30 Cdo 3883/2007
Datum rozhodnutí: 10.02.2009
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 3883/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce: M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. D., zastoupenému advokátem, o zaplacení 36.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 204/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2007, č. j. 19 Co 180/2007-48, takto:

Dovolání se odmítá.

Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.355,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 36.000,- Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že žalovaný jako příslušník domácnosti své matky, která je nájemkyní bytu v domě ve vlastnictví žalobce jako pronajímatele, jej užíval nejen k bydlení, ale od 3. 6. 1999 i ke své výdělečné činnosti na základě živnostenského oprávnění. Takto zneužil své postavení jako osoby blízké a jeho jednání je v rozporu s dobrými mravy. Byl proto dne 19. 5. 2006 vyzván k doplacení částky 1.000,- Kč za každý měsíc tři roky nazpět, což neučinil.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 22. 1. 2007, č. j. 5 C 204/2006-27, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce jako vlastník domu v Malířské ulici č. 386/1 v Praze 7 je pronajímatelem bytu, jehož nájemkyní je matka žalovaného, a že žalovaný měl v bytě v rozhodné době evidováno místo podnikání ve smyslu zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), živnost však v bytě nevykonával. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal žádný zákonný ani jiný důvod požadovaného plnění; žaloba proto není důvodná.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2007, č. j. 19 Co 180/2007-48, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o nedůvodnosti žaloby. Poukázal na to, že sám žalobce v odvolání uvedl, že o konkrétním podnikání žalovaného nic bližšího neví, protože nemůže své nájemníky v jejich soukromí monitorovat a kontrolovat . Městský soud po podrobném rozboru ustanovení § 17 zák. č. 455/1991 Sb. uzavřel, že i když měl žalovaný v rozhodné době v nájemním bytě své matky evidováno místo podnikání (poradenská a konzultační činnost v oblasti automatizace) nelze mít bez dalších tvrzení a důkazů za to, že byt byl žalovaným užíván v rozporu s kolaudačním stavem k nebytovým účelům a že tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení. Dále poukázal na to, že občanský zákoník ani jiné občanskoprávní předpisy neznají nárok

na kompenzaci za možná rizika , že byt může sloužit i jako místo podnikání či místo pro samostatnou výdělečnou činnost např. architektů, literátů, tlumočníků apod., přičemž z žádného předpisu nevyplývá, že by jiný režim platil pro tzv. regulované byty a jiný pro byty, u nichž byl nájemní vztah sjednán na základě tržních principů. Protože uplatněný nárok žalobce nelze posoudit ani podle § 420 obč. zák., neboť žalobci žádná majetková újma nevznikla, je rozhodnutí soudu prvního stupně správné.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť otázku vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku podnikání v bytě a uvádění adresy bytu v úředním styku bez souhlasu vlastníka bytu , neřeší žádná relevantní judikatura Nejvyššího soudu ČR. Má za to, že žalovaný neměl právo podnikat v bytě a uvádět adresu bytu jako místo podnikání v úřední evidenci bez jeho výslovného souhlasu, a že umístil-li by žalovaný své podnikání do jiných prostor, musel by hradit nájemné. Nesouhlasí ani s názorem odvolací soudu, že má-li žalovaný v bytě evidované místo podnikání, nemá to vůči vlastníkovi žádné následky , a naopak dovozuje, že i samotným uvedením bytu jako místa podnikání bez faktického provozování živnosti dochází k nedovolenému zásahu do práv vlastníka objektu, ani s názorem, že z žádného právního předpisu nevyplývá, že by jiný režim platil pro tzv. regulované byty a jiný pro byty, u kterých byl nájem sjednán na základě tržních předpisů. Dovolatel je tudíž přesvědčen o tom, že rozhodnutí soudů obou stupňů zasahují do jeho vlastnických práv, čímž byl porušen mimo jiné čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 k Mezinárodní úmluvě o lidských právech a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a výslovně uvádí, že svůj nárok na zaplacení částky 36.000,- Kč vyvozuje z prostého pravidla, že doslova nic není zadarmo . Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedl, že živnost fakticky nikdy nezačal provozovat, že neměl žádné klienty, příjmy ani odvody a že podnikat nemohl ani z důvodu podepsaných konkurenčních doložek v pracovních smlouvách uzavřených se zaměstnavateli; vydaný živnostenský list je tak jen průkazem živnostenského oprávnění. Dále poukázal na to, že zákon v době, kdy živnostenské oprávnění získal, nezakazoval uvedení bydliště jako místa podnikání v živnostenském rejstříku, a že i když v něm uvedl adresu svého bydliště jako místo podnikání, nevzniklo mu tím bezdůvodné obohacení a ani škoda na straně žalobce. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,

že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátkou, dospěl

po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím,

že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalobce v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je založeno na skutkovém závěru, že žalovaný jako člen domácnosti své matky (nájemkyně předmětného bytu), nevykonával v tomto bytě v rozhodném období svoji živnost (poradenskou a konzultační činnost v oblasti automatizace), k jejímuž provozování měl živnostenské oprávnění, a že v tomto bytě měl pouze evidováno místo podnikání.

Jestliže tedy v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že by žalovaný v předmětném bytě vykonával živnostenskou činnost, nemohl na straně žalovaného vzniknout jakýkoliv majetkový prospěch na úkor žalobce. Protože uvedení sídla nebo místa podnikání, které má význam např. z hlediska doručování písemností živnostenského úřadu podnikateli (§ 70 odst. 2 zákona č. 455/1991 Sb.), nelze v daném případě hodnotit jako výkon podnikatelské činnosti v bytě (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1846/2000), jak je namítáno v podaném dovolání, a protože žalovaný v bytě žádnou činnost, k níž mu bylo vydáno živnostenské oprávnění, nevykonával, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, dospěl-li k závěru, že na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ani z tohoto důvodu nedošlo (nemohlo dojít). Otázka vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku podnikání v bytě a uvádění adresy bytu v úředním styku bez souhlasu vlastníka bytu , kterou dovolatel považuje pro rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce za zásadní, tudíž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá založit, a stejně tak ani další námitky v dovolání.

Z uvedeného vyplývá, že zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný

má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení, které sestávají

z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 3.360,- Kč (odměna z částky určené podle § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 pol. 4

ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu,

že zástupce žalovaného doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalovanému vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen

z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 695,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného ve výši 4.355,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. února 2009

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu