30 Cdo 4011/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 4011/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce R. I. , zastoupeného Mgr. Julií Chocholovou, advokátkou se sídlem v Brně, Královopolská 84, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení nemajetkové újmy ve výši 100.000.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 74/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2015, č. j. 21 Co 140/2015-205, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Městský soud v Praze (dále též odvolací soud ) shora v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též soud prvního stupně ) ze dne 20. října 2014, č. j. 42 C 74/2012-162, kterým soud prvního stupně ve výroku I. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 100.000.000 Kč, a rozhodl ve výroku II. o náhradě nákladů řízení (výrok I.). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vycházel ze závěru, že žalobce se proti žalované domáhal náhrady škody majetkové újmy ve výši 5.487.245 Kč, způsobené mu nesprávným úředním postupem a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 100.000.000 Kč za nemajetkovou újmu, způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení, vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Cm 51/96, a pod sp. zn. 18 Cm 552/2006 (dále též původní řízení ). Ohledně majetkové újmy vzal žalobce žalobu zpět a soud prvního stupně v této části řízení zastavil. Žalobce vycházel z toho, že obě původní řízení je třeba posuzovat jako jedno soudní řízení, když ve druhém původním řízení, vedeném pod sp. zn. 18 Cm 552/2006, se domáhá obnovy již pravomocně skončeného původního řízení, vedeného pod sp. zn. 1 Cm 51/96. Žalovaná vznesla námitku promlčení uplatněného nároku. Žalobce k vyjádření žalované namítl, že do celkové délky řízení je třeba započíst i řízení o mimořádném opravném prostředku, což má vliv na stavění promlčecí doby.
Odvolací soud věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již OdpŠk ) a dovodil, že žalobci vznikala nemajetková újma již v průběhu původního řízení, vedeného pod sp. zn. 1 Cm 51/96, a byla dovršena rozhodnutím v této věci, které nabylo právní moci dne 30. března 2006. Tímto okamžikem skončila nejistota žalobce ohledně výsledku řízení a od něho počala běžet i šestiměsíční subjektivní promlčecí doba. Pokud podal žalobce mimořádný opravný prostředek návrh na obnovu původního řízení vedeného pod sp. zn. 1 Cm 51/96 mohl v důsledku tvrzené nepřiměřené délky opět pociťovat nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, avšak pouze ve vztahu k tomuto dalšímu řízení o povolení obnovy. Odvolací soud uzavřel, že obě původní řízení lze sice vnímat jako jeden celek, protože se týkají stejné věci, nikoliv však ve vztahu k posouzení námitky promlčení, když v takovém případě je třeba obě původní řízení posuzovat samostatně, vždy od nápadu věci do jeho pravomocného ukončení. Proto uzavřel, že žalobcem uplatněný nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu v původním řízení vedeném pod sp. zn. 1 Cm 51/96 je promlčen.
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že vznesení námitky promlčení žalovanou není v rozporu s dobrými mravy. Přihlédl přitom k závěrům vyplývajícím jednak z nálezu Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ) ze dne 28. května 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/10, o nezbytnosti posouzení této otázky dle individuálních okolností každého případu, a dále z nálezu ze dne 16. září 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, o tom, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, vyjma případu, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem účastníkem uplatněného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Ústavního soudu http://www.nalus.usoud.cz ). Odvolací soud dovodil, že žalobce již dne 30. března 2006 nabyl definitivní vědomost o vzniku nemajetkové újmy a že si musel si být vědom jejího rozsahu. Běh promlčecí doby nechal marně uplynout a námitka samotné délky řízení nebo pochybení soudu nemohly založit rozpor s dobrými mravy, pokud žalovaná námitku vznesla, aniž by v daném případě jakkoli zneužila práva na úkor žalobce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce (dále též dovolatel ) podal dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolatel namítá, že původní řízení, vedené pod sp. zn. 1 Cm 51/96, nemohlo být pravomocně skončeno pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání, neboť dovolatel, nebyl soudem řádně vyzván k uhrazení poplatku podle § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále již zákon o soudních poplatcích ).
S touto námitkou se odvolací soud řádně vypořádal již v napadeném rozhodnutí jak vyplývá z jeho odůvodnění když vycházel ze zjištění učiněných ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 Cm 51/96. Zjistil, že tamní soud na základě pokynu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2005 žalobci opětovně zaslal výzvu k úhradě soudního poplatku z odvolání, podaného proti rozhodnutí ve věci samé, s poučením o následcích jeho nezaplacení ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích s tím, že v případě nezaplacení soudního poplatku nebude usnesení o zastavení řízení zrušeno. Zároveň byly žalobci zaslány obě rozhodnutí ve věci samé. Žalobce v dodatečné lhůtě stanovené výzvou soudní poplatek z odvolání nezaplatil. Předmětný rozsudek Krajského soudu v Brně pod č. j. 1 Cm 51/96-254, ve spojení s rozsudkem č. j. 1 Cm 51/96-257, tak nabyly právní moci dne 30. března 2006.
Jestliže dovolatel polemizuje se skutkovými závěry soudů a s jejich hodnocením, dovolací soud připomíná, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2015, sp. zn. 22 Cdo 2253/2015, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 416/2014, nebo ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Z uvedeného je zřejmé, že uvedená námitka dovolatele nemohla založit přípustnost dovolání.
Dovolatel dále předestírá z hlediska obsahového posouzení dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) otázku, zda skončení řízení je ve smyslu § 32 odst. 3 věta druhá OdpŠk možné vázat na právní moc rozhodnutí a zda má být při posouzení celkové délky řízení započtena rovněž délka řízení o povolení obnovy řízení. Namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu o tom, že za situace, kdy byl podán návrh na obnovu původního řízení, vedeného pod sp. zn. 1 Cm 51/96, je pro účely stanovení celkové délky řízení třeba původní řízení, sp. zn. 1 Cm 51/96 a další řízení o povolení obnovy původního řízení, posuzovat samostatně, vždy od nápadu věci do jeho pravomocného ukončení. V této otázce nepředstavuje napadený rozsudek jiné řešení ve smyslu § 237 o. s. ř., když je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od které se dovolací soud nehodlá odchýlit.
Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, pod bodem III. ve vztahu k otázce skončení řízení uvedl, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno.
V rozsudku ze dne 1. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015, Nejvyšší soud vyložil, že při posouzení přiměřenosti délky řízení se nepřihlíží k délce řízení o povolení obnovy .
Dále dovolací soud dovodil, že právě z důvodu, že okolnosti, jež mohou být důvodem obnovy řízení, nemohou být přičítány k tíži rozhodujícího orgánu, resp. státu, činí tento mimořádný opravný prostředek natolik odlišným od jiných opravných prostředků, že jej nelze zahrnout do celkové délky řízení. V době rozhodování o obnově řízení již účastník původního řízení není v nejistotě ohledně jeho výsledku. Soudy nižších stupňů postupovaly správně, když pro určení relevantní délky řízení rozdělily posuzované řízení do dvou úseků, a to od zahájení řízení do právní moci prvního rozsudku odvolacího soudu a následně od právní moci usnesení, jímž byla povolena obnova řízení, do dne rozhodování soudu v tomto řízení.
Dovolatel konečně namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho námitku, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel zdůraznil, že ode dne právní moci rozhodnutí soudu prvního stupně bylo dovolateli postupem Krajského soudu v Brně znemožněno řádné uplatnění jeho nároku, neboť daný soud vyznačil na svém rozhodnutí právní moc, přestože řízení nebylo pravomocně skončeno . K tomu dovolatel odkázal na svoji dovolací námitku uvedenou shora, že původní řízení vedené pod sp. zn. 1 Cm 51/96 nemohlo být pravomocně skončeno pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání, neboť dovolatel, nebyl soudem řádně vyzván k uhrazení poplatku ( ) , což dovolatel považuje za zneužití práva podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013) . Především pak dovolatel neuznává, že mu dne 30. března 2006 začala běžet subjektivní promlčecí doba, jelikož k tomuto datu předmětné řízení nebylo skončeno (§ 32 odst. 3 věta druhá OdpŠk). K tomu podrobněji odkazuje na shora uplatněné dovolací námitky.
Dovolací soud shledal, že napadené rozhodnutí jak vyplývá z jeho odůvodnění je z hlediska uplatněné námitky v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1058, rozsudek ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 4776/2014). Napadené rozhodnutí je i v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou odkazuje odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. května 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/10, a ze dne 16. září 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10).
Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání žalobce proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2017

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu