30 Cdo 400/2014
Datum rozhodnutí: 26.02.2014
Dotčené předpisy: § 159a odst. 4 o. s. ř.




30 Cdo 400/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Stavebního bytového družstva SVÉBYT v likvidaci , se sídlem v Praze 5, Petřínská 18, identifikační číslo osoby 00141224, zastoupeného Mgr. Petrem Martinů, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 33, proti žalované Nadaci Svébyt , se sídlem v Brtnici 1, PSČ 588 32, identifikační číslo osoby 48455491, zastoupené Mgr. Miroslavem Ambrožem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 7, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 3 C 8/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2013, č. j. 27 Co 18/2013-396, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2013, č. j. 27 Co 18/2013-396, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:


Okresní soud v Jihlavě (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 23. října 2006, č.j. 3 C 8/2005-137, zamítl žalobu, jíž se žalobce proti žalované domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí (,) tj. zámku čp. 1 na stavební parcele č. kat. 510, stavební parcely č. 510, pozemkové parcely č. kat. 243/1, ppč. 243/10, ppč. 246, ppč. 247, vše kat. území B., zapsané na LV č. 964 u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště v Jihlavě (dále též předmětné nemovitosti nebo zámek ), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně oproti žalobci nedospěl k závěru o neplatnosti předchozích převodních smluv a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již odvolací soud ) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 17. října 2013, č. j. 27 Co 18/2013-396 [když jeho prvně vydaný rozsudek ze dne 11. května 2009, č. j. 27 Co 37/2007-183, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) ze dne 28. února 2011, č. j. 30 Cdo 3774/2009-231 (spis s dovoláním byl předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí dne 11. 9. 2009), a v pořadí druhý vydaný rozsudek ze dne 1. března 2012, č. j. 27 Co 37/2007-330, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 5. března 2012, č. j. 27 Co 37/2007-336, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, č. j. 30 Cdo 2774/2012-370 (spis s dovoláním byl předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí dne 13. září 2012) [ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu došlo v obou případech ve stručnosti shrnuto pro nesprávnou aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř. ve světle nálezu Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ) ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou zase veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ], opět rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, a to zámku č. p. 1 na st. p. č. 510, st. p. č. 510, p. č. 243/1, p. č. 243/10, p. č. 246, p. č. 247, vše zapsáno na LV č. 964 pro k. ú. a obec B., u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště v Jihlavě [dále již předmětné nemovitosti (poznámka Nejvyššího soudu: vzhledem k tomu, že pojem nemovitost občanský zákoník č. 89/2012 Sb. neobsahuje, avšak je - coby legislativní zkratka - obsažen v § 1 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), bude tento pojem v textu tohoto odůvodnění i nadále používán].
Odvolací soud se zabýval otázkou závaznosti soudních rozhodnutí ve věcech vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 284/1993 [kde v procesním postavení žalobce vystupoval tehdejší předmětný správce konkurzní podstaty úpadce Stavebního bytového družstva SVÉBYT v likvidaci, a v procesním postavení žalovaného Meziodvětvový svaz družstev (dále též MOSD ), se sídlem v Praze 1, Těšnov], a dále u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 181/2013 [kde v procesním postavení žalobkyně vystupovala Česká republika Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a na straně žalované byl i nynější žalobce v této věci]. Konstatoval, že ze shora uvedených rozsudků vyplývají s přihlédnutím k ust. § 159a odst. 1 o. s. ř. tyto závěry:
a) Smlouva uzavřená mezi Stavebním bytovým družstvem SVÉBYT a MOSD dne 30. 11. 1990 je neplatná.
b) Stát není vlastníkem předmětných nemovitostí.
Poté se odvolací soud zabýval vázaností zmíněných rozsudků (výroků rozsudků) vzhledem k účastníkům tohoto řízení. Žalobce Stavební bytové družstvo SVÉBYT v likvidaci je oběma shora uvedenými rozsudky vázán přímo, neboť byl účastníkem obou řízení. V tomto sporu žalovaný (Nadace Svébyt) je přímo vázán rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě, neboť byl přímým účastníkem tohoto řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze je však vázán nepřímo, a to jako svého druhu nástupce původního účastníka řízení MOSD. Tato nepřímá vázanost rozsudkem vyplývá z časové řady evidence vlastníků předmětných nemovitostí a je zcela v souladu se závěry prezentovanými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 647/02 ze dne 27. 8. 2004.
V návaznosti na tento dílčí právní závěr pak odvolací soud konstatoval, že Jestliže nedošlo k platnému převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem na MOSD, nemohl tento subjekt převádět vlastnictví (které neměl) na další osoby, což ve svém důsledku znamená, že žalovaný nemohl nabýt vlastnictví k předmětným nemovitostem na základě darovací smlouvy ze dne 23. 7. 1993. Podle odvolacího soudu Pro posouzení otázky, zda vlastníkem nemovitostí je žalobce, je nutno se dále zabývat otázkou platnosti hospodářské smlouvy ze dne 30. 6. 1989 uzavřené mezi PAL Magneton s. p. a Stavebním bytovým družstvem SVÉBYT, která byla v obou předchozích řízeních (u Městského soudu v Praze a Okresního soudu v Jihlavě) posuzována vždy pouze jako předběžná otázka a dle názoru odvolacího soudu je možné a nutné platnost této smlouvy v tomto řízení posuzovat samostatně. Odvolací soud přitom dospěl k závěru (jenž ve svém rozhodnutí dále odůvodnil), že O platnosti smlouvy ze dne 30. 6. 1989 nemá odvolací soud pochybnosti , a poté když v odůvodnění vytěsnil jako nedůvodné námitky žalované (týkající se vydržení, aktivní legitimací žalobce) deklaroval vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitostem.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále též dovolatelka ) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska občanským soudním řádem stanovených náležitostí) řádné dovolání. Dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci) dovolatelka vymezila ve smyslu třetího odstavce cit. paragrafu tvrzením, že odvolací soud nesprávně řešil právní otázku závaznosti pravomocného meritorního výroku (shora již cit.) rozsudku Městského soudu v Praze ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. pro dovolatelku (jako svého druhu nástupkyni původního žalovaného účastníka řízení vedeného u uvedeného soudu). Nejvyšší soud totiž v předchozích svých kasačních rozhodnutích v této věci, vedených pod sp. zn. 30 Cdo 3774/2009 a sp. zn. 30 Cdo 2774/2012, dospěl k závěru, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí o vztazích, v nichž noví účastníci jsou svého druhu nástupci původního účastníka řízení. V reakci na tento závazný právní názor odvolací soud v rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu nepřipustil námitku dovolatelky, podle níž je hospodářská smlouva z 30. listopadu 1990 platným právním úkonem (neboť podle dovolatelky předchozí hospodářská smlouva z 30. června 1989 není neplatná pro její rozpor s § 14 odst. 2, věty druhé, a odst. 4 vyhlášky č. 119/1988 Sb., jako bylo dovozeno v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, a nejsou k dispozici ani jiné důvody pro právní hodnocení hospodářské smlouvy z 30. 11. 1990 jako smlouvy neplatné), a to s odkazem na závaznost pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze pro oba účastníky tohoto řízení. Nadto odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku sám posoudil právní otázku platnosti hospodářské smlouvy ze dne 30. června 1989, přičemž dospěl k závěru o platnosti této smlouvy, tedy k protichůdnému závěru oproti právnímu závěru její neplatnosti, na kterém spočívá rozsudek Městského soudu v Praze. V takovém postupu odvolacího soudu nelze nevidět porušení zásad spravedlivého procesu a právní jistoty, kdy na straně jedné je hospodářská smlouva ze dne 30. června 1989 odvolacím soudem posouzena jako řádný a platný vlastnický titul žalobce, a na straně druhé je odvolacím soudem akceptována závaznost meritorního výroku rozsudku Městského soudu v Praze založeného na právním posouzení hospodářské smlouvy ze dne 30. června 1989 jako neplatného nabývacího titulu dovolatelky. Podle dovolatelky je tedy právní posouzení otázky závaznosti předchozího rozsudku Městského soudu v Praze pro účastníky tohoto řízení dle § 159a odst. 4 o. s. ř., na které napadený výrok rozsudku spočívá, nesprávné. Dovolatelka v dovolání dále zpochybňuje oprávnění T. Z. jednat v tomto řízení za žalobce z titulu výkonu funkce jeho likvidátora a v tomto směru odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2006, sp. zn. 20 Cdo 552/2006. Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolání neobsahuje žádné nové právní úvahy dovolatelky. Je postaveno na dvou zásadních výhradách, z nichž první rozebírá otázku, do jaké míry má být soud vázán předchozím rozhodnutím Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 1 Cm 284/93 stran určení neplatnosti hospodářské smlouvy č. HS 846636/90 ze dne 30. listopadu 1990, uzavřené mezi žalobcem a MOSD. Druhá výhrada míří vůči legitimitě likvidátora žalobce, když je namítáno, že T. Z. nebyl likvidátorem žalobce jmenován platně. Obě tyto výhrady dovolatelka již dříve opakovaně prezentovala, přičemž žalobce má za to, že s těmito výhradami se již dostatečně vypořádal jak odvolací, tak i dovolací soud. Žalobce považuje za důležité zdůraznit, že dovolací soud vyslovil ve svém rozhodnutí ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 2774/2012, závazný právní názor ohledně vázanosti odvolacího soudu pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2002, a to při vědomí obsahu nálezu Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02. Jestliže tedy odvolací soud rozhodl tak, že žalobě žalobce vyhověl, učinil tak s ohledem na vázanost právním názorem dovolacího soudu. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud dovolání dovolatelky jako nedůvodné zamítl a zároveň rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Procesní spis s dovoláním byl předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí dne 30. ledna 2014.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě, dospěl k závěru, že dovolání dovolatelky je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné, neboť odvolací soud se při řešení otázky závaznosti soudního rozhodnutí (in concreto rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2002, č. j. 1 Cm 284/93-355), dopustil pochybení při aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř., neboť nerespektoval předchozí závěry přijaté Nejvyšším soudem ve světle nálezu Ústavního soudu 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, a kromě toho zatížil řízení (níže rozvedenou) jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
Nejvyšší soud v prvně vydaném kasačním rozsudku ze dne 28. února 2011, č.j. 30 Cdo 3774/2009-231, jímž zrušil (tehdy rovněž k dovolání žalované) již shora označený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, uvedl (je třeba si znovu připomenout) následující:
V posuzované věci odvolací soud při právním posouzení věci ve vztahu k rozhodnutím Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 1 Cm 284/93 a Okresního soudu v Jihlavě ve věci sp. zn. 5 C 181/2003, vycházel z ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. stanovícího, že v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné orgány, je závazný též pro všechny orgány, ač dovolatelka nebyla účastnicí předmětných řízení, v nichž byla řešena otázka platnosti hospodářské smlouvy ze dne 30. listopadu 1990, kdy oba soudy dospěly k závěru, že ,zámek spolu s dalšími nemovitostmi převedl Meziodvětvový svaz družstev neplatně, a že Česká republika není vlastníkem zámku a přilehlých pozemků´ Odvolací soud závaznost uvedených rozsudků dovodil na základě interpretace nálezu Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02 s tím, že, se závaznost pravomocného rozsudku má posuzovat šířeji, kdy u změny účastníků řízení má být brán ohled na předchozí pravomocné rozhodnutí, přičemž tito noví účastníci jakoby byli právními nástupci původních (jiných) účastníků řízení.´ Jak je zřejmé z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku a z odůvodnění písemného vyhotovení cit. nálezu Ústavního soudu, odvolací soud Ústavním soudem judikovaný právní názor ne zcela úplně citoval a interpretoval, což ve svém důsledku přivodilo, že odvolací soud pochybil v právním posouzení věci.
V předmětném nálezu Ústavní soud totiž zdůraznil, že (pozn. v cit. textu tučně zvýraznil Nejvyšší soud) ,si je vědom četné a ustálené judikatury obecných soudů týkající se výkladu ust. § 159a odst. 1 o. s. ř. (dříve ust. § 159 odst. 2 o. s. ř. ve znění platném před 1. 1. 2001), z jehož doslovného izolovaného výkladu by snad bylo možno dovozovat, že pouhá změna účastníků činí předchozí rozhodnutí zcela irelevatním (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001 in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK ,Soubor NS´ 6/2001: ,Řeší-li soud v řízení o ochranu vlastnického práva žalobce podstatnou otázku platnosti kupní smlouvy jako otázku předběžnou a bylo-li o platnosti téže kupní smlouvy již rozhodnuto v jiném řízení, jehož účastníkem žalobce nebyl, není toto rozhodnutí pro soud v tomto pozdějším řízení závazné.´ - též Soudní rozhledy, C. H. Beck 8/2001) nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001, Soubor NS 18/2002: ,Rozsudek, kterým se určuje, že žalobce je vlastníkem věci, je rozhodnutím, kterým byla sporná otázka vlastnictví vyřešena jen ve vztahu mezi účastníky řízení.´). Ústavní soud však tato rozhodnutí, jejichž právní věty by mohly svádět k restriktivnímu pojetí pojmu totožná věc, chápe jako rozhodnutí, jejichž cílem je zabránění odmítnutí spravedlnosti, což má umožnit dříve nezúčastněné osobě podílet se na dokazování takových nových tvrzení, která nemohla být v předchozím řízení uplatněna. S větami uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 311/2001, se Ústavní soud nemůže bez dalšího ztotožnit. Komentářová literatura se napětím mezi zákonem proklamovanou obecnou nezávaznosti rozsudků s principem právní jistoty a důvěry právo blíže nezabývá (srov. např. Bureš, J., Drápal, L, Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání, C.H. Beck, 2000, str. 363-369 a 443-449 nebo I. díl 6. vydání téhož, str. 506-513 a 612-621). Není pochyb o tom, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí o vztazích, v nichž noví účastníci jsou svého druhu nástupci původního účastníka řízení. Pokud soud takto nepostupuje, nelze jeho postup považovat za slučitelný se zásadami spravedlivého procesu, zejména pak s příkazem vnitřní nerozpornosti právního řádu. Celková harmonie soudních rozhodnutí podmiňuje důvěru v právo, bez níž by právo bylo jen mrtvým textem. Tento postup, resp. výklad dnes platného ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. v duchu naznačených principů, vyplývá jak z požadavku právní jistoty (dovozovaného z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR), tak je třeba jej respektovat jako součást práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).´
Jestliže odvolací soud ve skutkových poměrech dané věci bez dalšího vycházel ze závěru o vázanosti shora uvedenými rozsudky Městského soudu v Praze a Okresního soudu v Jihlavě, učinil tak nejen v rozporu s ustanovením § 159a odst. 4 o. s. ř., ale také i s judikovaným právním názorem Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, z nějž vyplývá, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí o vztazích, v nichž noví účastníci jsou svého druhu nástupci původního účastníka řízení. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že dovolatelka proti odvolacím soudem zamýšlenému právnímu posouzení věci brojila uplatněním námitek (srov. písemný závěrečný návrh dovolatelky na č.l. 175 a násl.), na které ovšem odvolací soud v napadeném rozsahu nijak nereagoval. Tím došlo, kromě nesprávného posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), též k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spočívajícího v závěru, že odvolací řízení zatěžuje jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. ledna 2002, č. j. 1 Cm 284/93-355, ve sporu o určení neplatnosti hospodářské smlouvy mezi nynějším žalobcem, resp. tehdejším správcem konkurzní podstaty úpadce Stavebního bytového družstva SVÉBYT v likvidaci, a žalovaným Meziodvětvovým svazem družstvem v likvidaci, (svého druhu) právním předchůdcem nynější žalované, určil, že hospodářská smlouva č. HS 846636/90 ze dne 30. 11. 1990 ohledně převodu vlastnictví areálu zámku B. a pozemků parc. č. 510 zastavěná plocha, parc. č. 243/1 ostatní plocha, parc. č. 245/1 zahrada, parc. č. 246 ostatní plocha, parc. č. 247, ostatní plocha parc. č. 241/1 zahrada, parc. č. 244 zahrada, památkově chráněných objektů zámku a inventáře budovy zámku podle seznamu v příloze č. 2 této hospodářské smlouvy, je neplatná. V odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku Městský soud v Praze současně řešil předběžnou otázku platnosti předchozí hospodářské smlouvy ze dne 30. června 1998, od které odvozovala dovolatelka své vlastnické právo k předmětným nemovitostem, a to s negativním závěrem, tj. že byla neplatná už hospodářská smlouva ze dne 30. 6. 1998, kterou předmětné nemovitosti nabyl do vlastnictví žalobce, a to podle § 21 odst. 1 tehdy platného hospodářského zákoníku, pro rozpor se zákonem, konkrétně s obecně závazným právním předpisem upravujícím převody národního majetku, který je označen v odůvodnění tohoto rozsudku shora. Městský soud v Praze dovodil, že Za této situace je nutně ze stejného důvodu neplatná i hospodářská smlouva uvedená ve výroku tohoto rozsudku, neboť jestliže žalobce nenabyl sám platně nemovitosti, které posléze převáděl na žalovaného, jde o smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem, neboť nikdo nemůže na jiného převádět více práv, než mu podle zákona náleží, takže i nabytí vlastnictví od nevlastníka má za následek absolutní neplatnost takové smlouvy o převodu vlastnictví pro rozpor se zákonem.
Jestliže v nyní posuzované věci odvolací soud ve vztahu k žalobci uzavřel, že takto Městským soudem vyřešenou předběžnou otázku není vázán, jde podle přesvědčení Nejvyššího soudu o právní názor správný, neboť v označené právní věci bylo tehdy podané žalobě i nynějšího žalobce zcela vyhověno (rozsudečným výrokem byla deklarována neplatnost předmětné hospodářské smlouvy), přičemž řešení předběžné otázky se z pohledu vzniku, změny či zániku práv či povinností nijak (explicitně) nepromítlo do právních poměrů (tehdejšího i nynějšího) žalobce, který ostatně ani neměl k dispozici (žádný) procesní nástroj, jímž by z věcného hlediska mohl být korigován Městským soudem v Praze takto učiněný právní názor při řešení předběžné otázky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4778/2009).
Oproti tomu ovšem odvolací soud zcela nelogicky ve vztahu k dovolatelce z výše uvedeného řešení předběžné otázky vycházel (viz arg. na str. 9 v předposledním odstavci písemného odůvodnění rozsudku arg.: Jestliže nedošlo k platnému převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem na MOSD, nemohl tento subjekt převádět vlastnictví (které neměl) na další osoby, což ve svém důsledku znamená, že žalovaný nemohl nabýt vlastnictví k předmětným nemovitostem na základě darovací smlouvy ze dne 23. 7. 1993. ). Ovšem právě ve světle opakovaně v kasačních rozhodnutích dovolacího soudu zmíněného nálezu Ústavního soudu bylo připomínáno, že novému účastníku coby svého druhu nástupci původního vlastníka, což ve skutkových poměrech nyní posuzované věci je právě případ dovolatelky, v intencích zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu náleží skutkově i právně argumentovat nad rozsah toho, co bylo v předchozím řízení u Městského soudu v Praze meritorně rozsouzeno ve vztahu mezi tehdejšími účastníky, tedy i mezi (svého druhu) právním předchůdcem dovolatelky Meziodvětvovým svazem družstev (tj. činit námitky skutkového a právního charakteru, které nebyly v uvedeném soudním řízení vzneseny anebo soudem relevantním způsobem zohledněny a promítnuty do meritorního rozhodnutí). Jiný závěr, tj. že dovolatelka je (bez dalšího) vázána uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze i v řešení uvedené předběžné otázky, by byl nejen v přímém rozporu s již připomenutým nálezem Ústavního soudu, ale pochopitelně by se ocitl i v kolizi s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (právo na spravedlivý proces) a ve svém důsledku by byl v rozporu i s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, jak lze dovodit z bohaté judikatury Ústavního soudu. Dovolatelka proto důvodně v dovolání brojí proti takto nesprávně vyloženému právnímu názoru odvolacího soudu, čímž již z tohoto důvodu osvědčila naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud je tedy povinen při meritorním rozhodování zabývat se ve shora popsaném rozsahu skutkovou i právní argumentací dovolatelky, pokud ta z ní vyvozuje (pro sebe příznivé) závěry o platnosti předmětné hospodářské smlouvy, jejímž účastníkem byl (svého druhu) její právní předchůdce MOSD a kterou Městský soud v Praze v uvedeném řízení shledal absolutně neplatným právním úkonem.
Rovněž z (pravomocného) rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. července 2005, č. j. 5 C 181/2003-287, nelze nad rozsah obsahu rozsudečného výroku, jímž byla zamítnuta žaloba České republiky Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových proti žalovanému městu B. - nynějšímu žalobci a žalované Nadaci Svébyt - nynější dovolatelce, o určení, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví České republiky, dovozovat ve vztahu k nynějším účastníkům řízení řešení dalších předběžných otázek (k tomu též srov. Spáčil, J.: Vztah vlastnických žalob na plnění a určení, Soudní rozhledy č. 9/2013, s. 306 a násl.).
Dovolatelka také důvodně vytýká odvolacímu soudu, že ten se ani věcně nezabýval otázkou oprávnění likvidátora žalobce zastupovat žalobce v předmětném řízení. Správně přitom dovolatelka v dovolání připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2006, sp. zn. 20 Cdo 552/2006, ve kterém dovolací soud vyslovil a odůvodnil právní názor, že je-li v řízení zpochybněno oprávnění fyzické osoby jednat za právnickou osobu jako její statutární orgán, je soud povinen bez ohledu na obsah aktuálního výpisu z obchodního rejstříku, jímž se tato fyzická osoba prokazuje, její oprávnění zkoumat. Jestliže odvolací soud uvedenou (pro rozhodnutí též zásadně významnou) skutečnost neverifikoval, pochybil, čímž zatížil odvolací řízenou jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovoláním napadený rozsudek nebyl tudíž shledán správným; Nejvyšší soud jej proto ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.), který by měl s ohledem na délku tohoto soudního sporu co nejdříve nařídit jednání a ve věci rozhodnout.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2014

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu