30 Cdo 3956/2009
Datum rozhodnutí: 27.09.2011
Dotčené předpisy: § 243b o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 3956/2009



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce R. S. , zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalovaným 1) K. O. , zastoupené JUDr. Alešem Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická 4, 2) nezletilému M. O. , zastoupenému Městskou částí Praha 10, jako kolizním opatrovníkem, a 3) Ing. J. O. , zastoupenému JUDr. Alešem Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická 4, o určení otcovství, o úpravu styku s nezletilým, a o určení neplatnosti prohlášení o určení otcovství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp. zn. 17 C 143/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2009, č.j. 19 Co 558/2008-128 , takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků oku nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Žalobou podanou dne 22. ledna 2003 u Obvodního soudu pro Prahu 10 se žalobce domáhal toho, aby byl určen otcem druhého nezletilého žalovaného, dále svěření nezletilého do péče první žalované, stanovení povinnosti žalobce platit ve prospěch druhého žalovaného výživné a současně též úpravy styku s nezletilým. Podáním ze dne 23. června 2003 žalobce navrhl přistoupení třetího žalovaného do řízení a současně změnil ( rozšířil ) žalobu požadavkem, aby v daném řízení bylo dále určeno, že souhlasné prohlášení první žalované K. O. a třetího žalovaného J. O. o tom, že třetí žalovaný je otcem druhého žalovaného, je neplatné . Po provedeném řízení Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. října 2004, č.j. 17 C 14/2003-49, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 25. listopadu 2004, č.j. 17 C 14/2003-52, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že je neplatné souhlasné prohlášení první žalované K. O. a třetího žalovaného J. O., že třetí žalovaný je otcem druhého žalovaného M. Ž.. Výrokem II. zamítl žalobu na určení, že žalobce R. S., je otcem 2. žalovaného nezletilého M. Ž.. Výrokem III. zamítl žalobu na oprávnění žalobce stýkat se s 2. žalovaným. Výrokem IV. zamítl žalobu na povinnost žalobce přispívat na výživu 2. žalovaného. Výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, č.j. 19 Co 113/2005-66, k odvolání žalobce proti výrokům I., II., IV., V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně toto rozhodnutí potvrdil v zamítavém výroku o určení neplatnosti souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství, a dále v zamítavém výroku o určení otcovství a o výživném. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Toto rozhodnutí odvolacího soudu (ve výrocích o určení neplatnosti souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství a o náhradě nákladů řízení), stejně jako již zmíněný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. října 2004 (ve výrocích I., V. a VI.) však byly k dovolání žalobce z procesních důvodů zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2006, č.j. 30 Cdo 2175/2005-90 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve věci po té Obvodní soud pro Prahu 10 opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 11. dubna 2008, č.j. 17 C 143/2006-111, kterým zamítl žalobu na určení, že souhlasné prohlášení K. O. a žalovaného Ing. J. O., že žalovaný Ing. J. O. je otcem nezletilého M. O., je neplatné a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení, jejichž výše byla určena usnesením téhož soudu ze dne 27. října 2008, č.j. 17 C 143/2006-124.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. února 2009, č.j. 19 Co 558/2008- 128, kterým napadený rozsudek potvrdil ve výroku ve věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel zejména ze zjištění, že první žalovaná a třetí žalovaný učinili dne 4. září 2002 před matričním úřadem souhlasné prohlášení o otcovství třetího žalovaného k druhému žalovanému, narozenému dne 3. října 2000. Žalobce, který se cítí být otcem druhého žalovaného, se pak dovolává tvrzené absolutní neplatnosti uvedeného souhlasného prohlášení určení otcovství, neboť podle jeho přesvědčení první žalovaná a třetí žalovaný museli vědět, že třetí žalovaný není biologickým otcem nezletilého. Městský soud v Praze v tomto případě odkazuje na ustanovení § 52 odst. 1 zákona o rodině, z něhož nevyplývá, že by prohlášení o určení otcovství mohl učinit pouze biologický otec dítěte, resp. muž a žena, kteří se musí oprávněně domnívat, že muž je biologickým otcem dítěte. Ze skutečnosti, že takové prohlášení činí (učiní) muž, který biologickým otcem dítěte není, (proto) nelze dovozovat neplatnost takového právního úkonu ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Nejde ani o rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že předmětným prohlášením první žalovaná a třetí žalovaný sledovali určení otcovství k druhému žalovanému. Odvolací soud současně neshledal ani důvody, pro něž by toto prohlášení bylo případně neplatné podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. Současně se odvolací soud zabýval i významem rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva (případ Kroon a případ Rožaňski), stejně jako úpravy obsažené v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uzavřel, že žalovaným svědčí stejná práva (jako žalobci), tedy i jejich právo na rodinný život je chráněno stejnou intenzitou.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dne 8. června 2009 dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s odstavcem 3 téhož ustanovení o.s.ř. Důvody dovolání uvádí s odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) i b) o.s.ř. (dovozuje tak fakticky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž rozhodnutí současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Za otázku zásadního právního významu (z níž pak vyvozuje otázky další) v prvé řadě považuje, zda může být důvodem neplatnosti souhlasného prohlášení otcovství vada projevu vůle spočívající v tom, že muž činící toto prohlášení věděl nebo musel vědět, že není biologickým otcem dítěte. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (eventuálně, aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení tomuto soudu).
K dovolání žalobce nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Městský soud v Praze se při výkladu ustanovení § 52 odst. 1 zákona o rodině a § 39 a § 37 obč.zák. neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soudu ČR např. v rozsudku ze dne 14. července 2010, sp.zn. 21 Cdo 298/2010, mimo jiné konstatuje, že v zájmu dítěte je bezpochyby soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, tedy mezi rodičovstvím založeným biologickými vazbami mezi dítětem a poskytovatelem genetického materiálu (biologické rodičovství), rodičovstvím, kde rodič vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (sociální rodič), a rodičovstvím založeném na právních domněnkách, kdy rodičem je ten, koho zákon za rodiče dítěte považuje (právní rodičovství). Není-li (však) tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje. V uvedeném rozhodnutí dovolací soud dále připomněl, že ačkoliv Ústavní soud v nálezu ze dne 20. února 2007 sp. zn. II. ÚS 568/06 položil principiální důraz na biologické vazby v rodině, nevyjádřil zcela bezvýhradný respekt toliko k biologické realitě (čehož se také v této věci domáhá žalobce), nýbrž nepochybně zároveň akceptoval také sociální rozměr rodinných vztahů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 628/2005). Ostatně, i např. ve věci "Nylund proti Finsku" Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku odmítl jako zjevně nepřijatelnou stížnost tvrzeného biologického otce, který se domáhal určení biologického otcovství k dítěti (počatému před uzavřením manželství a narozenému za trvání manželství), neboť neshledal nic svévolného na postupu státu, který v zájmu právní jistoty v rodinných vztazích stanoví obecný předpoklad, že za otce dítěte narozeného za trvání manželství se považuje manžel matky dítěte (t.j. stanoví předpoklad určení otcovství).
Z uvedeného je zřejmé, že v posuzované věci tak není naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Pokud je v dovolání uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Jestliže současně žalobce fakticky uplatňuje i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání proto bylo odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 o.s.ř., když v tomto dovolacím řízení nemá žalobce na jejich náhradu nárok, zatímco ostatním účastníků v této souvislosti náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. září 2011


JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu