30 Cdo 3889/2016
Datum rozhodnutí: 22.02.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 3889/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. S. , zastoupený JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Tylovo nábřeží 367, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 5 407 833 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 123/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016, č. j. 39 Co 283/2015-200, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se domáhal zaplacení částky 5 407 833 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu (3 503 960 Kč) a náhrady škody představované zmařenou pohledávkou (1 903 873 Kč) v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 5 C 189/2000. Žalobce spatřoval škodné jednání ze strany státu v tom, že kvůli nepřiměřené délce civilního řízení nevymohl po žalovaném své pohledávky za ublížení na zdraví, protože žalovaný v průběhu řízení zemřel.
Soud prvního stupně rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 38 567 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a ve zbývající části, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 5 369 266 Kč, žalobu zamítl (výrok II). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Napadeným rozsudkem odvolací soud změnil vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba se do částky 38 567 Kč zamítá. Zamítavý výrok II odvolací soud potvrdil a dále rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává.
Odvolací soud se zabýval otázkou imateriální újmy a souhlasil se závěrem soudu prvního stupně i žalovaného, že délka řízení vedeného Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 5 C 189/2000, které trvalo 11 let a 8 měsíců, je nepřiměřená.
Jako nedůvodnou shledal odvolací soud úvahu soudu prvního stupně, podle níž je žalobci třeba přiznat kromě prvních dvou let trvání řízení finanční odškodnění roční částkou 18 000 Kč. Byť byla doba řízení nepřiměřená, v řízení nebylo prokázáno nic tak mimořádného, čemu by odpovídalo výjimečné navýšení ročního odškodného, navíc když se žalobci odškodnění od žalované dostalo bezprostředně po upřesnění jeho žádosti o ně. Po zvážení kritérií dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., odvolací soud ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu co do částky 38 567 Kč zamítl, přičemž výrok II. v části týkající se imateriální újmy potvrdil.
Co do újmy materiální odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který tento nárok zamítl jako celek, neboť neexistuje příčinná souvislost mezi pochybením státu na straně jedné a vzniklou škodou na straně druhé.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl dílem jako nepřípustné a dílem jako vadné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelovy argumenty se koncentrují na názor, že odvolací soud nerespektoval rozhodovací praxi dovolacího soudu, a to konkrétně rozsudek z 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, čímž došlo k nesprávnému posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou.
V citovaném rozsudku se dovolací soud zabýval otázkou újmy na majetku, která vznikla tamějšímu žalobci pro předčasné ukončení leasingového vztahu a která vyjadřovala snížení jeho majetkového stavu ve srovnání s předpokládaným průběhem leasingu, a uvedl, že o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, popř. následkem škodné události, tedy, je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu či škodné události, ke škodě by nedošlo či, že příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá, skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující.
Jako relevantní se jeví i závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), kterými dovolací soud vyložil, že je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non). Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti. Ústavní soud v uvedeném nálezu ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že ( ) v řadě vzájemně souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ.
Předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu spočívající ve ztrátě pohledávky (v posuzovaném řízení uplatněná pohledávka se v průběhu řízení stala nevymahatelnou) je nutno odlišovat od předpokladů vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. V případě nemajetkové újmy představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nepřiměřená délka řízení. Na řízení se hledí jako celek, takže celková délka řízení (§ 31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk) se posuzuje optikou kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti, aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená a od kdy již přiměřenou být přestala. Naproti tomu v případě posuzování předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku průtahů v řízení je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit, neboť bez tohoto určení není možné stanovit, ke kterému okamžiku má poškozený vázat svá tvrzení o tom, že jeho pohledávka za dlužníkem byla tehdy ještě reálně vymahatelná. Proto v případě takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta první OdpŠk nikoliv v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nedůvodné nečinnosti na straně soudu. Pro stanovení okamžiku, ke kterému řízení, nebýt nesprávného úředního postupu soudu, mělo skončit, je třeba odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a takto stanovit, v jakém okamžiku mohlo reálně ke skončení řízení dojít (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 7/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013).
Žalobcův škodní nárok je představován jeho pohledávku (na náhradu škody na zdraví) za původním žalovaným, jejíž uspokojení mělo být zmařeno nepřiměřenou délkou řízení. Důvodem zamítnutí žaloby bylo skutkové zjištění o nemajetnosti původního žalovaného, a to od počátku posuzovaného řízení, pro kterou se žalobce nedomohl ani uspokojení svého již dříve soudem (v trestním řízení) přiznaného nároku na zaplacení částky 7 950 Kč, tudíž ani dřívější skončení řízení by nemohlo nic změnit na nevymahatelnosti pohledávky.
Podle § 243f odst. 1 o. s. ř. je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že nepřiměřenou délkou řízení nemohlo dojít k zmaření uspokojení vymáhané pohledávky, jestliže žalovaný byl již od počátku řízení nemajetný, neschopný uhradit ani dřívější vykonatelnou pohledávku žalobce, je jeho závěr plně v souladu se shora citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Protože dovolací soud neshledává, že by se odvolací soud v otázce posuzování příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil a dovolání tak v tomto rozsahu (náhrady škody) není přípustné.
Dovolání v rozsahu, v němž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy a o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v tomto rozsahu pokračovat.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. února 2017

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu