30 Cdo 389/2006
Datum rozhodnutí: 31.07.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





30 Cdo 389/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce A., s. r. o., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. B., a 2) M. B., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 420/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze


ze dne 30. srpna 2005, č. j. 22 Co 206/2005 - 201, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokátky.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2005, č. j. 22 Co 206/2005 - 201, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 3. 3. 2005, č. j. 5 C 420/2001 - 176, v napadeném výroku, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku parcelní číslo 534/9 - orná půda o výměře 1151 m2, zapsaném na LV č. 837 pro obec P. a katastrální území H. u P. u Katastrálního úřadu pro S. kraj - katastrální pracoviště P., změnil jej ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost uvedený pozemek vyklidit, zůstal rozsudek okresního soudu nedotčen. Odvolací soud považoval ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že žalobce se stal vlastníkem předmětného pozemku na základě kupní smlouvy ze dne 30. 8. 2000 uzavřené s obchodní společností P. I., a. s., s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 1. 9. 2000. Vzhledem k tomu, že žalobce náhodně zjistil, že


v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci pozemku zapsáni žalovaní, a to na základě kupní smlouvy ze dne 16. 2. 2001, kterou s nimi měl žalobce uzavřít a o níž žalobce tvrdí, že je absolutně neplatná, je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení


ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu může být podkladem


pro změnu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Na základě velmi obsáhlého dokazování, včetně znaleckého a výpovědi znalkyně, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva ze dne 16. 2. 2001 je neplatná podle § 39 obč. zák., neboť pro rozpor se zákonem jsou neplatné plné moci


ze dne 26. 1. 2001 a ze dne 13. 2. 2001, které nejsou podepsány zmocnitelem (jediným jednatelem žalobce panem A. M.) a osoba zmocněnce J. H., který smlouvu za žalobce uzavřel, podle identifikačních znaků vůbec neexistuje; kromě toho notář JUDr. J. G., jehož pracovnice ověřovala podpisy


na smlouvě, nebyl od 1. 1. 1993 a není členem Notářské komory Slovenské republiky. Ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace expertíza ručního písma, soudem ustanovené znalkyně PhDr. V. M. bylo totiž prokázáno, že podpis A. M. na souhlasu jednatele společnosti žalobce ze dne 13. 2. 2001, který je svým obsahem plnou mocí k uzavření kupní smlouvy za žalobce a její součástí, ani podpisy na dalších listinách souvisejících s uzavřením smlouvy, nejsou pravými podpisy jmenovaného, ale padělky napodobeného charakteru, přičemž znalkyně v tomto posudku dostatečně objasnila důvody, pro něž se závěry jejího posudku liší


od znaleckých posudků soudních znalců z oboru písmoznalectví - expertíza ručního písma Mgr. J. Ž. a PhDr. M. N., vyžádaných v trestním řízení vedeném proti neznámému pachateli, jimiž byl v řízení proveden důkaz ve smyslu ust. 129 odst. 1 o. s. ř. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce podle ust. § 33 odst. 2 věty první obč. zák. kupní smlouvu ze dne 16. 2. 2001 jako právní úkon schválil, je žalobce výlučným vlastníkem předmětného pozemku a určovací žaloba je tudíž opodstatněná.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť s odkazem na ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle jejich názoru soudy obou stupňů postupovaly v dané věci v rozporu se zásadami provádění dokazování, když nevyžádaly navržený důkaz revizním znaleckým posudkem, pro jehož provedení byly i podle judikatury Nejvyššího soudu splněny všechny předpoklady, a neprovedly ani důkaz výslechem znalkyně Mgr. Ž. Dovolatelé jsou dále přesvědčeni o tom, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s ust. § 132 o. s. ř., když v rámci hodnocení důkazů nepřihlédly ke všemu, co vyšlo


v řízení najevo, nezabývaly se každým důkazem zvlášť, natož v jejich vzájemné souvislosti. Bez jakékoliv pochyby se ztotožnily se závěrem znaleckého posudku


PhDr. V. M., přestože byl zpochybněn předloženými listinnými důkazy (výše specifikovanými znaleckými posudky), jejichž jednotlivé pasáže podrobně rozebírají. S ohledem na rozdíly ve znaleckých posudcích nelze podle jejich názoru jednoznačně určit, zda podpisy na sporných listinách jsou pravými podpisy jednatele žalobce či nikoliv, a není tedy možné věc posuzovat podle zákonných ustanovení hmotného práva o neplatnosti právních úkonů, jak chybně učinily soudy obou stupňů


ve svých rozhodnutích. Za základní nedostatek rozhodnutí soudů obou stupňů tudíž považují neúplné zjištění skutečného stavu věci a neúplně provedené dokazování, což vedlo k porušení jejich oprávněných zájmů. Řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí je navíc postiženo vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jejichž existenci spatřují v tom, že soudy obou stupňů převzaly hodnocení vypovídací hodnoty provedených listinných důkazů z vyjádření policejního vyšetřovatele, čímž postupovaly zcela proti smyslu ust. § 132 o. s. ř. , že nebyly nařízeny výslechy soudních znalců za účelem objasnění nesrovnalostí a rozporů


v nesouladných znaleckých posudcích a zejména nebylo nařízeno vypracování revizního znaleckého posudku a že soud prvního stupně nepostupoval v souladu se závazným pokynem odvolacího soudu uvedeným v usnesení, jímž dřívější rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc jim byla vrácena k dalšímu řízení.


Žalobce se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami


k tomu oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.


Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.


§ 237 o. s. ř.


Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.


Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud


za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.


Žalovaní v dané věci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 10. 2003, č. j. 5 C 420/2001 - 76, jímž určovací žalobě bylo vyhověno a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, bylo usnesením odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, avšak soud prvního stupně


v novém rozhodnutí nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.


V posuzované věci sice žalovaní v dovolání uvedli, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejich přesvědčení po právní stránce zásadní význam,


z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je však zřejmé, že zpochybňují skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkový závěr, s nímž žalovaní nesouhlasí. Podstatou jejich námitek je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci, a nikoliv nesouhlas s tím, jak byl zjištěný skutkový stav posouzen po stránce právní. Námitky proti skutkovým závěrům a neúplnosti skutkových zjištění však nejsou námitkami proti právnímu posouzení [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], tím méně pak mohou být otázkou zásadního právního významu


ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.


Námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů a výtky, týkající se provádění dalších důkazů (§ 120 odst. 3 o. s. ř.), jmenovitě vyžádání tzv. revizního znaleckého posudku (§ 127 odst. 2 o. s. ř.) a výslech znalců Mgr. J. Ž. a


PhDr. M. N., se týkají postupu soudu při zjišťování skutkového stavu, což opět není dovolacím důvodem podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.


Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Z tohoto důvodu nelze při dovolacím přezkumu přihlížet ani k dalším namítaným vadám řízení (§ 242 odst. 3 věta druhá, o. s. ř.), jímž je rovněž vyhrazen dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a které samy o sobě přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají.


Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243b odst. 5 věty první, a


§ 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo


na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny


za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. § 10 odst. 3, § 5 písm. b), a snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky a


o dalších 50 % na polovinu podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust.


§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.575,- Kč jsou žalovaní povinni zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 31. července 2006


JUDr. Olga Puškinová, v.r.


předsedkyně senátu