30 Cdo 3994/2013
Datum rozhodnutí: 17.12.2014
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 205a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 242 odst. 3 o. s. ř., § 229 odst. 3 o. s. ř.




30 Cdo 3994/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) Z. M., b) Ing. A. M., obou zastoupených JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalované České republice Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o 584.169,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 60 C 165/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, č. j. 36 Co 25/2013 - 132, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, č. j. 36 Co 25/2013 - 132, se ve výroku I. v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (ad I.), jakož i v nákladových výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 1. 12. 2008 domáhali zaplacení částky 810.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 25. 8. 2008 do zaplacení jako náhrady škody způsobené postupem stavebního úřadu. Žalobcům dle jejich tvrzení vznikla škoda odpovídající nákladům vynaloženým na zhotovení stavby bazénu. Ke vzniku škody došlo postupem úřadů, kdy nejprve bylo stavebním úřadem dne 20. 8. 1998 pod č. j. výst.: 8679 A/Gr/98 vydáno stavební povolení mj. na stavbu bazénu na jejich pozemku, přičemž v rámci řízení byla stavebním úřadem ověřena projektová dokumentace řešící umístění staveb. Následně byl zamítnut návrh žalobců na kolaudaci stavby bazénu, ač byla stavba provedena v souladu se stavebním povolením, a to především z důvodu nesouhlasného stanoviska společnosti Pražská energetika, a. s., neboť se stavba nachází v ochranném pásmu venkovního vedení vysokého napětí 22 kV. Rozhodnutí Úřadu městské části Praha 12 o zamítnutí návrhu na kolaudaci bylo vydáno dne 26. 3. 2008 poté, co předchozí zamítavá rozhodnutí z 19. 9. 2000, 26. 9. 2005 a 25. 9. 2006 byla k odvolání nynějších žalobců vždy zrušena. Potvrzující rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy je ze dne 16. 10. 2008. Žaloba proti němu podaná ve správním soudnictví byla zamítnuta (stejně jako podaná kasační stížnost).
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že nejsou splněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu z nezákonného rozhodnutí. Poukázala přitom na soudní judikaturu, podle které chyby v rozhodovacím procesu, které se projeví v obsahu rozhodnutí, nelze kvalifikovat jako nesprávný úřední postup.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") usnesením ze dne 15. 11. 2011 zastavil řízení o příslušenství pohledávky od 25. 8. 2008 do 25. 2. 2009.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 10. 2012 uložil žalované zaplatit žalobcům částku 584.169,- Kč spolu s (blíže specifikovaným) úrokem z prodlení od 25. 8. 2008 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu do částky 225.831,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil žalované (výrok III.) zaplatit žalobcům náklady řízení. Vyšel ze skutkového závěru, že žalobci postavili u svého rodinného domu venkovní bazén na základě pravomocného stavebního povolení, které ignorovalo pásmo vedení vysokého napětí. Po ukončení výstavby nebyl bazén zkolaudován, přičemž toto rozhodnutí bylo ve správním soudnictví přezkoumáno se závěrem o jeho správnosti. Žalobci vynaložili finanční prostředky na stavbu, kterou nejsou oprávněni užívat. Výši škody vyčíslil soud ve výši nákladů na výstavbu bazénu, která byla v době jeho výstavby obvyklá. Odpovědnost žalované soud prvního stupně posoudil podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ), kdy nesprávný úřední postup spočívá ve vydání pravomocného stavebního povolení předmětného venkovního bazénu, umožňujícího jeho výstavbu v ochranném pásmu nadzemního vedení 22 kV. Na základě tohoto stavebního povolení žalobci stavbu provedli. Stavební úřad přitom postupoval nesprávně, neboť v řízení o vydání stavebního povolení nevyžádal stanovisko Pražské energetiky, a. s. jako provozovatele nadzemního vedení. Její nesouhlasné stanovisko k užívání dokončené stavby bazénu bylo následně důvodem, pro který stavba bazénu nebyla a nemohla být kolaudována. Žalobcům tím vznikla škoda. Mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody přitom existuje příčinná souvislost, kterou neprolamuje ani úvaha, že sami žalobci, respektive projektant, zhotovitel stavby a stavební dozor mohli vzniku škody zabránit. Podle soudu prvního stupně tam, kde jednotlivec jedná s důvěrou ve věcnou správnost aktů státu či jeho postupů a rovněž s důvěrou v jejich soulad s právem, musí být současně garantováno právo na náhradu škody, pokud se ukáže, že presumpce správnosti či zákonnosti byla klamná. V projednávané věci jsou podle soudu prvního stupně plně aplikovatelné závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002.
K odvolání žalobců i žalované Městský soud v Praze (dále "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil (ve výroku I.) rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (ad I. a ad II.) a změnil (ve výroku II.) rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl (ve výroku III.) o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu skutková zjištění vytvořila dostatečný podklad pro skutkový závěr, který na jejich základě soud prvního stupně učinil, a právní závěry, k nimž na jejich základě dospěl, je třeba považovat za přiléhavé. Odvolací soud proto v zásadě v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ve všech bodech ztotožnil. K jednotlivým odvolacím námitkám uvedl, že se žalobcům nepodařilo prokázat vznik škody ve výši odpovídající celé žalobou uplatněné částce. Za situace, kdy žalobci k prokázání plateb nebyli schopni doložit žádný listinný důkaz a ani svědecké výpovědi spolehlivě neprokázaly úhradu tvrzených částek, je třeba znaleckým posudkem stanovenou výši škody považovat za jediný možný objektivní způsob jejího určení. K námitce žalované, že jedním z důvodů, pro který nebyla stavba zkolaudována, byla odchylka od projektové dokumentace, odkázal odvolací soud na závěry soudů ve správním soudnictví, které konstatovaly, že kolaudaci zabránila především skutečnost, že se stavba nachází v ochranném pásmu venkovního elektrického vedení, zatímco změny technických parametrů bazénu jsou z hlediska rozhodnutí o kolaudaci nepodstatné. Za stěžejní důvod pro vydání zamítavého rozhodnutí pak soudy označily nevyžádání stanoviska Pražské energetiky, a. s. v rámci stavebního řízení. Za lichou odvolací soud považoval námitku nevyužití všech opravných prostředků, jež je dle žalované předpokladem pro možnost uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk, když jednak žalobci podali proti rozhodnutí správních orgánů správní žalobu, jednak se nejedná o nárok plynoucí z nezákonného rozhodnutí, nýbrž jde o nárok vyplývající z nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, neboť si stavební úřad v rámci řízení o vydání stavebního povolení nevyžádal stanovisko příslušné energetické společnosti provozující vedení vysokého napětí, v jehož ochranném pásmu se dotyčná stavba nachází. Za nedůvodnou považoval i námitku údajného spoluzavinění žalobců, neboť podle § 32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) ve spojení s § 140 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) bylo úřední povinnosti stavebního úřadu zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí, aniž by byl vázán návrhy účastníků řízení. Skutečnost, že žalobci dosud nevynaložili žádné náklady na odstranění předmětné stavby, nevede k závěru o předčasnosti žaloby, neboť žalobcům škoda vznikla tím, že nemohou užívat bazén, k jehož výstavbě jim bylo původně vydáno stavební povolení. Náklady na odstranění bazénu by eventuálně mohly představovat další škodu. Konečně odvolací soud uzavřel, že "námitkou promlčení nároku, jež byla žalovaným vznesena až ve stádiu odvolacího řízení, se odvolací soud s ohledem na princip neúplné apelace zakotvený v § 205a odst. 1 občanského soudního řádu již nemohl zabývat."
Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, napadla žalovaná dovoláním, a to včetně nákladových výroků. Podle dovolatelky spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Napadené rozhodnutí pak závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
Podle dovolatelky je třeba stanovit, zda je možno dovozovat příčinnou souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem pouze ze skutečnosti, že v průběhu správního řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nebo z nezákonného rozhodnutí, aniž by se soud zabýval mírou spoluzavinění samotného poškozeného, příp. třetí osoby. Ke spoluzavinění poškozeného by měl soud přihlížet z úřední povinnosti. Dovolatelka poukázala na odpovědnost projektanta za správnost, úplnost a proveditelnost zpracované projektové dokumentace (§ 46b odst. 1 stavebního zákona), která se předkládá ke stavebnímu řízení (§ 18 odst. 1 písm. b/ vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona), když tato v daném případě neobsahovala všechny požadované náležitosti a nebyla v ní zakreslena existence nadzemního vedení 22 kV. Ze strany projektanta tak došlo k porušení zákonné povinnosti, která bezesporu měla vliv na obsah rozhodnutí. Současně žalobci porušili prevenční povinnost stanovenou v § 415 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb.), když se nesnažili odstranit závady bránící kolaudaci bazénu (např. zřízením přeložky elektrického vedení), a to přes to, že již od roku 2000 jim bylo známo, že se stavba nachází v ochranném pásmu nadzemního vedení. Přitom náklady na zřízení přeložky elektrického vedení by žalobci byli nuceni vynaložit vzhledem k dispozici jejich pozemku bez ohledu na činnost stavebního úřadu, neboť bez tohoto opatření by došlo k porušení energetického zákona v ustanoveních o ochranném pásmu elektrického vedení. Řešení této otázky odvolací soud podle dovolatelky zcela pominul.
Dovolatelka dále zpochybňuje závěr, zda sama realizace stavby je dostačujícím předpokladem pro vznik škody, aniž by se podařilo prokázat, že předmětná stavba byla skutečně žalobci zaplacena. Škoda měla být podle tvrzení žalobců představována peněžními prostředky vynaloženými na stavbu, avšak soud ji určil za pomoci znaleckého posudku. Dovolatelka poukázala, že žalobci odmítli předložit jakýkoliv doklad o zaplacení částky a ani svědecké výpovědi předvolaných svědků neprokázaly skutečnou úhradu této částky. Podle dovolatelky existuje reálná možnost, že žalobci na stavbu nevynaložili tvrzené finanční prostředky, ale bazén jim mohl být darován, eventuálně se mohl jednat o tzv. barterový obchod vzhledem k podnikatelským aktivitám žalobce. Podle dovolatelky nebylo prokázáno, že škoda vznikla tak, jak žalobci tvrdili.
Dovolatelka rovněž poukázala, že zákon č. 82/1998 Sb. upravuje dvě formy vzniku odpovědnosti státu za škodu, způsobenou nezákonným rozhodnutím a způsobenou nesprávným úředním postupem, přičemž obě tyto formy přísně rozlišuje. Chyby v samotném rozhodovacím procesu, které se projeví v obsahu rozhodnutí nelze považovat za nesprávný úřední postup. V projednávané věci se případné pochybení spočívající v tom, že nebylo vyžádáno stanovisko Pražské energetiky, a. s., odrazilo v obsahu stavebního povolení. Je tak možno uvažovat pouze o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí, kterým byla stavba bazénu povolena, nabylo právní moci a nebylo pro nezákonnost zrušeno ani změněno. Není tak splněna zákonná podmínka pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Krom toho není splněna ani další zákonná podmínka, když žalobci rozhodnutí o stavebním povolení žádným způsobem nenapadli.
Podle dovolatelky soudy ve svých rozhodnutích šly nad rámec žalobního petitu, když jí uložily povinnost zaplatit částku 584.169,- Kč i s úrokem z prodlení za období od 25. 8. 2008 do 25. 2. 2009, ačkoliv v tomto rozsahu vzali žalobci žalobu částečně zpět a soud prvního stupně řízení dne 15. 11. 2011 zastavil.
Dovolatelka konečně uvedla, že námitku promlčení vznesla již při jednání před soudem prvního stupně. Krom toho nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že se námitkou promlčení nemohl zabývat s ohledem na princip neúplné apelace podle § 205a odst. 1 občanského soudního řádu. Podle dovolatelky ze soudní judikatury (R 101/2008) vyplývá, že k námitce promlčení lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně. V daném případě soud vycházel ze spisového materiálu vedeného ve správním řízení a současně mu bylo z dopisu Ministerstva pro místní rozvoj známo, kdy žalobci uplatnili svůj nárok v rámci předběžného projednání nároku. Z obou těchto provedených důkazů vyplývá, že je nárok žalobců promlčen. Nebyl tak důvod, aby námitka promlčení nemohla být odvolacím soudem projednána. Podle dovolatelky pak uplynula objektivní desetiletá promlčecí doba od doručení nezákonného rozhodnutí poškozenému podle § 32 odst. 2 OdpŠk ve spojení s § 35 OdpŠk. Ohledně subjektivní promlčecí doby dovolatelka podotkla, že žalobcům již od roku 2000 bylo známo, že se stavba nachází v ochranném pásmu nadzemního elektrického vedení. Pro výpočet běhu objektivní promlčecí doby z důvodu nesprávného úředního postupu by pak měl být použit občanský zákoník, když zákon č. 82/1998 Sb. vlastní úpravu neobsahuje.
Žalobci ve svém vyjádření navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, když otázky nastolené žalovanou jsou v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny a žalovaná toliko polemizuje s hodnocením důkazů provedeným soudy obou stupňů. Rovněž otázku tvrzeného spoluzavinění žalobců posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu, vytýkané porušení prevenční povinnosti je nadto v dovolacím řízení nepřípustnou novotou. Žalobci též nemohou odpovídat za správnost, úplnost a proveditelnost projektové dokumentace, krom toho odpovědnost projektanta nezbavuje stavební úřad jeho povinností. Tvrzení žalované, že bazén mohl být žalobcům darován nebo se mohlo jednat o tzv. barterový obchod, je ryze spekulativní, nereálné a nemající oporu v žádném z provedených důkazů. Za nedůvodnou považují žalobci i vznesenou námitku promlčení, neboť vychází z nesprávného předpokladu, že se jedná o případ odpovědnosti z nezákonného rozhodnutí. Podle žalobců lze počátek běhu promlčecí doby odvíjet od okamžiku, kdy se žalobci dozvěděli o vzniku škody z nesprávného úředního postupu, což mohlo být nejdříve na základě rozhodnutí o zamítnutí kolaudace ze dne 26. 9. 2005, ne-li až z definitivního rozhodnutí o zamítnutí kolaudace ze dne 26. 3. 2008 potvrzeného rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 16. 10. 2008, přičemž svůj nárok u žalované žalobci uplatnili dne 25. 8. 2008. Odkaz žalované na běh objektivní promlčecí doby z nezákonného rozhodnutí tak považují za bezpředmětný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Takový údaj se z dovolání nepodává.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelkou namítaným spoluzaviněním poškozených (žalobců) se soudy zabývaly, přičemž dovolatelka v této souvislosti neformuluje žádnou otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení by posouzení této obrany žalované mělo záviset.
Ve vztahu k případné spoluodpovědnosti třetí osoby dovolatelka v průběhu řízení řízení neuplatnila žádné skutečnosti, pro které by případně spolu s dalším škůdcem (projektantem) neměla ve smyslu § 438 obč. zák. odpovídat společně a nerozdílně, tudíž ani na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo záviset.
Poukazuje-li dovolatelka na skutečnost, že se žalobci nesnažili odstranit závady bránící kolaudaci např. zřízením přeložky elektrického vedení, a to přes to, že již od roku 2000 jim bylo známo, že se stavba nachází v ochranném pásmu nadzemního vedení, čímž měli porušit prevenční povinnost stanovenou v § 415 obč. zák., pak se tato argumentace míjí se skutkovými zjištěními soudů, která v dovolacím řízení nelze přezkoumávat a nebyla ani dovolatelkou zpochybněna. K nesprávnému úřednímu postupu mělo dojít v souvislosti s řízením o vydání stavebního povolení a škoda spočívá v nákladech na výstavbu. Porušení jakékoliv povinnosti, má-li být minimálně jednou z příčin vzniku škody, musí nutně okamžiku vzniku škody časově předcházet. Z toho vyplývá, že pokud by bylo v moci žalobců za nižší částku, než byly náklady na výstavbu, odstranit překážku užívání stavby (a její kolaudace) provedením přeložky elektrického vedení, mohly by být tyto skutečnosti snad relevantní z hlediska posouzení výše škody, za kterou žalovaná odpovídá, nikoliv z hlediska porušení prevenční povinnosti žalobci. Takové konkrétní skutečnosti by ovšem dovolatelka (žalovaná) musela na svoji obranu tvrdit a prokazovat. Podle obsahu spisu žádná taková skutková tvrzení dovolatelka v řízení neuplatnila. Ačkoliv otázka nákladů na zřízení přeložky byla před soudem prvního stupně řešena, když žalobci deklarovali, že jsou v rámci mimosoudních jednání ochotni přistoupit na přijetí náhrady ve výši těchto nákladů, žalovaná při jednání dne 26. 4. 2012 na dotaz soudu uvedla, že respektuje právní názor soudu, že škoda se rovná nákladům vynaloženým žalobci. Do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně žalovaná v tomto směru žádnou konkrétní obranu neuplatnila a teprve v rámci podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně toliko obecně argumentovala, že by majetková újma žalobců mohla být například vyjádřena v nákladech na přeložku nadzemního vedení, případně jiná technologická řešení. Jestliže žalovaná konkrétní skutečnosti na svoji obranu v řízení neuplatnila, nemůže napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. na právním posouzení takových skutečností záviset. Krom toho v podaném dovolání žalovaná v souvislosti s touto obranou ani neformuluje žádnou otázku hmotného práva, která by měla být vyřešena.
Stejně tak ve vztahu k závěru soudů o vzniku škody dovolatelka pouze zpochybňuje jejich skutková zjištění, aniž přitom formuluje otázku hmotného či procesního práva, na jejímž nesprávném posouzení mělo napadené rozhodnutí záviset.
Konečně posouzení věci podle právní úpravy odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 OdpŠk je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. již soudy citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002), od které nemá dovolací soud důvod se odchylovat, přičemž ani dovolatelka k takovému odklonu žádnou argumentaci nenabízí.
Pro zodpovězení těchto otázek tedy není dovolání přípustné.
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky procesního práva, zda se odvolací soud může v systému neúplné apelace podle § 205a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, zabývat námitkou promlčení nároku, jež byla žalovaným vznesena až ve stádiu odvolacího řízení, neboť na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Dovolání je současně důvodné, neboť vyřešení této otázky odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které nemá dovolací soud důvod se odchylovat.
K promlčení práva na základě námitky promlčení vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu neposuzoval, zda skutečnosti zjištěné před soudem prvního stupně nebo na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně umožňují učinit závěr o promlčení nároku, a na místo toho se bez dalšího odmítl vznesenou námitkou promlčení zabývat, je jeho posouzení shora uvedené otázky procesního práva neúplné a tudíž nesprávné.
Z těchto důvodů dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzení vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně zrušil, a to včetně navazujících výroků o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Za situace, kdy je dovolání přípustným, přihlédl dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. též k vadě řízení podle § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř., kdy ohledně příslušenství pohledávky za období od 25. 8. 2008 do 25. 2. 2009 nebyl podán návrh na zahájení řízení, resp. při jednání soudu prvního stupně dne 15. 11. 2011 vzali žalobci žalobu v tomto rozsahu částečně zpět a soud prvního stupně na to vyhlásil usnesení, kterým se řízení o příslušenství pohledávky od 25. 8. 2008 do 25. 2. 2009 zastavuje (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud v rámci nového projednání a rozhodnutí ve věci tuto okolnost neopomine.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí vázán.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu