30 Cdo 3967/2013
Datum rozhodnutí: 29.04.2014
Dotčené předpisy: § 2 odst. 4 předpisu č. 248/1992Sb., § 155 odst. 1 obch. zák., § 21a odst. 1 písm. b) o. s. ř., § 6 odst. 2 písm. b) předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 3967/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce L. L., zastoupeného JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze, Újezd 409/19, proti žalované České republice Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 196/2008, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, č. j. 30 Co 105/2013-104, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, č. j. 41 C 196/2008-87, zamítl žalobu na zaplacení částky 83.000,- Kč s přísl., které se žalobce domáhal z titulu nesprávného úředního postupu žalované spočívajícího v nedostatečném dohledu nad činností Českého národního investičního majetkového fondu, a.s. (dále jen ČNIMF, a.s. ), a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcem tvrzená škoda ve výši 83.000,- Kč měla spočívat ve znehodnocení jeho investice do akcií ČNIMF, a. s., neboť ty se v důsledku nesprávného úředního postupu žalované staly bezcenné.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 5. 2013, č. j. 30 Co 105/2013-104, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Žalobce je od 1. 10. 1992 držitelem 83 kusů akcií ČNIMF, a. s. o jmenovité hodnotě jedné akcie 1.000,- Kč. Dne 12. 5. 1993 udělilo Ministerstvo financí ČNIMF, a. s. povolení ke vzniku investičního fondu, dne 10. 5. 1995 provedlo kontrolu nad činností ČNIMF, a. s., při které bylo zjištěno porušení zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (dále jen ZISIF ) a fondu byla uložena povinnost k předložení konkrétního návrhu řešení odstranění porušení zákona. Při kontrole 3. 5. 1995 byla zjištěna další porušení ZISIF a fondu byla uložena povinnost k odstranění zjištěných porušení, povinnost poskytnout informace a vysvětlení státnímu dozoru a povinnost přijmout opatření k nápravě. Dne 16. 8. 1995 zahájilo Ministerstvo financí správní řízení s Českou národní investiční společností, s. r. o., spravující ČNIMF, a. s., z důvodů porušení ZISIF, v rámci něhož byla správcovské společnosti uložena pokuta ve výši 1,000.000,- Kč, a dne 2. 10. 1996 pokuta ve výši 5,000.000,- Kč. Dne 13. 12. 1996 zavedlo Ministerstvo financí nucenou správu společnosti Česká národní investiční společnost, s. r. o., a dne 19. 2. 1998 nucenou správu ČNIMF, a. s. Dne 27. 8. 1998 odňala Komise pro cenné papíry fondu ČNIMF, a. s. povolení ke vzniku investičního fondu ze dne 12. 5. 1993. Akcionáři fondu byli průběžně informováni o výši obchodního jmění fondu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2005, č. j. 95 K 11/2005-24, které nabylo právní moci dne 11. 4. 2005, byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu společnosti ČNIMF, a. s. pro nedostatek majetku. Rozhodnutí bylo zveřejněno v obchodním rejstříku společnosti ČNIMF, a. s. dne 28. 11. 2005.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcem uplatněný nárok nepodléhá režimu zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ale zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen OdpŠk ), účinnému od 15. 5. 1998. Pro aplikovatelnost právního předpisu podle § 36 OdpŠk není důležité, kdy k nesprávnému úřednímu postupu došlo, ale kdy z něj vznikla škoda. Nárok na náhradu škody vůči státu může být uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit. Škoda žalobce spočívající v tom, že došlo ke snížení či ztrátě hodnoty majetku investovaného akcionáři do investičního fondu, může v případě probíhající likvidace investičního fondu vzniknout až při skončení likvidace, případně konkursu, neboť škoda vzniká až tehdy, není-li nárok žalobce v rámci likvidace, popřípadě konkursu, uspokojen. Okolnost, že žalobci nebudou poskytnuty žádné prostředky z investičního fondu, jehož akcie vlastnil, byla dle odvolacího soudu postavena na jisto usnesením o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu ze dne 6. 4. 2005, zveřejněným v obchodním rejstříku dne 28. 11. 2005. Žalobci tak případná škoda vznikla až za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. Soud prvního stupně by měl tedy žalobcem uplatněný nárok posuzovat podle zák. č. 82/1998 Sb. a zabývat se také podrobněji otázkou předběžného uplatnění nároku ve smyslu § 14 a 15 OdpŠk.
Další vadu, která především vedla odvolací soud k vydání kasačního usnesení, shledal odvolací soud v tom, že soud prvního stupně projednal věc s nesprávně určenou organizační složkou státu, a tuto vadu nemohl odvolací soud v rámci odvolacího řízení napravit. V projednávané věci je totiž úřadem příslušným jednat jménem státu ve smyslu § 6 odst. 1 a § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk nikoliv Ministerstvo financí, ale Česká národní banka. Česká národní banka je jiný ústřední správní úřad, který vykonává dohled nad finančním trhem dle ustanovení § 1 zák. č. 6/1993 Sb., o České národní bance. V řízení musí za stát jednat ten úřad , který v tom kterém odvětví státní správy působí v době probíhajícího soudního řízení, byť k nesprávnému úřednímu postupu došlo v době, kdy určitá oblast státní správy byla zákonem svěřena jinému úřadu. Dohled nad investičními společnostmi vykonávalo ve smyslu § 36 ZISIF do 31. 3. 1998 Ministerstvo financí, s účinností od 1. 4. 1998 pak Komise pro cenné papíry, a po zrušení Komise pro cenné papíry vykonává s účinností od 1. 4. 2006 dozor Česká národní banka. Závěr, že Česká národní banka jedná v rámci své působnosti za stát jako jeho ústřední správní úřad v řízení o náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb. vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, přičemž splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které jsou soudy rozhodovány rozdílně, a které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v pominutí odlišného postavení akcionáře na straně jedné a podílníka investičního fondu na straně druhé. Akcie představuje majetkový vklad do právnické osoby a společnost není povinna akcionáři jeho vklad vracet či vyúčtovat. Neplatí tedy vyslovený právní závěr, že škoda vznikne vkladateli až v okamžiku, kdy bude na jisto postaveno, že povinnost ze strany fondu nebude splněna. Pakliže žalobce žaluje výslovně škodu spočívající ve ztrátě hodnoty akcií, nikoliv ztrátu na likvidačním zůstatku, není dle dovolatelky možné dovozovat, že škoda vznikla až ukončením konkursního řízení, neboť by tím došlo k nepřípustnému překročení žalobních tvrzení. Pokud tvrzená škoda měla vzniknout na hodnotě akcií v důsledku nedostatečného státního dozoru, vznikla tak nejpozději do zavedení nucené správy ČNIMF, a. s., tj. ke dni 19. 2. 1998, tedy před účinností zákona č. 82/1998 Sb. V průběhu řízení bylo prokázáno, že o podstatném úbytku hodnoty akcií byli akcionáři informováni na valné hromadě ČNIMF dne 30. 8. 1995. Tímto dnem se tedy žalobce dle dovolatelky dozvěděl o škodě, neboť měl již k dispozici údaje, které mu umožňovaly podat žalobu o náhradu škody u soudu. Skutečnost, že bylo ukončeno konkursní řízení na ČNIMF, a. s., a že se žalobci na likvidačním zůstatku ničeho nedostane, byla zveřejněna v obchodním věstníku dne 13. 4. 2005. Dovolatelka se rovněž domnívá, že jestliže škoda vznikla v době dozorové činnosti prováděné Ministerstvem financí, je v tomto případě Ministerstvo financí orgánem jednajícím za stát. Teprve pokud by ke škodě došlo činností či nečinností Komise pro cenné papíry, tedy orgánu, který již neexistuje, došlo by k zastoupení státu ze strany ČNB. Odvolací soud se rovněž v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nezabýval námitkou promlčení, ač k tomu měl ve spise dostatek podkladů. Dovolatelka navrhla napadené usnesení odvolacího soudu zrušit.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) dále jen o. s. ř. , a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Jádrem podaného dovolání je námitka žalované, že škoda měla spočívat ve snížení hodnoty akcií a nikoliv ve snížení výše likvidačního zůstatku, a tudíž nevznikla až ukončením konkursního řízení, ale dříve, nejpozději v okamžiku zavedení nucené správy ČNIMF, a. s. dne 19. 2. 1998, tudíž před účinností zák. č. 82/1998 Sb. Uvedená otázka vzniku škody nemůže založit přípustnost dovolání, neboť již byla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, konkrétně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003, a v rozhodnutích navazujících (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 339/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3363/2011).
Předně je třeba uvést, že judikatura Nejvyššího soudu stojí pevně na závěrech, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státu může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu plnit. Tento závěr dovodila judikatura Nejvyššího soudu ve vztahu k nároku poškozeného vůči dlužníku vyplývajícímu ze smluvního závazku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 3031, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, uveřejněný pod číslem 6/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2011) či z bezdůvodného obohacení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004, či rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008).
Mezi vztahem podílníka a podílovým fondem, členem družstevní záložny a družstevní záložnou či akcionářem a akciovou společností, která funguje jako investiční fond, není v tomto ohledu žádný rozdíl, neboť mezi členy a danou právnickou osobou vznikají právní vztahy podle příslušných ustanovení zákona, zpravidla podle zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), a to včetně práva na výplatu vkladu. S podílovým listem, který je cenným papírem, je spojen podíl podílníka na majetku v podílovém fondu a právo na vyplacení podílu na zisku z hospodaření s majetkem ve fondu, a to podle statutu fondu (viz § 11 ZISIF). Pro investiční společnosti a investiční fond platí podle § 2 odst. 4 ZISIF ustanovení obchodního zákoníku, tudíž i § 155 odst. 1 obch. zák., podle kterého je akcie cenným papírem, s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se na řízení společnosti, jejím zisku a na likvidačním zůstatku při zániku společnosti.
Proto Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 339/2005, uvedl: Při posouzení otázky vzniku škody je třeba vycházet z toho, že probíhá-li likvidace akciové společnosti, dochází k majetkové újmě jejích akcionářů při skončení likvidace, neboť jejich škoda se odvíjí od výsledné hodnoty podílu akcionáře na obchodním jmění společnosti, představovaného akcií. Škoda, za níž lze na dalších subjektech požadovat náhradu, nevzniká akcionáři již v okamžiku, kdy došlo k tvrzeným pochybením při výkonu nucené správy či bankovního dohledu, nýbrž majetková újma vznikne akcionáři, jestliže se jeho majetek (představovaný akcií) zmenšil, tj. jeho podíl na likvidačním zůstatku je menší než jeho podíl na obchodním jmění společnosti před škodnou událostí. Není proto rozhodující - a to i vzhledem k proměnlivé tržní hodnotě akcií - zda v určitém období (v době mezi zavedením a ukončením nucené správy v akciové společnosti) došlo k poklesu tržní hodnoty akcií, který by bylo možno vyčíslit. Dokud akciová společnost existuje, byť je v likvidaci, akcionář, vlastnící její akcie, má práva s tímto cenným papírem spojená. Mezi tato práva patří právo na podíl na jejím zisku i na likvidačním zůstatku při zániku společnosti (srov. § 155 odst. 1 obchodního zákoníku). Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku vzniku škody uplatňované vůči státu v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž neshledal dovolací soud důvod se odchýlit.
Otázkou promlčení se odvolací soud s ohledem na výše uvedený závěr zjevně záměrně nezabýval, když zavázal soud prvního stupně, aby se neopomněl podrobněji zabývat otázkou předběžného uplatnění nároku u žalované ve smyslu ustanovení § 14 a 15 OdpŠk, jež má ve smyslu § 35 OdpŠk vliv i na běh promlčecí lhůty.
Otázka, která organizační složka státu, je v posuzovaném případě příslušná jednat jménem státu, nezakládá přípustnost dovolání, neboť její řešení zjevně vyplývá z příslušných právních předpisů, konkrétně z § 21a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a z § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk. Za stát před soudem vystupuje ten úřad (ve smyslu § 6 odst. 1 OdpŠk), který je příslušný jednat jménem státu v době probíhajícího soudního řízení, neboli ten, který je v soudním řízení příslušný činit jménem státu procesní či hmotněprávní úkony.
Podle § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk je úřadem jednajícím jménem státu příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti. Dohled nad kapitálovým trhem, pod nějž spadá i dohled nad investičními společnostmi a investičními fondy, spadal do 31. 3. 1998 do působnosti Ministerstva financí, od 1. 4. 1998 do 31. 3. 2006 do působnosti Komise pro cenné papíry, a od 1. 4. 2006 do působnosti České národní banky (viz příslušná znění § 4 odst. 1 zák. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky). Pakliže má být odpovědnostním titulem státu nesprávný úřední postup spočívající v zanedbání dohledu nad kapitálovým trhem, došlo ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží od 1. 4. 2006 do působnosti České národní banky, a příslušným úřadem jednajícím jménem státu ve smyslu § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk může být od tohoto data jen Česká národní banka. Není přitom podstatné, zda se v posuzované věci dopustilo tvrzeného nesprávného úředního postupu Ministerstvo financí, Komise pro cenné papíry, nebo Česká národní banka. Česká národní banka za stát ve sporu o náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb. vystupuje, i když k nesprávnému úřednímu postupu došlo v období, kdy byla dozorová činnost vykonávána jiným státním subjektem (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3333/2008). Úvaha o tom, že stát musí být zastoupen tou organizační složkou, jejíž činností či nečinností došlo k nesprávnému úřednímu postupu, byť již danou agendu nevykonává, tj. bez ohledu na zákonem stanovenou působnost organizačních složek státu podle odvětví státní správy v době řízení o náhradu škody, proto nemůže být považována za správnou.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. dubna 2014

JUDr. František Ištvánek
předsedkyně senátu