30 Cdo 3908/2008
Datum rozhodnutí: 09.12.2010
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 3908/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně obchodní společnosti Strojmetal Kamenice, a.s., IČO: 25037684, se sídlem v Kamenici, Ringhofferova č. 66, p. Štiřín, zastoupené JUDr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 22, proti žalovaným 1) Kamenice-občanské sdružení, se sídlem v Kamenici, Kruhová 569, p. Štiřín a 2) Z. M., oběma zastoupeným JUDr. Janou Kümmelovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 65, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 50 Cm 301/2004, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2008, č.j. 3 Cmo 169/2007-120, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení každému z žalovaných částku 15.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jany Kümmelové, advokátky se sídlem v Praze 5, Štefánkova č. 65.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):

Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 29. května 2006, č.j. 50 Cm 301/2004-65, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. října 2006, č.j. 50 Cm 301/2004-79 tak, že výrokem I. zamítl žalobu s návrhem, aby podle ustanovení § 19b odst. 3 občanského zákoníku (dále jen o.z. ) byla žalovaným uložena povinnost zveřejnit na jimi provozovaných internetových stránkách www.k-os.cz po dobu jednoho roku, tak aby byl snadno viditelný a nepřehlédnutelný při prvním načtení těchto internetových stran následující text: Pro tvrzení, že provoz technologie HCM ohrozí život či zdraví obyvatel obce K. a sousedních obcí, nemělo občanské sdružení Kamenice občanské sdružení Z. M. nikdy žádné podklady a tato tvrzení jsou zcela nepravdivá. Kamenice - občanské sdružení a Z. M. se tímto omlouvají společnosti Strojmetal Kamenice, a.s., za zpochybnění její důvěryhodnosti a za zásah do její dobré pověsti způsobeným šířením nepravdivých informací o společnosti, její činnosti a záměrech. Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaní zveřejnili text uvedený ve výroku I. společně a nerozdílně na svůj náklad formou placené inzerce v Deníku MF Dnes a aby text inzerce zaplnil minimálně osminu tiskové strany tohoto deníku. Výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 5.000.000,-Kč přiměřeného zadostiučinění v penězích podle § 19b odst. 3 obč. zák. Výrokem IV. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně mimo jiné vzal v úvahu, že první žalovaný vznikl jako občanské sdružení k ochraně před možným narušením životního prostředí a byl řádně zaregistrován Ministerstvem vnitra ČR. Jednotlivé kroky, které v dotčeném případě první žalovaný činil, byly dotazy, podněty k prošetření, resp. stížnosti, vyjadřující pochybnosti a obavy občanů z možného narušení životního prostředí v dané lokalitě. Podle soudu neobsahují žádné nepravdivé nebo pravdu zkreslující tvrzení o činnosti žalobkyně, která by se dotýkala její dobré pověsti. První žalovaný využil pouze svého práva, které mu zaručuje ústava a další zákony - konkrétně právo na svobodné vyjádření názorů, jejich publikaci, aniž by se byl dopustil zneužití těchto práv na úkor žalobkyně. Přitom první žalovaný vycházel z podkladů, které jsou zmíněny v odůvodnění rozsudku. Druhá žalovaná je pak statutárním orgánem prvního žalovaného, která veškeré (žalobou postižené) úkony činila jeho jménem - nikoliv tedy svým vlastním jménem.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. ledna 2008, č.j. 3 Cmo 169/2007-120, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se především ztotožnil se soudem prvního stupně v názoru, že druhá žalovaná není v řízení pasivně legitimovaná. Dále dovodil, že jednání prvního žalovaného spočívající v uveřejňování informací o škodlivosti podnikatelského záměru žalobkyně na území obce K. včetně jejich šíření mezi obchodní partnery a podávání podnětů k správním orgánům příslušným k rozhodování o povolení realizace předmětného záměru, nebylo zásahem do dobré pověsti žalobkyně ve smyslu § 19b odst. 3 o.z. Bylo prokázáno, že první žalovaný vycházel z údajů obsažených v dokumentaci předkládané samotnou žalobkyní, z informací poskytnutých občanům obecním zastupitelstvem a z výsledků veřejného zasedání zastupitelstva obce K. Převzetí a šíření těchto údajů nebylo způsobilé zasáhnout do dobré pověsti žalobkyně. Pokud první žalovaný podával návrhy a podněty ke správním orgánům, nemohla být tato realizace práva projevem neoprávněného zásahu do dobré pověsti žalobkyně, a to tím spíše, že nesouhlas s rozhodnutími správních orgánů byl často oprávněný a vedl ke zrušení některých již vydaných správních rozhodnutí.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. dovozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Mimo jiné vytýká, že odvolací soud přejal v plné míře tvrzené nesprávné hodnocení důkazů soudu prvního stupně, aniž by se vůbec tvrzeními žalobkyně v odvolání zabýval a vyjádřil se k nim. Navíc podle dovolatelky oba soudy nerespektovaly právní principy ochrany subjektivních práv a odchýlily se od konstantní judikatury v oblasti ochrany osobnostních práv právnických osob. Pojem dobré pověsti právnické osoby je podle názoru dovolatelky ve smyslu ustanovení § 19b odst. 3 o.z. úzce spjat s hospodářskou soutěží. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil, a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
K dovolání se prostřednictvím své zástupkyně písemně vyjádřili oba žalovaní a navrhli, aby bylo odmítnuto, neboť není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž podle jejich mínění soudy obou stupňů ve věci rozhodly správně, takže není naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatoval, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Výklad ustanovení § 19b odst. 3 o.z. odvolacím soudem není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 2000, sp.zn. 30 Cdo 1526/2000, a ze dne 30. listopadu 2004, sp.zn. 30 Cdo 842/2004). Pokud žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a jestliže z obsahu dovolání především vyplývá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení každému z žalovaných vznikly náklady spojené se zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 12.250,- Kč [srov. § 2 odst. 1, § 3 odst. 1, bod 5., § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 17 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006] a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u každého z žalovaných 12.550,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 15.060.- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), což činí v případě obou žalovaných celkem 30.120,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2010

JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu