30 Cdo 3913/2007
Datum rozhodnutí: 10.04.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 3913/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované o. s. V.-L.-P., a.s.,

zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti a o uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 79/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. ledna 2007, č.j. 1 Co 170/2006-87, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení

k rukám její zástupkyně, advokátky, částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. dubna 2006, č.j. 23 C 79/2000-63, ve výroku I. zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo na vlastní náklady uveřejnit omluvu v týdeníku O. ve znění: S. exstarosta J. P. nepodváděl. Vydavatel týdeníku O. se omlouvá panu J. P. za to, že o něm v tomto týdeníku dne 4. července 2000 nepravdivě uvedl, že jako bývalý starosta M. o. S. měl podvádět tím, že podepsal kupní smlouvy na prodej bytových jednotek č.p. 556/1-4 a souvisejících pozemků v O., neboť pravomocným rozhodnutím soudu byl v plném rozsahu zproštěn obžaloby

pro zneužívání pravomoci veřejného činitele, z nichž jeden skutek, který zveřejnila žalovaná v týdeníku O., se týkal i prodeje zmíněných bytových jednotek, z čehož je zřejmé, že J. P. v daném případě nepochybil a nepodváděl. . Výrokem II. byla žaloba zamítnuta, pokud žalobce požadoval, aby mu žalovaná zaplatila částku 100.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen o.z., ). Výrokem III. byla žaloba dále zamítnuta v části, jíž se žalobce domáhal uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona v návaznosti na již zmíněný článek uveřejněný dne 4. července 2000 pod názvem S. exstarosta J. P. podváděl . Ve výroku IV. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. ledna 2007, č.j. 1 Co 170/2006-87, podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Věc posoudil podle § 13 o.z. a podle § 10 a § 14 odst. 1 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (dále jen tiskový zákon ). Současně konstatoval, že Krajský soud v Ostravě učinil správná a zcela postačující skutková zjištění. Předmětný článek byl kritikou chování žalobce v souvislosti se získáním bytu jeho synem, přičemž jeho obsah byl způsobilý se dotknout žalobcovy cti a důstojnosti. Jednalo se však o zásah oprávněný při výkonu práva kritiky. V řízení bylo prokázáno, že autor článku

při vytváření hodnotícího úsudku vycházel z pravdivých premis. Ke dni publikace článku bylo na žalobce podáno trestní oznámení a bylo vydáno též rozhodnutí okresního soudu, kterým byly kupní smlouvy týkající se bytů označeny za absolutně neplatné. Není pak právně významné, s jakým konečným výsledkem skončilo trestní řízení vedené proti žalobci a jaké bylo konečné rozhodnutí ve věci určení vlastnických práv k předmětným bytům. Nejednalo se o kritiku nepřiměřenou a článek nepřekročil přípustnou mez, kterou již nelze v demokratické společnosti tolerovat. Odvolací soud připomněl specifika běžného periodického tisku, jehož úkolem je informovat nejširší veřejnost, přičemž dochází k určitým zjednodušením. Podstatné je, aby celkové vyznění informace odpovídalo pravdě. Žalobce byl v době publikace předmětného článku osobou veřejně činnou, takže lze předpokládat větší míru tolerance k negativnímu hodnocení takové osoby. Proto z uvedených důvodů nebyly dány předpoklady pro to, aby žalobci byla přisouzena satisfakce podle ustanovení § 13 o.z. Nadto se požadovaná omluva týkala zcela jiných skutkových tvrzení, než těch, která byla v dotčeném článku uvedena.

V případě žalobcem uplatněného požadavku na uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona odvolací soud dospěl k závěru, že ve skutečnosti tak žalobce požaduje uveřejnění článku, jenž by obsahoval jeho osobní názory a hodnotící úsudky, aniž by vycházely z příslušných skutkových tvrzení uvedených v napadeném článku, které by byly uváděny na pravou míru. Nebyly proto ani zde shledány předpoklady pro vyhovění žalobě.

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen žalobci dne 20. února 2007, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 13. dubna 2007 včasné dovolání. Má za to, že jeho přípustnost odůvodňuje skutečnost, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.). Poukazuje na to, že rozhodnutí řeší právní otázku střetu dvou ústavně zaručených práv, a to práva na kritiku podle článku 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) a dobrou pověst ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny, když podle jeho mínění nebyla tato právní otázka dosud vyřešena.

Poukazuje na to, že dotčený článek se nedovoleně dotkl jeho cti a důstojnosti. V textu článku jsou popisovány skutečnosti a okolnosti prodeje obecních bytů

do vlastnictví syna žalobce. Text je stylizován do ironické, místy až posměšné formy. Ač byl žalobce osobou veřejně činnou, není povinen trpět výrazy, které jsou nepravdivé a způsobilé přivodit mu újmu. Jde především o výrok J. P. podváděl. . Autor článku dospěl k závěrům, které neměly a ani v současnosti nemají oporu ve zjištěných skutečnostech. Dotčený článek ve svém nadpisu překročil právo kritiky.

Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V písemném vyjádření se žalovaná ztotožnila s napadeným rozsudkem. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž by mu předcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu (jak je tomu v tomto případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má tento charakter, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o.s.ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen

o otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních. Jiné otázky (zejména např. posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem je tak argumentace podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jejímž prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující

pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.

Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud neshledává. V projednávané věci bylo odvolacím soudem rozhodnuto v souladu s hmotným právem (§ 11násl. o.z., § 10 tiskového zákona) i s ustálenou judikaturou týkající se především řešení vztahu ochrany práv podle čl. 10 a čl. 17 Listiny základních práv a svobod (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2006, č.j. 30 Cdo 955/2006-98, a ze dne 28. února 2006, č.j. 30 Cdo 1109/2005- 179) a není dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Odvolací soud takto neřešil žádnou otázku zásadního právního významu, která by měla judikatorní přesah, popřípadě právní otázku, která by byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s hmotným právem.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání není proti rozsudku odvolacího soudu

ve výroku ve věci samé podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalované v souvislosti s tímto řízením vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele (účinné

od 1. 9. 2006) provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování

o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška").

Podle § 2 vyhlášky se sazby odměn stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky nebo z ceny jiného penězi ocenitelného plnění, které jsou předmětem řízení, anebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).

Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. a) a b) a § 17 písm. b) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 40.000,- Kč (tj. 25.000,- Kč a 15.000,- Kč). Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím

k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupkyně žalované snížit

o 50 %, t.j. na částku 20.000,- Kč. S ohledem na to, že dovolání bylo odmítnuto, byla uvedená částka odměny podle ustanovení § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50% na 10.000,- Kč.

Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a

na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalované proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 10.300,- Kč, která po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty je představována částkou 12.257,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. dubna 2008

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu