30 Cdo 3966/2015
Datum rozhodnutí: 26.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 3966/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobce R. E. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Karlem Anderle, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 253/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014, č. j. 28 Co 318/2014-228, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil vyhovující výrok II rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. 1. 2014, č. j. 42 C 253/2011-194, tak, že se nekonstatuje porušení práva žalobce na projednání věcí vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 274/2009 (správně 20 C 159/2007 pozn. Nejvyššího soudu) a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 133/2011 v přiměřené lhůtě (výrok I), tamtéž potvrdil zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně o zaplacení zadostiučinění v penězích a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právním hodnocením namítaných řízení jako nepřiměřeně dlouhých (s tím, že původní řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 v mezidobí skončilo a u Městského soudu v Praze je pod uvedenou sp. zn. nadále vedeno řízení o nároku vyloučeném z původního řízení). Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud uzavřel, že žalobci vzhledem k okolnostem majícím původ v jeho osobě ( vyvolává množství sporů, v nichž nachází uspokojení ) nemajetková újma odškodnitelná byť i jen konstatováním porušení práva nevznikla.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce (dále jen dovolatel ), zastoupený advokátem, včas podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), odmítl dílem jako nepřípustné (§ 237 o. s. ř.) a dílem pro jeho vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) , jež nebyly dovolatelem odstraněny v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Námitka dovolatele, že odvolací soud se v napadeném rozsudku odchýlil od judikatury dovolacího soudu (jím citované), podle níž není z pohledu závěru o vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky namítaného řízení sám o sobě rozhodný jeho výsledek, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť nejde o otázku, na jejímž vyřešení by dovoláním napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo. Rovněž poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá; problematika v něm Ústavním soudem řešená (jistý subjektivní význam řízení o objektivně nulovém významu) se nadto s důvody, které v dané věci vedly odvolací soud k závěru o tom, že dovolateli újma nevznikla, míjí.
Namítá-li dále dovolatel s poukazem na judikaturu dovolacího a Ústavního soudu, že vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení se s pomocí vyvratitelné právní domněnky presumuje, přehlíží, že z uvedeného řešení odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel; závěr odvolacího soudu o absenci vzniku újmy je zdůvodněn právě vyvrácením této domněnky, nikoliv tím, že by (snad) dovolatel vznik újmy neprokázal.
Z napadeného rozhodnutí se rovněž nepodává, že by odvolací soud v rozporu s dovolatelem v tomto směru citovaným stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nevycházel při hodnocení namítaného (namítaných) řízení jako nepřiměřeně dlouhého (dlouhých) z jeho (jejich) celkové délky.
Rovněž bezpředmětný je z pohledu § 237 o. s. ř. poukaz dovolatele na to, že v některých obdobných svých odškodňovacích řízeních, v nichž byla posuzována otázka přiměřenosti délky řízení a adekvátnosti zadostiučinění, byl za vzniklou újmu ve formě konstatování porušení práva odškodněn (v jednom případě dokonce po kasačním zásahu Nejvyššího soudu); dovolatel totiž v tomto směru nevymezuje jakýkoliv z předpokladů přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Stejnou vadou (neuvedení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání) trpí dovolání i ve vztahu k otázce (na jejímž řešení, na rozdíl od námitek shora, napadené rozhodnutí vskutku záviselo), zda lze vyvrácení vzniku újmy dovodit z konstatovaného dovolatelova sudičství. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, či ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5441/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2811/15). Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb., když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka (na jejímž řešení nadto rozhodnutí odvolacího soudu skutečně závisí) již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet.
Jelikož dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku II o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů taktéž nemá zákonem stanovené náležitosti. Dovolatel ani zde nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v uvedeném rozsahu (§ 241a odst. 2 a § 237 až § 238a o. s. ř.), když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na posouzení dovolatelem nastolených otázek nespočívalo a jinou otázku hmotného nebo procesního práva dovolatel ve vztahu k němu v dovolání neuvedl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2015

JUDr. Pavel Vlach
předseda senátu