30 Cdo 3930/2009
Datum rozhodnutí: 03.11.2010
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 písm. a) předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 3930/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce J. F. , zastoupeného Ladislavem Vjemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 553.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 92/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2009, č. j. 17 Co 6/2009 54, takto:


I. V rozsahu, v němž směřuje proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, se dovolání odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2009, č. j. 17 Co 6/2009 64, se ve výrocích I. a III. zrušuje a věc se vrací v témže rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem ze dne 30. 9. 2008, č. j. 18 C 92/2007 30, zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu 553.000,- Kč s příslušenstvím, a to jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Okresního soudu v Olomouci, v němž se jednalo o vydání bezdůvodného obohacení a náhradu škody.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 43.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně částky 510.000,- Kč pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel z toho, že řízení vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 15/96 nebylo dosud pravomocně skončeno, ač žaloba byla podána dne 17. 1. 1996. První rozhodnutí ve věci bylo vydáno dne 15. 10. 2001, tedy po pěti letech, a po jeho zrušení odvolacím soudem dosud o věci nebylo rozhodnuto.
S ohledem na to, že v řízení nebyly zjištěny výjimečné skutečnosti, které by odůvodňovaly takovou délku řízení, lze souhlasit se soudem prvního stupně, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo a bylo porušeno právo žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené době. K průtahům nedošlo jen před soudem odvolacím, ale i před soudem prvního stupně (ten žalobce vyzval k zaplacení soudního poplatku až po více jak šesti měsících po podání žaloby, mezi jednáními konanými dne 24. 11. 1997 a následným jednáním dne 4. 9. 1998 uplynulo deset měsíců, dobu nečinnosti lze nalézt i mezi vydáním usnesení ze dne 30. 5. 2003 k doplnění skutkových tvrzení a následným jednáním dne 24. 11. 2004).
Pouhé konstatování práva se tak v tomto případě nejeví dostatečným a žalobce má nárok na odškodnění v penězích ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále též OdpŠk ).
Ke dni podání žaloby činila délka řízení u Okresního soudu v Olomouci již 11 let. Předmětem sporu je běžná obchodní věc, neboť žalobce se domáhá zaplacení 1,950.000,- Kč oproti vydání lisu. Řada jednání v průběhu let 2005 a 2006 odpadla v důsledku žádosti žalobce o odročení a žalobce též nevyužil žádné dostupné prostředky, jimiž průtahy v řízení mohly být odstraněny. Věc nemá pro žalobce ani zvláštní význam. Vzhledem k předmětu sporu mohlo být řízení pravomocně skončeno ve lhůtě 5 let. S ohledem na popsaná kritéria považuje odvolací soud za přiměřené zadostiučinění 15.000,- Kč za jeden rok řízení. Protože spor ke dni podání žaloby trval 11 let, má žalobce nárok na odškodnění za 6 let po 15.000,- Kč, tedy celkem na částku 90.000,- Kč. Žalovanou mu již bylo vyplaceno 47.000,- Kč, a odvolací soud žalobci tak přiznal ještě dalších 43.000,- Kč.


Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož důvodnost opírá o tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vychází ze skutkového zjištění, jež nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a řízení je též postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce je přesvědčen, že mu měla být přiznána částka daleko vyšší s ohledem na dobu trvání řízení, které započalo v lednu 1996, nikoliv tedy že má nárok na odškodnění za 6 let po 15.000,- Kč . Tato částka není adekvátní ani v porovnání s jinými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 2 ve spojení s rozhodnutími Městského soudu v Praze. Žalobce ve svém dovolání dále brojí proti výroku o nákladech řízení a proti jeho odůvodnění. Žalobce navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího považuje za zcela správné a plně se ztotožňuje s právními závěry v těchto rozhodnutích uvedenými. Napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a dovolání žalobce není důvodné. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání není přípustné proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, neboť v této části bylo žalobci vyhověno, a není tak dána subjektivní přípustnost dovolání ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 158, ročník 2004). Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou též dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz . Dovolací soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 234b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu je pak možno zvažovat jen za splnění podmínek § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolání je v tomto rozsahu přípustné, a to pro vyřešení otázky zásadního právního významu spočívající v posouzení celkové délky řízení pro účely výpočtu přiměřeného zadostiučinění v penězích ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, neboť tu dovolací soud ve své judikatuře posuzuje jinak než soud odvolací.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel sice namítal, že řízení trpí takovou vadou, ale jinak ji nijak nespecifikoval. Dovolací soud takovou vadu řízení též neshledal, a proto se zabýval přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, a to v rozsahu daném dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce v dovolání vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, jak odvolací soud dospěl k celkové výši zadostiučinění, přičemž uvádí, že řízení trvalo již od roku 1996, a odškodnění mu tedy nemohlo být přiznáno za 6 let řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že délka zkoumaného řízení byla nepřiměřená, neboť ke dni podání kompenzační žaloby trvalo již 11 let. Odvolací soud však při určení výše přiměřeného zadostiučinění vzal v potaz toliko 6 let trvání řízení, neboť mělo být pravomocně skončeno ve lhůtě 5 let.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva ) a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009).
Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva (dále jen Soud či ESLP ) hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Z judikatury ESLP vyplývá, že přiměřené zadostiučinění se poskytuje za rok trvání řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 111) Všechna rozhodnutí ESLP jsou dostupná na internetových stránkách http://echr.coe.int/echr/en/hudoc v anglickém nebo francouzském jazyce. Rozhodnutí ESLP ve věcech proti České republice jsou v českém jazyce dostupná též na stránkách Ministerstva spravedlnosti http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390 . . Ve shodě s tímto závěrem také Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při stanovení výše zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení umožní stanovit základní výši odškodnění. Tu je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).


K tomu dovolací soud považuje za nezbytné uvést, že z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01, odst. 26, je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1.000 až 1.500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána, a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze 29. 3. 2006, odst. 66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. K tomu se ostatně přihlásil i Nejvyšší soud, když dovodil, že zadostiučinění přiznané vnitrostátními orgány nemusí dosahovat takové výše, ke které by ve svém rozhodnutí dospěl sám ESLP, jestliže celková výše zadostiučinění nebude nepřiměřeně nízká (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009).
Nejvyšší soud přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Při stanovení nižší částky odškodnění za prvé dva roky řízení přihlíží Nejvyšší soud k tomu, že během nich je újma způsobená (nakonec příliš dlouhým řízením) nejnižší a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení narůstá, čemuž musí odpovídat i částka odškodnění za rok trvání řízení.
Přiznání částky v intervalu 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, ve kterém představuje částka 15.000,- Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
Takto stanovenou základní výši odškodnění je nutno přizpůsobit okolnostem konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).
Podle uvedených kritérií, která jsou neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, je možno podle dovolacího soudu základní částku zvýšit či snížit zpravidla až o 40 % a v případě kritéria významu předmětu řízení pro účastníka až o 50 %. Součtem procentního vyjádření snížení či zvýšení základní částky je pak třeba upravit základní výši odškodnění. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
V posuzovaném případě oba soudy vycházely z toho, že řízení bylo zahájeno dne 17. 1. 1996 a do dne podání žaloby o přiměřené zadostiučinění (tj. ke dni 20. 4. 2007) nebylo skončeno. Řízení tak k tomuto dni trvalo více jak 11 let. Dovolací soud z důvodu výše vyložených přitom nepovažuje za případný právní závěr odvolacího soudu, že pro účely stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je nutno vzít v úvahu toliko tu část řízení, která trvala nad rámec toho, co by bylo možné považovat za přiměřenou dobu řízení, tedy v daném případě nad rámec 5 let trvání řízení. Takový závěr neodpovídá judikatuře ESLP, ani výkladu zastávanému Nejvyšším soudem. Byla-li by v daném případě vzata v úvahu skutečně celková doba řízení, činila by základní částka podle shora vymezeného postupu 150.000,- Kč (tj. 9 x 15.000 + 15.000 za první dva roky řízení).
Dovolací soud z těchto důvodů považoval dovolání v tomto rozsahu za důvodné a napadený rozsudek za nesprávný, a proto jej ve výroku I. a v navazujícím výroku III. (v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení) podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně 3. listopadu 2010

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu