30 Cdo 391/2016
Datum rozhodnutí: 30.01.2017
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 391/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobce Ing. P. R. , zastoupeného JUDr. Danielem Novotným Ph.D, advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované České republice Ministerstvu zdravotnictví , se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 4, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 312/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2015, č. j. 55 Co 229/2015-51, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 16. 4. 2015, č. j. 15 C 312/2014-36, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím a částky 130 000 Kč s příslušenstvím, jen tak, že se konstatuje porušení práva žalobce na spravedlivý proces, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Částek 20 000 Kč s příslušenstvím a 130 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jednak jako náhrady škody za majetkovou újmu, jednak jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen VZP ) v řízení vedeném před regionální pobočkou VZP pro Hlavní město Prahu a Středočeský kraj pod sp. zn. S-KI-VZP-13-00803550-S8E7.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (vi z čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. ), dále jen o. s. ř. , odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o jednak o nároku žalobce na náhradu škody, jednak o nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Dovolání v rozsahu nároku na náhradu škody ve výši 20 000 Kč s příslušenstvím není přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou výší částku 50 000 Kč.
Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v části týkající se tvrzeného nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 130 000 Kč s příslušenstvím.
Otázka, zda jednání VZP, která zahájila a vedla exekuci proti žalobci na základě nevykonatelného exekučního titulu, je nesprávným úředním postupem, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je totiž založeno na závěru přijatém v judikatuře Nejvyššího soudu, že
vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které dosud není pravomocné, je ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen OdpŠk , nesprávným úředním postupem a stát odpovídá za zákonem stanovených podmínek za škodu, která vznikla, byl-li na základě takto vyznačené doložky právní moci podán návrh na výkon rozhodnutí (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 7. 1997, sp. zn. 6 Co 704/97, uveřejněný pod č. 42/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Tak tomu v případě žalobce není. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že sice v příčinné souvislosti se shora uvedeným nesprávným úředním postupem vznikla žalobci nemajetková újma způsobená vedením exekuce na jeho majetek (žalobce nemohl nakládat s částkou kolem 10 000 Kč), trvala však velmi krátkou dobu (od 5. 5. do 24. 6. 2014), takže shledal jako přiměřenou formu zadostiučinění konstatování porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Pokud žalobce namítal, že výkaz nedoplatků č. 2741300353 vydaný VZP a dále exekuční návrh VZP na majetek žalobce jako povinného ze dne 20. 12. 2013 a s tím spojené rozhodnutí VZP podat tento exekuční návrh u soudního exekutora jsou nezákonnými rozhodnutími, tak ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když dospěl k závěru, že nezákonná rozhodnutí jsou taková pravomocná rozhodnutí, která jsou následně pro svoji nezákonnost zrušena; žalobcem specifikovaný výkaz nedoplatků, návrh na exekuci ani rozhodnutí VZP podat tento exekuční návrh však uvedenou podmínku nesplňují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005).
Na další žalobcem vymezené otázce, která se týkala rozhodování VZP o námitkách proti výkazu nedoplatků, rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstály dovolací důvody nastolené v otázkách uvedených shora, pro něž odvolací soud nároku žalobce (zcela) nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vady řízení namítané žalobcem (soudy nepřihlédly k všem jeho tvrzením, neprovedly všechny jím navrhované důkazy, nevypořádaly se s jeho právní argumentací, a napadané rozhodnutí je proto překvapivé) nemohly založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že žalobce v souvislosti s vytýkaným procesním postupem nevymezil v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. žádný dovolací důvod (otázku procesního práva), ani předpoklady přípustnosti dovolání. Dovolací soud přitom rozhodnutí odvolacího soudu může přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Konečně k tomu dovolací soud poznamenává, že žalobce se nedostavením jak k jednání soudu prvního stupně, tak k jednání soudu odvolacího, ač k nim byl řádně předvolán, sám připravil o možnost reagovat na průběh jednání a o právo obdržet od soudu potřebná poučení o procesních právech a povinnostech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3038/2016).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 30. ledna 2017

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu