak neobsahuje relevantní údaje o tom, v čem by bylo třeba spatřovat splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o.s.ř. je třeba považovat za splněné. Z vyložených důvodů proto dovolací soud toto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. února 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu