30 Cdo 400/2012
Datum rozhodnutí: 21.11.2012
Dotčené předpisy: § 134 odst. 1 obč. zák., § 39 obč. zák.




30 Cdo 400/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně PhMr. M. V. , zastoupené JUDr. Vojtěchem Krupkou, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou Lučanská 5, proti žalovaným: 1) Městu Lomnici nad Popelkou , IČ: 00275905, se sídlem v Lomnici nad Popelkou, Husovo nám. 6, 2) Ing. Z. D., a 3) M. D., všem zastoupenými JUDr. Ivanou Velíškovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Antonína Dvořáka 287, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 166/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2011, č.j. 20 Co 62/2011-165, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2011, č.j. 20 Co 62/2011-165, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Semilech (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. září 2010, č.j. 10 C 166/2009-137, určil, že žalobkyně a žalovaný 1) jsou podílovými spoluvlastníky pozemku v katastrálním území L. n. P. (dále již předmětný pozemek ), a to žalobkyně v rozsahu jedné třetiny a žalovaný 1) v rozsahu dvou třetin (výrok č. 1), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně jako spoluvlastnice předmětného pozemku uzavřela dne 16. března 1988 s Čsl. státem - MěNV v Lomnici nad Popelkou, jako druhým spoluvlastníkem, dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, která byla dnem 9. června 1988 registrována státním notářstvím (dále již předmětná dohoda ). Předmětem této dohody byl mj. předmětný pozemek, jenž nabyl do vlastnictví stát, a ohledně něhož pak bylo ve prospěch žalovaných 2) a 3) vydáno ONV Semily rozhodnutí ze dne 15. ledna 1990 o přidělení do osobního užívání, a následně byla mezi Čsl. státem - MěNV v Lomnici nad Popelkou a žalovanými 2) a 3) uzavřena dohoda ze dne 25. 1. 1990 o zřízení práva osobního užívání předmětného pozemku žalovaným 2) a 3). Tato dohoda byla dnem 23. února 1990 registrována státním notářstvím. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 29. března 1995, č.j. 1 C 367/94-39, však bylo určeno, že předmětná dohoda je absolutně neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. Na základě takto zjištěného stavu soud prvního stupně dovodil, že stát neměl v roce 1990 právo disponovat s předmětným pozemkem a zřídit k němu právo osobního užívání ve prospěch žalovaných 2) a 3). Vlastníky předmětného pozemku jsou tudíž i nadále žalobkyně a žalovaný 1) jako právní nástupce státu. Soud prvního stupně nepřisvědčil ani námitce vydržení uplatněné žalovanými 2) a 3). Vydržecí doba podle soudu prvního stupně počala běžet dnem 9. června 1998, kdy byla předmětná dohoda registrována státním notářstvím, a skončila dne 28. a 29. května 1998, kdy byla žalovaným 2) a 3) doručena žaloba, v níž se žalobkyně domáhala stejného nároku jako v téže věci a z níž se žalovaní dozvěděli, že žalobkyně uplatňuje svůj nárok na určení spoluvlastnictví k předmětnému pozemku z důvodu neplatnosti předmětné dohody. Ačkoliv žalobkyně vzala uvedenou žalobu zpět, nemohla být dobrá víra žalovaných 2) a 3) již obnovena. Žalovaní 2) a 3) tedy nebyli v dobré víře o svém vlastnickém právu po dobu nezbytných 10 let.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové (dále již odvolací soud ) v záhlaví cit. rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že: Žaloba s návrhem, aby soud určil, že žalobkyně a žalovaný 1) jsou spoluvlastníky pozemku č. parc. st. 1972 v katastrálním území L. n. P., a to žalobkyně v rozsahu jedné třetiny a žalovaný 1) v rozsahu dvou třetin, se zamítá (výrok I.). Současně rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, nesouhlasil však s jeho právními závěry o tom, že předmětná dohoda je neplatná s důsledky z toho vyplývajícími pro žalované 2) a 3), a dále o tom, že žalovaní 2) a 3) nemohli nabýt vlastnictví k předmětnému pozemku ani vydržením. Za nesprávný považoval odvolací soud názor soudu prvního stupně, že lze určení neplatnosti předmětné dohody, o kterém rozhodl Okresní soud v Semilech v rozsudku ze dne 29. března 1995, č.j. 1 C 367/94-39, vztáhnout i na žalované 2) a 3), kteří nebyli účastníky řízení vedeném pod sp. zn. 1 C 367/94. Neplatnost dohody byla Okresním soudem v Semilech v uvedeném řízení shledána v tom, že tehdejšímu MěNV v Lomnici nad Popelkou nesvědčilo právo správy národního majetku k jednomu z vypořádávaných pozemků (pozemek č. parc. 2997/6). MěNV v Lomnici nad Popelkou tedy nemohl s tímto pozemkem platně disponovat. Pokud s ním přesto disponoval, jednal v rozporu se zákonem a předmětná dohoda je proto neplatná (§ 39 obč. zák.). Odvolací soud shledal uvedené hodnocení za příliš formalistické, jdoucí na úkor právní jistoty a legitimního očekávání. Při zkoumání platnosti předmětné dohody vzal v potaz, že jednou ze smluvních stran byl stát. MěNV v Lomnici nad Popelkou byl pouze správním orgánem, který jménem státu jednal. Charakter nedostatku, v němž je spatřován důvod neplatnosti, spočívá spíše v nedopatření, když ohledně jednoho z pozemků nesvědčilo MěNV v Lomnici nad Popelkou právo správy. Není totiž důvod se domnívat, že stát jako účastník dohody neměl v úmyslu vlastnictví k tomuto pozemku vypořádat. Jako doklad toho, že původní stav představoval nedopatření, vyplývá z toho, že stát se jej snažil alespoň dodatečně napravit tím, že právo správy bylo k pozemku č. parc. 2997/6 bylo později převedeno na MěNV v Lomnici nad Popelkou a k převodu pozemku došlo 10. 10. 1998. Jednalo se o projev vůle státu, že předmětná dohoda se má vztahovat i na pozemek. Nedostatek oprávnění nakládat s pozemkem tím byl alespoň formálně dodatečně zhojen. Odvolací soud též přihlédl ke skutečnosti, že předmětem sporné dohody bylo velké množství pozemků (dle odhadu odvolacího soudu se mělo jednat 159 pozemků), z nichž bylo v následujícím období mnoho z nich převedeno do vlastnictví třetích osob, jejichž vlastnické vztahy by ztratily svůj právní základ, pokud by předmětná dohoda měla být považována za neplatnou. Bylo by v příkrém rozporu se zásadou ochrany dobré víry a právní jistoty, měla-li být z výše uvedených důvodů zpochybněna platnost celé předmětné smlouvy. I kdyby však byl opodstatněný závěr, že MěNV v Lomnici nad Popelkou nemohl s uvedeným pozemkem nakládat a spoluvlastnictví k tomuto pozemku proto nebylo platně vypořádáno, platil by tento závěr o tomto jediném pozemku, který lze od předmětné dohody oddělit, aniž by se to dotklo ostatní části předmětné dohody. Odvolací soud dále dovodil, že žalovaní 2) a 3), splnili podmínky pro to, aby se stali vlastníky předmětného pozemku na základě vydržení. Doba oprávněné držby začala běžet od 1. 1. 1992, kdy vstoupila v účinnost novela obč. zák. č. 509/1991 Sb., podle níž se právo osobního užívání pozemku změnilo na vlastnické právo (§ 872 odst. 1 obč. zák.). K dovršení desetileté vydržecí doby došlo dne 1. 1. 2002 (§ 134 obč. zák.). Na běh vydržecí doby nemělo vliv, že žalobkyně v jejím průběhu podala dne 20. 3. 1998 u Okresního soudu v Semilech žalobu, jíž se v řízení vedeném pod sp. zn. 1 C 189/98 domáhala určení svého vlastnického práva, mimo jiné i vůči žalovaným 2) a 3). Žalobkyně vzala v průběhu řízení vůči nim žalobu zpět a v řízení řádně nepokračovala. Za tohoto stavu ke stavení vydržecí doby vůbec nedošlo (§ 134 odst. 4 a § 112 obč. zák.). Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně pozbyla vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě předmětné dohody. Vlastníkem pozemku se stal stát, který jej posléze přidělil do osobního užívání žalovaným 2) a 3). Těm později vzniklo vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě zákona (§ 872 odst. 1 obč. zák.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již dovolatelka ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje zřejmě z ustanovení § 237 odst.1 písm. a) o. s. ř., z důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka, zpochybňujíce závěry odvolacího soudu, odkázala na odůvodnění pravomocného rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 29. března 1995, č.j. 1 C 367/94-39, kterým byla určena neplatnost předmětné dohody, pravomocné rozsudky Okresního soudu v Semilech ze dne 8. srpna 2002, č.j 6 C 437/2001-57, ze dne 16. září 1998, č.j. 3 C 187/98-32, ze dne 24. listopdau 1997, č.j. 1 C 187/96-37, a ze dne 8. září 1998, č.j. 6 C 188/98-34, týkajících se téměř shodných sporů jako předmětná věc, ve kterých bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem jedné třetiny tam uvedených pozemků, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) ze dne 28. listopadu 2000, č.j. 22 Cdo 2213/99-73, ve kterém Nejvyšší soud nezpochybnil závaznost rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 29. března 1995, č.j. 1 C 367/94-39, kterým byla určena neplatnost předmětné dohody, naopak se s ním ztotožnil. K ústavní stížnosti žalovaných 1) a 2) ve shora uvedené věci sp. zn. 3 C 187/98, Ústavní soud usnesením ze dne 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 358/01 ústavní stížnost odmítl s tím, že stejně jako Nejvyšší soud nijak nezpochybnil závaznost předmětného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o neplatnosti předmětné dohody. Dovolatelka dále poukázala na judikaturu - viz R/81 v ASPI - že pro úvahu o tom, zda jde o část právního úkonu, kterou nelze oddělit od ostatního obsahu úkon (§41), je nerozhodné, že se právní úkon týká věci (např. pozemku), kterou lze oddělit, nýbrž je rozhodné, zda jde o část právního úkonu obsahově oddělitelnou. Dovolatelka namítá, že předmětná dohoda je od počátku absolutně neplatná, čímž jsou právně zpochybněny i všechny další právní úkony, které byly s pozemky tvořícími předmět této dohody činěny po datu její registrace státním notářstvím. Postup Čs. státu - MěNV v Lomnici nad Popelkou při zřizování práva osobního užívání tak byl protiprávní a veškeré dohody vztahující se k těmto pozemkům jsou neplatné. Dovolatelka dále brojí proti závěru odvolacího soudu, že žalovaní 2) a 3) byli v dobré víře o svém vlastnickém právu k předmětnému pozemku. Především argumentuje tím, že žalovaným 2) a 3) byla doručena žaloba ve věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 1 C 189/98. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobkyně vzala posléze žalobu zpět. Přitom poukazuje na závěr rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1178/96, že oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem a dále především zdůraznili. Při rozhodnutí o přidělení předmětného pozemku do osobního užívání žalovaných 2) a 3), stejně jako při následném uzavření dohody v této věci a poté při přeměně práva osobního užívání ex lege na právo vlastnické byli žalovaní v dobré víře, neboť soudní rozhodnutí, jímž bylo určeno, že dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 16. března 1988 je neplatná, nabylo právní moci až několik let po vydání rozhodnutí o přidělení pozemků. Dále cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. května 1997, sp. zn. II. ÚS 103/96 právní závěr: Že právní mocí rozhodnutí bývalých národních výborů o přidělení pozemku do osobního užívání vzniklo fyzickým osobám právo, aby s nimi byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku a státu vznikla povinnost takovou dohodu uzavřít. Skutečnost, že přidělený pozemek nebyl v tzv. socialistickém vlastnictví, neměla vliv na neúčinnost rozhodnutí - rozhodnutí bylo rozhodnutím orgánu státní správy, projevem státní moci a nikoliv projevem vůle státu jako vlastníka. Jestliže fyzické osobě svědčilo právo osobního užívání pozemku ke dni 31. 12. 1991, dnem 1. 1. 1992 se přeměnilo přímo ex lege na právo vlastnické. V tomto okamžiku došlo současně k zániku vlastnického práva původního vlastníka . Tento závěr byl převzat též nálezem Ústavního soudu ze dne 23. února 2005. V souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 103/96 dále uvádí, že nelze zpochybňovat legalitu a účinnost správního rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, když je třeba vycházet z presumpce platnosti vydaného správního rozhodnutí znamenající, že nebylo-li takové rozhodnutí zákonným postupem zrušeno, je třeba je považovat za platné. Při vzniku práva osobního užívání byl zvolen princip přidělovací, který potřebuje pouze pravomocné a vykonatelné rozhodnutí správního orgánu o přidělení pozemku. Rozhodnutí soudu ze dne 29. března 1995 o neplatnosti dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 16. března 1998 proto nemůže mít na výše uvedené skutečnosti vliv. V řízení u Okresního soudu v Semilech, ve kterém se žalobkyně domáhala žalobou doručenou soudu dne 20. března 1998 i vůči žalovaným 2) a 3) určení, že je podílovou spoluvlastnicí ve výši ideální 1/3 předmětné parcely, ještě před jejím projednáním vzala zpět, takže žalovaní byli přesvědčeni, že žalobkyně uznala oprávněnost jejich námitek k žalobě ze dne 20. března 1998. Pro běh lhůt tak nastal stav, jako kdyby k řízení proti žalovaným 2) a 3) vůbec nedošlo. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné a je důvodné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na dále uvedených závěrech, se kterými dovolatelka nesouhlasí. Určení neplatnosti předmětné dohody, o kterém rozhodl Okresní soud v Semilech v rozsudku ze dne 29. 3. 1995, č.j. 1 C 367/94-39, nelze vztáhnout i na žalované 2) a 3), kteří nebyli účastníky řízení vedeném pod sp. zn. 1 C 367/94. Odvolací soud zpochybnil citované rozhodnutí o určení neplatnosti pro přílišný formalismus. I kdyby však spoluvlastnictví k pozemku č. parc. 2997/6 proto nebylo platně vypořádáno, platil by tento závěr o tomto jediném pozemku, který lze od předmětné dohody oddělit, aniž by se to dotklo ostatní části předmětné dohody (včetně pozemku č. parc. st. 1972). Žalovaní 2) a 3) nabyli vlastnictví k předmětnému pozemku vydržením.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 199 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. právo osobního užívání mohlo být zřízeno jen k pozemkům, které byly v socialistickém společenském vlastnictví a které podle územních plánů nebo územních rozhodnutí byly určeny k výstavbě rodinných domků, rekreačních chat nebo garáží anebo ke zřizování zahrádek.
Podle § 872 odst. 4 obč. zák. vzniklo-li právo osobního užívání k zastavěnému nebo nezastavěnému pozemku manželům, stávají se dnem účinnosti tohoto zákona bezpodílovými spoluvlastníky pozemku, pokud jejich manželství trvá; zaniklo-li, stávají se podílovými spoluvlastníky rovným dílem.
Podle § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odst. 1). Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení (odst. 2). Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého (odst. 3). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odst. 4). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odst. 5).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 2213/99 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), přijal k obdobným právním otázkám právní závěr, který se uplatní i v této věci. Dovolací soud se nehodlá od tohoto citovaného rozhodnutí i následně uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu odchylovat.
Nejvyšší soud dovodil, že vzhledem k rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 29. března 1995, čj. 1 C 367/94-39, jímž bylo určeno, že dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 16. března 1988, uzavřená mezi žalobkyní a Čsl. státem - MěNV v Lomnici nad Popelkou, je neplatná podle § 39 obč. zák., byla žalobkyně ke dni uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku mezi Čsl. státem - MěNV v Lomnici nad Popelkou a prvními dvěma žalovanými (v této věci žalovanými 2) a 3), tj. ke dni 12. dubna 1989 (v této věci 25. ledna 1990), spoluvlastnicí ideální 1/3 předmětného pozemku. Za této situace se označená dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku příčila § 199 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., neboť se jí zřizovalo právo osobního užívání k pozemkům, které nebyly v socialistickém společenském vlastnictví, a tudíž byla podle § 39 obč. zák. neplatná. Na základě této absolutně neplatné dohody nemohlo vzniknout prvním dvěma žalovaným (v této věci žalovaným 2/ a 3/) právo osobního užívání pozemku a proto se ani nemohlo přeměnit na jejich vlastnické právo. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že dohoda byla uzavřena v souladu se správním rozhodnutím o přidělení pozemku do osobního užívání. Práva žalobkyně jako spoluvlastnice pozemku, ohledně kterého bylo vedeno správní řízení o přidělení pozemku do osobního užívání, byla tímto správním rozhodnutím přímo dotčena, a proto žalobkyně měla být podle § 14 odst. 1 zákona č. 71/1976 Sb., o správním řízení, účastnicí tohoto řízení. Protože se tak nestalo, nemohlo toto správní rozhodnutí nabýt právní moci a tudíž ani závaznosti. Jestliže žalobkyně své spoluvlastnické právo k pozemku nepozbyla, může se domáhat ochrany tohoto práva nejen vlastnickou žalobou podle § 126 odst. 1 obč. zák., ale i určovací žalobou podle § 80 písm. c) o. s. ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2326/98, publikovaný pod číslem 70 v Soudních rozhledech č. 7, ročník 2000). K argumentaci Ústavního soudu uvedené v odůvodnění výše zmíněného nálezu ze dne 28. května 1997, sp. zn. II ÚS 103/96, na níž odvolací soud poukazoval (v této věci žalovaní), dovolací soud poznamenává, že nesprávné posouzení rozsahu účastenství správním orgánem ve správním řízení nemůže mít vliv na závěr soudu o tom, že správní rozhodnutí, které nebylo doručeno všem osobám, jež účastníky správního řízení ze zákona byly, nenabylo právní moci a tudíž ani nevyvolalo jím sledované právní účinky (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2001, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2326/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy 7/2000, str. 205, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2024/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 937/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2004 sp. zn. 22 Cdo 240/2003, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Proti shora citovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 2213/99, byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 358/01 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu - www.nalus.usoud.cz), odmítl. Ústavní soud zdůraznil, že účelem rozhodnutí o přidělení pozemku byla legalizace protiprávního stavu, přičemž podrobně odůvodnil, proč v citované věci nebylo možno použít závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 28. května 1997, sp. zn. II ÚS 103/96, na který poukazovali v předmětné věci žalovaní.
Dovolací soud vychází ze skutečnosti, že v předmětné věci již bylo vysloveno pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 29. března 1995, č.j. 1 C 367/94-39, že předmětná dohoda je absolutně neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. jako celek. Vzhledem k tomu se již nemohl zabývat otázkou částečné neplatnosti předmětné dohody. Závěry odvolacího soudu jsou v tomto směru nesprávné. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 2213/99, se uplatní v této věci i v tom, že na základě předmětné absolutně neplatné dohody nemohlo žalovaným 2) a 3) vzniknout právo osobního užívání pozemku a proto se ani nemohlo přeměnit na jejich vlastnické právo. Žalovaní 2) a 3) užívali předmětný pozemek na základě rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání a dohody o osobním užívání pozemků. Za tohoto stavu se zřetelem ke všem okolnostem mohli být tito žalovaní toliko v dobré víře, že sporný pozemek užívají z titulu práva osobního užívání pozemku, což vylučovalo oprávněnou držbu a vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku podle § 135a odst. 1, 2 obč. zák. ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. žalovanými 2) a 3), protože nenakládali s předmětným pozemkem jako s pozemkem, který jim patří jako vlastníkům. S ohledem na shora uvedené proto nemohli být považováni za oprávněné držitele věci (vlastnického práva). Dne l. ledna 1992 nabyla účinnosti novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb., kdy podle § 872 odst. 1 obč. zák. právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, mění se dnem účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby. Právo osobního užívání pozemků však žalovaným platně nevzniklo (jak správně konstatoval již soud prvního stupně), neboť dohodu o právu osobního užívání pozemku uzavřeli se subjektem, který nebyl jejich výlučným vlastníkem - a proto nemohli vlastnictví nabýt ani ze zákona podle § 872 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2004 sp. zn. 22 Cdo 240/2003, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 134 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc (nebo právo obč. zák.) patří, a že je v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Posouzení, je-li držitel v dobré víře, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (z hlediska osobního přesvědčení) samotného držitele. O dobré víře lze tedy uvažovat tam, kde držitel věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný, tedy takový, k němuž došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu konkrétního případu po každém požadovat. Je proto nezbytné vždy brát v úvahu, zda držitel neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří. Stejně je nutno nahlížet na zánik dobré víry. Ta zaniká okamžikem, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc patří, a na tom nic nemění skutečnost, že držitel bude subjektivně i nadále v dobré víře. Je lhostejné, jakým způsobem bude držitel s takovýmito skutečnostmi seznámen, podstatné je to, že budou takového charakteru, aby byly schopny (při postupu s obvyklou mírou opatrnosti) u každého vyvolat pochybnosti o vlastnictví věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1966).
Žalovaní 2) a 3 nemohli vydržet vlastnické právo k předmětnému pozemku ani podle § 134 odst. 1 obč. zák., ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. I kdyby byli přesvědčeni, že jim právo osobního užívání pozemku platně vzniklo a transformovalo se na právo vlastnické, pak jejich dobrá víra, že jim předmětný pozemek patří, trvala jen od 1. ledna 1992 nejpozději do 28. a 29. května 1998, kdy jim byla doručena žaloba vedena u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 1 C 198/98. Nejpozději tímto okamžikem se žalovaní 2) a 3) dozvěděli o stanovisku žalobkyně, že se považuje za podílovou spoluvlastnicí předmětného pozemku, když tuto skutečnost dovozuje ze shora citovaného pravomocného rozsudku, který určil, že předmětná dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je absolutně neplatná. Stanovená desetiletá doba podmiňující vydržení tak žalovaným 2) a 3) neuplynula (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1261/2002, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) .
I když žalobkyně v uvedené věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 1 C 198/98 vzala nakonec žalobu zpět bez jakéhokoli odůvodnění, již samotné doručení žaloby, ve které žalobkyně tvrdila, že je spoluvlastnicí předmětného pozemku a že předmětná dohoda je absolutně neplatná, muselo v žalovaných 2) a 3) vyvolat objektivně pochybnosti, zda jsou skutečně výlučnými spoluvlastníky nemovitosti, zejména pak ve vztahu k titulu, na jehož základě se mohli stát výlučnými spoluvlastníky nemovitosti. Žalobci tak mohli být subjektivně v dobré víře, tato dobrá víra však nebyla dána objektivně, se zřetelem ke všem okolnostem (srov . rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. 22 Cdo 459/2007, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Skutkové dovolací námitky žalobkyně, jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení § 132 o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který tedy není dán.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. listopadu 2012

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu