30 Cdo 399/2015
Datum rozhodnutí: 14.02.2017
Dotčené předpisy: § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb. ve znění od 27.04.2006, § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb. ve znění od 27.04.2006



30 Cdo 399/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně J. V., zastoupené Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 7, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 183/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014, č. j. 68 Co 297/2014-48, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se v řízení domáhala částky 300 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 92/2005.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 4. 2014, č. j. 23 C 183/2013-36, žalobu o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se konstatuje, že nepřiměřenou délkou řízení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 Cm 92/2005 bylo porušeno právo žalobkyně na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Výrokem II odvolací soud uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
Dovolání není přípustné pro řešení námitek žalobkyně proti skutkovým zjištěním - že předmětnou směnku posoudily původně orgány činné v trestním řízení jako podvodné jednání směnečného věřitele pana A., který byl obžalován z protiprávního jednání vůči žalobkyni, nakonec byl ale obžaloby zproštěn; že písmoznalecké posudky v předmětném řízení se zaměřily primárně na podpis žalobkyně jako směnečné dlužnice, nikoliv na skutečnost, že směnečná suma 170 000 Kč a další údaje byly podle žalobkyně na směnku panem A. protiprávně dopsány; a že poté, co byl pan A. zproštěn obžaloby, čelila žalobkyně sama trestnímu oznámení pana A. na její osobu a dopadlo tak na ni řízení trestněprávní, přičemž věc byla nakonec odložena. Uvedené skutečnosti ze skutkových zjištění soudů nevyplývají, námitky proti skutkovým zjištěním přitom nejsou způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Na právní posouzení věci by navíc uvedené skutečnosti neměly vliv.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže dále založit námitka, podle níž žalobkyni nelze přičítat k tíži, že využívala k hájení svých zájmů v řízení zákonných prostředků a že činila úkony bez řádné formy a obsahu. Uvedené skutečnosti nelze sice žalobkyni bez dalšího přičítat k tíži v rámci hodnocení kritéria chování poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen OdpŠk , srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014, odst. 33-38], lze však vzít v úvahu, že objektivně vedou k prodloužení řízení z důvodu jeho větší procesní složitosti [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, srov. tamtéž, odst. 34, 39]. Odvolací soud se od uvedené judikatury Nejvyššího soudu v napadeném rozsudku neodchýlil.
Ani námitka týkající se nezohlednění zdravotního stavu žalobkyně nemůže přípustnost dovolání založit, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury soudu dovolacího. Skutečnost, že se žalobkyně léčí u psychiatra, jak uvádí v dovolání, nelze bez dalšího považovat za vážnou nemoc, pro kterou by měly soudy i jiné orgány veřejné moci přistupovat s větší péčí k řízením, jichž se žalobkyně účastní [srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen Stanovisko , část IV, písm. d)]. Uvedená judikatura Nejvyššího soudu a judikatura Evropského soudu pro lidská práva (srov. věc Beljanski proti Francii, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 2. 2002, stížnost č. 44070/98 , § 40; věc X proti Francii, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 3. 1992, stížnost č. 18020/91, § 47; věc Hartman proti České republice, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 7. 2003, stížnost č. 53341/99 , § 75) se týká osob vážně nemocných, například ohrožených na životě. Tyto osoby vzhledem k povaze své nemoci (případně v kombinaci se svým vysokým věkem) mohou nepřiměřeně dlouho probíhající řízení vnímat obzvláště úkorně, například proto, že by se konce řízení ani nemusely dočkat. Ne každá choroba nebo zdravotní komplikace účastníka řízení způsobuje nutnost přistupovat k řízení se zvláštní obezřetností a postupovat v něm obzvláště rychle. Takováto nutnost je zásadně dána jen u vážných nemocí (ve smyslu výše popsaném).
Přípustnost dovolání nezakládá dále námitka, že v důsledku délky řízení narostly v průběhu času jak směnečné úroky, tak náklady na právní služby advokáta protistrany, které byla žalobkyně povinna uhradit (odst. 14). Uvedená otázka se míjí s právním posouzením věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), když v nynějším řízení se jedná o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, ale námitka žalobkyně se týká majetkové újmy.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že se nejedná o žádný výjimečný případ, o jakém hovoří konstantní judikatura Nejvyššího soudu jako o důvodu pro nepřiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích, ale pouze konstatování porušení práva . Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
V nyní posuzovaném případě se přitom přiznaná forma zadostiučinění jeví jako přiměřená zejména vzhledem k tomu, že, jak odvolací soud správně zohlednil, posuzované řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy, bylo procesně složité rovněž v důsledku nutnosti opakovaně vyzývat žalobkyni k opravě či doplnění jejích podání, která neobsahovala všechny náležitosti nebo byla nesrozumitelná či neurčitá, a bylo složité rovněž skutkově, neboť bylo třeba prokazovat pravost podpisu žalobkyně na směnce.
Konečně přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka směřující proti úvaze odvolacího soudu, podle které je třeba zohlednit, že v namítaném řízení se třetí subjekt proti žalobkyni domáhal zaplacení částky, kterou měla splnit ze směnky, již sama podepsala . Zohlednění skutečnosti, že žalobkyně v původním řízení vystupovala na straně žalované a bránila se proti objektivně existujícímu nároku je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz Stanovisko, část VI).
Vzhledem k výše uvedenému nemohou přípustnost dovolání založit ani námitky žalobkyně týkající se posouzení významu předmětu řízení pro žalobkyni odvolacím soudem a zohlednění skutečnosti, že v namítaném řízení se třetí subjekt proti žalobkyni domáhal zaplacení částky, kterou měla splnit ze směnky, již sama podepsala . Posouzení uvedených otázek totiž nemůže nic změnit na přiměřenosti přiznané formy zadostiučinění.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 14. února 2017

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu