30 Cdo 399/2011
Datum rozhodnutí: 24.03.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, odst. 5 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 46 odst. 2 předpisu č. 94/1963Sb., § 44 předpisu č. 94/1963Sb.




30 Cdo 399/2011

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci péče o nezletilého R. Ch , zastoupeného opatrovníkem Městským úřadem Lanškroun, syna J. Ch. a neuvedené matky, za účasti Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí, o výchovné opatření nařízením ústavní výchovy, ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. 7 P 67/2004, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 2010, č.j. 19 Co 426/2010-238, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):



Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 12.8.2010, č.j. 7 P 67/2004-221, změnil své dřívější rozhodnutí ze dne 26.2.2007, č.j. 7 P 67/2004-146 ( jímž byl nad nezletilým stanoven dohled) tak, že nařídil ústavní výchovu nezletilého R. Ch. a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání otce byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen odvolací soud ) ze dne 25. 11. 2010, č.j. 19 Co 426/2010-238, a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání otec (dále jen dovolatel ). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soud prvního stupně k novému rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst.1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.


Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. není v posuzovaném případě dána, a to již proto, že žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci upravené zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o rodině ), přičemž se, jak bude dále vyloženo, nejedná o žádnou z výjimek uvedených v ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nařízení ústavní výchovy představuje nejkrajnější opatření, které je možné přijmout jak vyplývá z doslovného znění ustanovení § 46 odst. 2 zákona o rodině jen jestliže výchovu dítěte nelze zajistit náhradní rodinnou péčí (svěřením dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče - § 45 zákona o rodině, svěřením dítěte do pěstounské péče - § 45a až § 45d zákona o rodině) nebo rodinnou péčí v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, které mají přednost před výchovou ústavní; takové opatření představuje nejradikálnější opatření, které lze uplatnit pouze v nejvážnějších případech a musí se tedy opírat o dostatečně závažné a pádné argumenty motivované zájmem dítěte (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. prosince 2010, sp.zn. Cpjn 202/2010, uveřejněné pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011).
I když nařízením ústavní výchovy dochází k faktickému omezení rodičovské zodpovědnosti rodičů (zde otce) v důsledku toho, že rodiče nemohou o dítě osobně pečovat, rodinně právní vztah mezi rodiči a dítětem zůstává zachován a rodiče jsou zásadně i nadále zákonnými zástupci nezletilého dítěte a dítě zastupují a spravují jeho jmění (§ 31 zákona o rodině), nebylo-li stanoveno jinak (§ 44 zákona o rodině). Ústavní výchova má povahu dočasnou (§ 46 odst.2 věta druhá zákona o rodině) a nepředstavuje předstupeň k zbavení rodičovské zodpovědnosti (a tím i k nevratnému odtržení dítěte od rodičů), neboť jejím účelem není nahradit (nevratným způsobem) dítěti chybějící stabilní rodinné prostředí v případě, že rodiče jej nejsou schopni, resp. ochotni zajistit (jako je tomu u osvojení), ale zajistit řádnou výchovu dítěte po přechodnou dobu formou náhradní kolektivní výchovy.
Z uvedeného plyne, že i když se v případě nařízení ústavní výchovy jedná o faktické omezení rodičovské zodpovědnosti, nejde o nevratný zásah do rodičovských práv, který by zakládal přípustnost dovolání z důvodu pozastavení, omezení, nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti.
Dovolání sice v projednávané věci není sepsáno advokátem, přičemž dovolatel ani netvrdí, že by měl právnické vzdělání, avšak vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, není nedostatek podmínky povinného zastoupení důvodem pro postup podle § 104 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 241b odst. 2 o. s. ř. a pro zastavení dovolacího řízení. Nejvyšší soud ČR proto dovolání otce směřující proti tomuto rozsudku aniž by se mohl dále věcí zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť otec s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. března 2011

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu