30 Cdo 3887/2016
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 28 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.12.2013, § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 31a odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 3887/2016 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) P. K., b) nezl. M. V. K., c) Ing. P. F. K., a d) Mgr. Y. R., všech zastoupených JUDr. Leošem Brantálem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Hasičská 551/52, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 79/2015, o dovoláních žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, č. j. 69 Co 27/2016-176, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, č. j. 69 Co 27/2016-176, se v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně co do částky 81 740 Kč pro každého ze žalobců a) a b), zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobou podanou dne 28. 5. 2015 se žalobci po žalované domáhali zaplacení částky 81 740 Kč pro každého ze žalobců jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 181 C 94/2012, které trvalo 2 roky a 2 měsíce a jehož předmětem bylo vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v neuhrazení obvyklého nájemného bytu ve spoluvlastnictví žalobců a) a b). V důsledku průtahů v řízení měla žalobcům a) a b) vzniknout též majetková újma v celkové výši 402 512 Kč (pro každého 201 256 Kč), která měla odpovídat ztrátám, jež měly vzniknout v důsledku nemožnosti pronajmout byt řádnému nájemníkovi ve výši 279 000 Kč, nedoplatků služeb spojených s nájmem bytu nájemkyní A. K. ve výši 9 600 Kč, vynaložení nákladů na pořízení důkazů ve výši 44 000 Kč, nákladů na právní pomoc advokátní kanceláří a soudních poplatků v celkové výši 69 312 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, č. j. 25 C 79/2015-132, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 5. 2016, č. j. 25 C 79/2015-181, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci a) a žalobci b) každému částku 201 256 Kč (výrok I), zamítl též žalobu o zaplacení částky 81 740 Kč každému ze žalobců (výrok II) a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že řízení u Okresního soudu v Ostravě vedené pod sp. zn. 181 C 94/2012 trvalo 2 roky a 2 měsíce, probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, co se týče rozhodování o právních otázkách, když soud prvního stupně dvakrát rozhodoval o přerušení řízení a o zastavení řízení, a odvolací soud rozhodoval o odvolání proti usnesení o přerušení řízení. V průběhu řízení zemřela žalovaná A. K. Dne 30. 7. 2012 podali žalobci a) a b), tehdy nezletilý P. K. a nezletilý M. V. K., žalobu o zaplacení částky obvyklého nájemného, tj. částky 155 856 Kč. Dne 28. 3. 2013 opatrovnický soud schválil podání žaloby za nezletilé, rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 5. 2013. Dne 2. 10. 2013 soud prvního stupně řízení přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 19/2011, kde byly řešeny otázky určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a bylo tedy i posuzováno, zda nájemní vztah mezi žalobci a žalovanou doposud trvá či nikoliv. K odvolání žalobců dne 29. 11. 2013 Krajský soud v Ostravě změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje. Dne 20. 5. 2014 soud řízení přerušil do pravomocného skončení dědického řízení po zemřelé žalované. Dne 12. 9. 2014 soud prvního stupně řízení zastavil, neboť žalovaná zemřela a v tomto řízení nemá žádného právního nástupce. Dne 10. 10. 2014 nabylo usnesení o zastavení řízení právní moci.
4. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že celková doba řízení trvající 2 roky a 2 měsíce byla přiměřená a soudy postupovaly plynule, tudíž v relevantním období nedocházelo k průtahům. Poukázal na to, že v řízení o odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk ), soud obecně nepřezkoumává správnost rozhodnutí ani nehodnotí, které důkazy soud prováděl zbytečně. To by se případně mohlo odrazit v nezákonném rozhodnutí podle § 8 OdpŠk. Nezákonné rozhodnutí však v tomto případě vydáno nebylo, neboť v posuzovaném řízení nebylo vydáno žádné pravomocné rozhodnutí, které by bylo zrušeno. Co se týče námitky žalobců ohledně nesprávnosti přerušení řízení, soud prvního stupně dovodil, že přerušení řízení je rozhodovací činností soudu, tudíž podle ustálené judikatury se nemohlo jednat o nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalobu proto ohledně přiznání majetkové škody a nemajetkové újmy ve vztahu k žalobcům a) a b) jako nedůvodnou zamítl. Co se týče vzniku nemajetkové újmy žalobců c) a d), tak zde poukázal na to, že žalobci c) a d) nebyli účastníky namítaných řízení, proto jim nemohla nemajetková újma vzniknout. Bez dalšího proto soud prvního stupně žalobu žalobců c) a d) zamítl.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud vycházel se shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a po právní stránce považoval rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný. Poté, co se zabýval námitkou podjatosti, která byla uplatněna při odvolacím jednání a již neshledal důvodnou, odvolací soud uvedl, že sdílí závěr soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, neboť za stavu, kdy řízení trvalo 2 roky a 2 měsíce, nelze mít za to, že by šlo o dobu nepřiměřeně dlouhou. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že přerušení řízení je jednak rozhodovací činností soudu a bez dalšího se nemůže jednat o nesprávný úřední postup, a jednak usnesení o přerušení řízení, které bylo v posuzovaném řízení vydáno, nelze označit za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk, neboť se nejednalo o pravomocné rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Jediné, co mohlo být s tímto postupem spojováno, bylo to, zda tato záležitost měla nebo mohla mít vliv na celkovou délku řízení. Jak vyplynulo z obsahu spisu, takový důsledek nebyl v daném případě shledán, neboť se jednalo o dobu necelých dvou měsíců (od 2. 10. 2013, kdy bylo vydáno usnesení o přerušení řízení, do 29. 11. 2013, kdy odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil), tedy šlo o dobu, kterou lze označit vzhledem k celkové délce řízení za takřka zanedbatelnou. Odvolací soud poznamenal, že na celkovou délku řízení měla vliv i skutečnost, že žalobci podali žalobu v době, kdy neměli k dispozici rozhodnutí opatrovnického soudu o udělení souhlasu s podáním žaloby za nezletilé žalobce ve smyslu § 28 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též obč. zák. . Z pohledu judikatury je podání žaloby výjimečnou záležitostí, která může mít dopad do sféry nezletilého, neboť v řízení se nerozhoduje jen o právech a povinnostech, ale též například o nutnosti hradit náklady řízení, tudíž souhlas opatrovnického soudu s takovým úkonem je nezbytný. Ke schválení takového právního úkonu za nezletilého přitom může dojít ještě dříve, než bude úkon učiněn (předem), nebo až v době, kdy již učiněn byl (následně). Pokud tedy soud v posuzovaném řízení vyzýval žalobce k předložení takového souhlasu opatrovnického soudu poté, co již byla žaloba podána, a poté po určitou dobu, z důvodu vedení opatrovnického řízení, řízení neběželo, nelze podle odvolacího soudu klást tuto skutečnost k tíži soudu. Naopak, pokud měli žalobci zájem na tom, aby řízení proběhlo bez průtahů, měli se včas o schválení takového právního úkonu postarat, tedy měli návrh na schválení právního úkonu za nezletilé žalobce podat dříve, tj. před podání žaloby v posuzovaném řízení. Odvolací soud dále konstatoval, že délku posuzovaného řízení nelze přičítat soudu k tíži ani v tom směru, že řízení bylo přerušeno následně i z důvodu úmrtí žalované (od 20. 5. 2014, kdy bylo vydáno usnesení o přerušení řízení do skončení dědického řízení po zemřelé žalované, do 12. 9. 2014, kdy bylo řízení zastaveno). Závěrem se proto odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že s přihlédnutím ke všem zjištěným skutečnostem nelze dovodit, že by v posuzovaném řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 181 C 94/2012 došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu ať již v nepřiměřené délce řízení či v průtazích ve vedení řízení, nebo že by v tomto řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, a proto odpovědnost státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v daném případě vyloučil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu včasným dovoláním.
8. V dovolání žalobci odvolacímu soudu vytýkají, že do závěru o přiměřenosti délky posuzovaného řízení nepromítl skutečnost, že ve vedlejším řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 16/2008, pro které bylo předmětné řízení po řadě vzájemného řetězení přerušovaných kauz též přerušeno, došlo k průtahům v řízení. Žalobci proto tvrdí, že příčina přerušení řízení vycházela výlučně z působnosti soudu, když tento nebyl schopen rychle rozhodnout ve vedlejším řízení, a proto usnesení o přerušení řízení podle žalobců představuje odpovědnostní titul pro odpovědnost za nesprávný úřední postup. Za nesprávný úřední postup žalobci též považují nehospodárné vedení soudního řízení, k němuž mělo dle jejich názoru v posuzovaném řízení dojít, a nespojení věcí vedených pod sp. zn. 25 C 79/2015 a sp. zn. 20 C 69/2015 ke společnému řízení, když spolu tato řízení úzce souvisela a týkala se týchž účastníků. Žalobci mají za to, že v důsledku nesprávného úředního postupu soudu v posuzovaném řízení jim ušel zisk na nájemném z nemovitosti, neboť v průběhu řízení nemohli realizovat své vlastnické právo k předmětné bytové jednotce. Dále žalobci vznášejí otázku, zda zákonný zástupce je povinen požádat alespoň půl roku před podáním žaloby za nezletilého žalobce o schválení takového úkonu opatrovnickým soudem, a v případě, že tak učiní až současně s podáním žaloby, zda se délka řízení opatrovnického soudu přičítá v neprospěch nezletilého žalobce. Namítají také, že žalobcům c) a d) jako zákonným zástupcům nezletilých žalobců v posuzovaném řízení mělo být přiznáno též přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích, a to při zohlednění jejich zákonné povinnosti řádně spravovat majetek svých nezletilých dětí a jednat za ně v řízeních před soudem. Žalobci c) a d) tudíž podle svých tvrzení neměli jinou možnost než na posuzovaném soudním řízení participovat, navíc jeho průběh vnímali o to intenzivněji, když soud jednal k újmě jejich nezletilých dětí, což se podepsalo na jejich duševním stavu a mělo vliv na jejich vzájemné soužití.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále je o. s. ř.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
12. Žalobci neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro některé otázky, které jsou v dovolání uvedeny (ušlý zisk z nájmu bytu, nehospodárnost vedení soudního řízení, zda odpovědnost státu je založena samotným vadným procesním postupem státu bez ohledu na výsledek meritorního rozhodnutí, nespojení věcí ke společnému řízení, vynaložení nákladů na pořízení důkazů, náklady na právní pomoc advokátní kanceláří a zaplacení soudních poplatků). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobců trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v této části odmítnout.
13. Ve zbylé části dovolání obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

IV. Přípustnost dovolání
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
17. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimo jiné o nárocích žalobců a) a b) na náhradu škody ve výši 9 600 Kč, když každému ze žalobců a) a b) svědčil nárok ve výši poloviny z uvedené částky.
18. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu v zamítavém výroku o věci samé, pokud jde o náhradu škody spočívající v nedoplatcích za služby spojené s nájmem bytu nájemkyní A. K. ve výši 9 600 Kč, proto nebylo ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nároky ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř., a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení § 238a o. s. ř., což v uvedeném rozsahu zakládá nepřípustnost dovolání.
19. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a závěr o tom, zda v řízení došlo k průtahům, je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15), což v případě žalobců není.
20. Námitka žalobců, že odvolací soud pochybil, pokud nalezl průtah v posuzovaném řízení v důsledku přerušení řízení, avšak celkovou délku řízení zhodnotil jako přiměřenou, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, jestliže uzavřel, že celkovou dobu řízení nelze považovat za nepřiměřenou, když průtah trvající 2 měsíce měl na celkovou délku řízení pouze zanedbatelný vliv (srov. část III stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011).
21. Žalobci v dovolání také namítali, že příčina přerušení řízení v posuzované věci byla vyvolána toliko okolnostmi spočívajícími na straně soudu, když nebyl schopen rychle a hospodárně rozhodnout ve vedlejším řízení, což vedlo k neodůvodněným průtahům. Argumentují, že pokud se řádně a včas bránili proti usnesení o přerušení řízení, takovou okolnost je třeba přičítat výlučně ve prospěch žalobců. Uvedená námitka však nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, když odvolací soud odlišil podmínky pro vznik nároku na náhradu škody v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení a nároku na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. V tomto směru je argumentace žalobců vyčítající odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že v posuzovaném řízení bylo soudem prvního stupně vydáno vadné a nadbytečné rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě, kterým bylo řízení zcela zbytečně přerušeno , nesprávná, neboť danou okolnost lze zohlednit jen ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy, což se stalo (viz bod 20 odůvodnění), nikoli škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3393/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15).
22. Otázka žalobců, zda zákonní zástupci nezletilých účastníků řízení mohou, při zohlednění jejich zákonné povinnosti nezletilé zastupovat, uplatňovat nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť vyřešení dané otázky se nemůže v poměrech žalobců c) a d) nijak projevit za situace, kdy k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
23. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda se délka řízení o schválení úkonu nezletilého žalobce, spočívajícího v podání žaloby, přičítá v neprospěch nezletilého žalobce, neboť v daných poměrech se Nejvyšší soud touto otázkou dosud nezabýval.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Dovolání není důvodné.
25. Protože žaloba byla nezletilými žalobci a) a b) podána dne 30. 7. 2012, tedy před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval dovolací soud při posouzení otázky jednání za nezletilé podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a též zákona č. 99/1963 Sb, občanský soudní řád, v rozhodném znění (srov. § 3028 odst. 1 a 2, a § 3080 bod 1 a 132 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
26. Podle § 20 odst. 1 o. s. ř. může každý před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti.
27. Podle ustanovení § 9 obč. zák. nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku.
28. Podle ustanovení § 26 obč. zák. nejsou-li fyzické osoby k právním úkonům způsobilé, jednají za ně jejich zákonní zástupci.
29. Podle ustanovení § 27 odst. 1 obč. zák. kdo je zákonným zástupcem nezletilého dítěte, upravuje zákon o rodině.
30. Podle ustanovení § 36 zákona o rodině rodiče zastupují dítě při právních úkonech, ke kterým není plně způsobilé.
31. Podle ustanovení § 37a zákona o rodině spravují rodiče jmění dítěte s péčí řádného hospodáře.
32. Podle ustanovení § 28 obč. zák. jsou-li zákonní zástupci povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu.
33. Podle ustanovení § 179 o. s. ř. je-li k platnosti právního úkonu, který byl učiněn za nezletilého, třeba schválení soudu, soud jej schválí, jestliže to je v zájmu nezletilého.
34. Nejvyšší soud již v minulosti vyslovil závěr, že podání jakékoliv žaloby bezesporu není běžnou záležitostí, ale naopak může mít daleké dosahy do sféry nezletilého, neboť kromě práv a povinností, o kterých se v řízení rozhoduje, je soudní řízení spojeno též s nutností hradit náklady řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2289/2011). Dovolací soud se však otázkou nutnosti schválení úkonu opatrovnickým soudem ve smyslu ustanovení § 28 obč. zák. zabýval i konkrétně ve vztahu k odpovědnosti státu za újmu vzniklou při výkonu veřejné moci. Dospěl přitom k závěru, že podání žaloby proti státu z důvodu tvrzené majetkové a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem (respektive též nezákonným rozhodnutím) ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. se týká oblasti správy majetku nezletilého dítěte a nelze je považovat za běžnou záležitost, jež by svou povahou patřila do běžné správy jeho majetku. Proto i pro podání žaloby proti státu z důvodu tvrzené majetkové a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. je třeba schválení opatrovnického soudu podle ustanovení § 179 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4696/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 1970/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4999/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 1942/2015).
35. Z uvedeného je zřejmé, že schválení úkonu spočívajícího v podání žaloby za nezletilého žalobce opatrovnickým soudem podle § 28 obč. zák. je obligatorní podmínkou pro uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy vůči státu před soudem. Nedostatek procesní způsobilosti nezletilého žalobce však není neodstranitelnou vadou řízení. Eviduje-li soud žalobu, kterou podal procesně nezpůsobilý (nezletilý) žalobce a jeho zákonní zástupci za něj nemohli žalobu podat bez schválení soudu, učiní vhodná opatření ve smyslu § 104 odst. 2 o. s. ř. a povede zákonné zástupce nezletilého k odstranění uvedeného nedostatku, respektive k jeho zhojení spočívajícímu ve vyžádání rozhodnutí, jímž by soud schválil zákonným zástupcům podání žaloby za nezletilého žalobce podle § 176 odst. 1 a § 179 o. s. ř. Pokud však zákonní zástupci ani přes výzvu soudu (či v jím stanovené lhůtě) nepředloží schválení podané žaloby opatrovnickým soudem, odstranitelná vada se stává vadou neodstranitelnou, v důsledku níž může soud řízení zastavit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2289/2011).
36. Jestliže v posuzované věci byl návrh na schválení podání žaloby opatrovnickým soudem podán současně s podáním této žaloby, nelze soudu vyčítat, že vyčkal výsledku opatrovnického řízení, neboť tím žalobce ušetřil obtíží spojených s opětovným podáním žaloby v případě, že by řízení zastavil pro neodstraněnou vadu řízení a opatrovnický soud by následně podání této žaloby schválil. Nepokračování v řízení, směřující k odstranění daného nedostatku podmínky řízení, bylo činěno ve prospěch žalobců, tj. nelze je při úvaze o existenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení přičíst k tíži státu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 725/2011). Jde o okolnost zohlednitelnou v rámci kritéria složitosti věci podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk.

VI. Závěr
37. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobců v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně co do částky 81 740 Kč pro každého ze žalobců a) a b), podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. Ve zbylém rozsahu, tj. ohledně náhrady škody pro žalobce a) a b) a ohledně náhrady nemajetkové újmy pro žalobce c) a d) Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
38. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto a zamítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
39. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2017

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu