30 Cdo 3992/2016
Datum rozhodnutí: 15.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 118a o. s. ř.



30 Cdo 3992/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce O. K. , Vodranty 35, zastoupeného JUDr. Alenou Beranovou, advokátkou se sídlem v Kutné Hoře, Andělská 300, proti žalovanému K. J. , zastoupenému Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, Žižkovo náměstí 2, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 283/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2016, č.j. 21 Co 422/2015-131, takto :
I. Dovolání žalobce se odmítá . II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám Mgr. Ing. Pavla Bezoušky, advokáta se sídlem v Čáslavi, Žižkovo náměstí 2.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


1. Okresní soud v Kutné Hoře (dále také soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 21. srpna 2015, č.j. 7 C 283/2014-84 zamítl žalobu, kterou se žalobce podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ), domáhal omluvy a zaplacení částky 10.000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích; rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, jejímž předmětem žalobce učinil projev, kterého se měl žalovaný dopustit dne 15. listopadu 2012, kdy se měl dostavit před jeho dům, křičet na něj, vyhrožovat mu a dobývat se do tohoto domu.
2. Soud prvního stupně mimo jiné uvedl, že s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu nelze připustit jako důkaz nahrávku z videokamery žalobce zachycující jednání žalovaného; výpověď svědkyně V. N. hodnotil jako nedůvěryhodnou. Protože tak žalobce neprokázal zásah do svých osobnostních práv, soud prvního stupně klasifikoval žalobu jako nedůvodnou.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále také odvolací soud ) rozsudkem ze dne 9. března 2016, č.j. 21 Co 422/2015-131, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shledal především, že je namístě připustit jako důkaz nahrávku incidentu pořízenou videokamerou žalobce. Tento důkaz však (přesto) nebyl proveden, protože ač odvolací soud žalobce vyzval k předložení této nahrávky, ten tak neučinil s odůvodněním, že ji nemá k dispozici. Odvolací soud se dále ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně a dovodil, že výpověď svědkyně V. N. nemá pro rozhodnutí tohoto sporu žádnou důkazní hodnotu. Odvolací soud se pak identifikoval se skutkovým i právním hodnocením věci soudem prvního stupně a odvoláním napadený rozsudek proto jako věcně správný potvrdil.
4. Rozsudek odvolacího soudu byl žalobci doručen dne 18. května 2016, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
5. Žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podal dne 14. července 2016 včasné dovolání doplněné podáním ze dne 15. července 2016. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
6. Dovolatel má především za to, že soudy obou stupňů dostatečně nerespektovaly zásadu vyplývající z článku 10 odst. 1 listiny základních práv a svobod, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Tato rozhodnutí jsou podle dovolatele v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002, a ze dne 10. ledna 2013, sp.zn. 30 Cdo 2591/2011, resp. se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR publikovaným ve Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe Nejvyššího soudu ČSSR z roku 1980.
7. Dále dovolatel vytýká podjatost soudkyně soudu prvního stupně a vadný postup soudů při posuzování žalobcem vznesených námitek podjatosti. Odkazuje tak na dovozovaný rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2009, sp.zn. 21 Cdo 3483/2008, a s rozhodnutím téhož soudu ze dne 5. března 1998, sp.zn. 2 Cdon 43/96, resp. na nález Ústavního soudu ze dne 27. listopadu 1996, sp.zn. I. ÚS 167/94.
8. Další výtkou dovolání je, že soudy nesplnily svoji zákonnou poučovací povinnost, protože žalobci nesdělily jakékoliv závěry o neúplnosti skutkových tvrzení a nepoučily jej o konkrétních následcích nesplnění obecné výzvy k doplnění důkazů. Odkazuje tak na dovozovaný rozpor se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp.zn. 33 Cdo 3977/ 2009, ze dne 16. března 2004, sp.zn. 29 Odo 149/2002, ze dne 28. ledna 2014, sp.zn. 23 Cdo 2628/2012, ze dne 27. ledna 2011, sp.zn. 32 Cdo 2/2010, ze dne 31. července 2012, sp.zn. 33 Cdo 3207/2009, ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002, resp. nálezu Ústavního soudu ze dne 16. května 2013, sp.zn. III. ÚS 4495/12.
9. Další výtkou dovolatele je, že právní zástupce žalovaného nedoložil plnou moc k zastupování žalovaného. Přesto však soudy obou stupňů v řízení nejednali přímo se žalovaným. V této souvislosti poukazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2012, sp.zn. I. ÚS 2522/10.
10. Předmětem dovolání je i tvrzené pochybení soudů při dokazování a při hodnocení důkazů, když soudy odmítly žalobcem navrhované důkazy, přičemž soud prvního stupně rozhodl bez připuštění důkazu videonahrávkou. Tato skutečnost zavinila, že dovolatel tuto nahrávku (později) již nedohledal a nemohl ji tak předložit odvolacímu soudu, což mělo za následek jeho neúspěch v řízení. Dovolatel se domnívá, že soudy své rozhodnutí nedostatečně odůvodnily a rozhodly v rozporu s judikaturou, když hodnotily svědeckou výpověď V. N. jako nedůvěryhodnou. Dovolatel v této části svého dovolání připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp.zn. 29 Cdo 3146/ 2010, a ze dne 18. května 2004, sp.zn. 26 Cdo 107/2004. Odkazuje také na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. října 2005, sp.zn. III. ÚS 139/05 a ze dne 8. prosince 2009, sp.zn. I. ÚS 118/09.
11. Dovolatel má též za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo nepřezkoumatelné, takže mělo být odvolacím soudem zrušeno a vráceno k dalšímu řízení. V tomto případě odkazuje mimo jiné na judikáty Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp.zn. 32 Cdo 366/2009, ze dne 29. dubna 2013, sp.zn. 32 Cdo 1591/2011 a ze dne 21. února 2006, sp.zn. 29 Odo 246/2004.
12. Konečně v návaznosti na tvrzení, že ve spisu není založena plná moc zástupce žalovaného, dovolatel vytýká, že přesto odvolací soud žalobci uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení k rukám zástupce žalovaného.
13. Dovolatel uzavírá, že rozhodnutí soudů obou stupňů takto spočívají na nesprávném právním posouzení věci, a proto navrhuje, aby dovolací soud tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
14. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v podání ze dne 12. srpna 2016, přičemž se domnívá, že soudy dostatečně zvážily všechny důkazy a rozhodly v souladu s uváděnou judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu. Domnívá se též, že k poučení není třeba přistupovat, pokud soud pokládá (dosavadní) důkazy a tvrzení za dostatečné. K dovolatelem tvrzenému nedostatku právní moci žalovaný uvedl, že tato skutečnost je namítána v dovolacím řízení jako nová skutečnost. Připomíná též, že vytýkané nesprávné hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť ten se otevírá zásadně jen k posouzení otázek právních. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o.s.ř. ) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
16. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
17. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
18. Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
19. Je třeba mimo jiné připomenout, že Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Musí však zásadně jít pouze o právní otázku, na jejímž řešení bylo rozhodnutí odvolacího soudu skutečně také založeno. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .
20. Dovolatel ve svém dovolání v prvé řadě namítá nesprávné právní posouzení vlastního hmotněprávního základu sporu vyplývajícího z právní úpravy ochrany osobnosti s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací činnosti dovolacího soudu. Sám mimo jiné zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2013, sp.zn. 30 Cdo 2591/2011. V uvedeném rozhodnutí dovolací soud zejména poukázal na skutečnost, že podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
21. Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně jen k pouhému ohrožení tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
22. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačuje, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením § 11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).
23. Podle ustanovení § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické, resp. morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
24. Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení v těchto případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby .
25. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku z uvedených zásad jak fakticky, tak výslovně vychází, když zejména přiléhavě akcentuje výše vyložené předpoklady odpovědnosti za porušení či ohrožení osobnosti fyzické osoby. Soud druhého stupně se při tom ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v tomto sporu žalobce neunesl důkazní břemeno v případě tvrzení, že se žalovaný dopouštěl takových projevů, které byly způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Důvodem zamítnutí žaloby proto byla skutečnost, že se žalobci nepodařilo prokázat existenci neoprávněného zásahu do jeho osobnostních práv, který by bylo možno přičítat žalovanému. Nelze proto dovodit, že by se napadené rozhodnutí v posuzované otázce odchylovalo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ostatně dovolatel v této části svého dovolání ani nekonkretizuje v jakém smyslu by se býval byl měl odvolací soud od judikatury odvolacího soudu odchýlit. Pouze uvádí, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dostatečně nerespektoval, že podle článku 10 Listiny základních práv a svobod Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno . Dovozuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, která vychází ze zásady, že Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení a uplatnění ve společnosti. Ačkoliv dovolatel v tomto případě nekonkretizuje v jakém smyslu by se byl měl odvolací soud od uvedených zásad odchýlit, dovolání fatálně přehlíží skutečnost, že žaloba byla zamítnuta z důvodu, že se žalobci nepodařilo prokázat existenci tvrzeného zásahu (a tím i jeho kvalitu). Z popsaného důvodu proto nemohl být (a skutečně také nebyl) naplněn důvod přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř., takže dovolání není možno považovat za přípustné.
26. Kromě toho je nutno zdůraznit, že podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V souzeném případě je zřejmé, že žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu i ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 10.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Ač, jak bylo vyloženo již výše, dovolatel neprokázal tvrzený zásah do svých osobnostních práv, požadavek na náhradu nemajetkové újmy v penězích nedosahoval uvedené hranice 50.000,- Kč, takže dovolání proti tomuto výroku bylo nepřípustné již z tohoto důvodu.
27. Obdobně v případě, že dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího ve výroku o náhradě nákladů řízení, přehlíží, že ani zde nebylo odvolacím soudem rozhodnuto o částce převyšující částku 50.000,- Kč. Již z tohoto důvodu proto v této části je dovolání nepřípustné.
28. V dalším dovolání žalobce vytýká konkrétně tvrzené vady řízení, případně vady zmatečnostní.
29. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (tj. z důvodu, že rozhodnutí spočívá ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. na nesprávném právním posouzení věci). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Současně není možno opomíjet, že právní otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5217/2014). Z uvedeného je zřejmé, že s ohledem na výše vyloženou skutečnost, že v označené věci není dána přípustnost dovolání, nebylo možno napadené rozhodnutí přezkoumat z hlediska vytýkaných vad řízení, resp. vad, které by mohly být předmětem žaloby pro zmatečnost. I kdyby však nebylo této procesní překážky, bylo by nezbytné odkázat na následující skutečnosti.
30. Dovolatel v dovolání namítá zejména též chybné hodnocení důkazů a tvrdí nesprávný závěr soudu, podle něhož nebylo zasaženo do jeho osobnostních práv.
31. Dovolací soud však připomíná, že otázka rozsahu provedeného dokazování je výhradní doménou soudu, a jako taková nemůže založit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., ledaže by soudem zjištěný skutkový stav byl neúplný z hlediska výčtu právně významných okolností předvídaných v hypotéze právní normy, jejíž aplikací na daný případ se (odvolací) soud zabýval, když případně zjištěný skutkový deficit by v takovém případě šel na vrub věcné správnosti rozhodnutí, neboť by zde (odvolací) soud pominul některou z hlediska uvažované aplikace daného pravidla chování - právně významnou okolnost. V dané věci o takovou eventualitu ovšem nejde, neboť je zřejmé, že dovolatel má pouze odlišný skutkový náhled na danou věc, z nějž vyvozuje právní závěr, jímž polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem.
32. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.s.ř. přitom nelze úspěšně napadnout v procesním předpisu stanoveným dovolacím důvodem (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř.) .
33. Jinými slovy za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp.zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti soud zkoumá, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
34. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2010, sp.zn. 33 Cdo 1480/2008).
35. Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.
36. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Je proto třeba uzavřít, že ani tato dovolatelem uplatněná výtka případnou přípustnost dovolání by v označené věci ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. nebyla způsobilá založit.
37. K vytýkané otázce (tvrzené absence) poučení dovolatele soudy obou stupňů dovolací soud poznamenává, že ze spisu vyplývá (a dovolatel toto také uvádí ve svém dovolání), že při jednání před soudem prvního stupně dne 14. dubna 2015 v označené věci soudkyně vyzvala žalobce, aby doplnil svá tvrzení o tom, že žalovaný hrubě porušil, poškodil a znevážil jeho čest v očích veřejnosti a známých, a že inkriminované výroky slyšel někdo jiný, než on a jeho manželka. Současně jej vyzvala, aby upřesnil, jaké nepravdivé, urážlivé a dehonestující výroky žalovaný o žalobci šířil a aby k prokázání svých tvrzení označil důkazy. Jestliže tedy žalobce svá tvrzení i přes výzvu soudu nedoplnil, není jeho výtka o nedostatečném poučení namístě. Kromě toho z výzvy odvolacího soudu ze dne 22. října 2015, kterým tento soud vyzval žalobce, aby odvolacímu soudu sdělil, na jakém médiu je uložen videozáznam incidentu a aby soudu zaslal alespoň kopii uvedeného videozáznamu na (nosiči) CD, vyplývá, že se z pohledu soudu jednalo o stěžejní důkaz k prokázání tvrzení žalobce, jehož případné provedení žalobce neumožnil. Není při tom možno odhlédnout od skutečnosti, že postup podle § 118a o.s.ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uváděná tvrzení nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci [srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2011, sp. zn. 26 Cdo 4590/2009, a ze dne 12. října 2011, sp. zn. 26 Cdo 4677/2009, uveřejněný pod č. 77/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 247/12)]. Nad to není možno abstrahovat od faktu, že žalobce byl před soudy zastoupen zástupkyní z řad advokátů, takže by bylo nad rámec již uvedeného třeba předpokládat schopnost kvalifikovaného vylíčení rozhodujících skutečností žalobcem, stejně tak jako označení důkazů, jichž se dovolává ve věci v zásadě standardní žaloby na ochranu osobnosti.
38. Žalobce má současně za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci vydala vyloučená soudkyně, přičemž odvolací soud dospěl k (nesprávnému) závěru, že námitka žalobce o podjatosti této soudkyně je lichá.
39. Otázkou opakovaného vznášení námitek podjatosti se zabýval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 23. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009, v němž uvedl, že žalobci nelze upřít, že prostřednictvím podávání různých žádostí a námitek využívá jakožto účastník řízení svých práv, které mu vnitrostátní právní řád dává k dispozici. Na tuto aktivitu však musí opět daným procesním postupem reagovat soud, jinými slovy řečeno, nelze odhlížet od toho, že každý procesní návrh účastníka vždy vyvolá postup předvídaný procesními předpisy, což nepochybně oddaluje možnost soudu rozhodovat ve věci samé, neboť spis je postupován k rozhodnutí o podjatosti nadřízenému soudu, což samo o sobě prodlužuje řízení. Postoupení věci k rozhodnutí nařízenému soudu vyplývá z ustanovení § 15b odst. 1 o.s.ř., a nesvědčí o důvodnosti či nedůvodnosti podané námitky. Ústavní soud v usnesení ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 315/03, uvedl: Aniž by proto Ústavní soud jakkoli zpochybňoval právo stěžovatele na to, aby o jeho věci rozhodoval (z jeho pohledu) nepodjatý soudce a aniž by zpochybňoval jeho výsostné právo na volbu procesní taktiky, konstatuje, že volená procesní taktika vždy vede k důsledkům, které lze snadno předvídat. Osoby znalé práva, .., mohou z občanského soudního řádu snadno seznat, že vznesení námitky podjatosti nepochybně oddaluje možnost soudu rozhodovat ve věci samé. Dysfunkční návrhy, jakkoli mohou být samy o osobě z hlediska litery zákona i deklarovaného účelu oprávněné, mohou naplnění sledovaného cíle bránit. Jak vyplývá z výše uvedeného, podávání opakovaných námitek podjatosti proti stále stejné soudkyni rozhodující ve věci, lze považovat za jeden z faktorů, který prodlužuje délku řízení.
40. Námitka dovolatele, že o jím vznesených námitkách podjatosti nebylo s konečnou platností rozhodnuto, z obsahu spisu nevyplývá. Odvolací soud proto postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud další námitku podjatosti vznesenou žalobcem proti soudkyni prvního stupně, posoudil přímo v rámci napadeného rozhodnutí. Nad to jak již bylo naznačeno se jedná o tvrzení zmatečnostní vady ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) o.s.ř.
41. Dovolací soud proto uzavírá, že dovolatel poukazuje, s výjimkou řešení vlastní otázky tvrzeného zásahu do jeho osobnostních práv, které však v této věci přípustnost dovolání nezaložilo, na vady řízení (včetně jím zmíněné otázky tvrzeného nezaložení plné moci k zastupování žalovaného do spisu), a to včetně vad zmatečnostních, k nimž by ovšem dovolací soud mohl ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout pouze v procesní situaci, bylo-li by dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. přípustné. Tento zákonný předpoklad ovšem v dané věci naplněn není. Navíc z obsahu dovolací argumentace je zřejmé, že dovolatel v její výrazné části polemizuje s hodnocením důkazů soudy obou stupňů ve snaze zdůraznit svoji skutkovou verzi případu, která by pro dovolatele přivodila příznivější právní hodnocení. Dovolací soud nemá žádné pochybnosti o tom, že písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu vyhovuje náležitostem nezbytným ve smyslu § 157 odst. 2 o.s.ř. k řádnému a přesvědčivému odůvodnění rozhodnutí. Odvolací soud pečlivě vyložil, na základě jakých důkazů učinil ve shodě se soudem prvního stupně závěr o skutkovém stavu a jak tento skutek právně posoudil, přičemž srozumitelně a i přesvědčivě vyložil své hodnotící úvahy. Z odůvodnění napadeného rozsudku neplynou případné defekty, nelogičnosti ani eventuální výkladová svévole odvolacího soudu.
42. Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
43. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Právnímu zástupci žalovaného dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy celkem 3.400,- Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalovaného tak činí 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. února 2017

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu