30 Cdo 3868/2012
Datum rozhodnutí: 22.10.2013
Dotčené předpisy: § 14 předpisu č. 82/1998Sb., § 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb., § 31a odst. 3 písm. a) předpisu č. 82/1998Sb., § 239 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 118a odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 3868/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce TRÁVNÍKY, bytové družstvo , IČO 000 48 852, se sídlem v Otrokovicích, Příčná 1541, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 147.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 47/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012, č. j. 17 Co 80/2012 - 93, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012, č. j. 17 Co 80/2012-93, se v rozsahu, v němž směřuje do výroku o nákladech řízení, odmítá ; ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 12. 2011, č. j. 25 C 47/2011 57, ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 22.250,- Kč se 7,75 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 11. 7. 2011 do zaplacení, ve výroku II. žalobu co do částky 124.750,- Kč se 7,75 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 11. 7. 2011 do zaplacení zamítl. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce dosud neskončeného exekučního řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn 22 Nc 121/2008 a předcházejícího nalézacího řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 7 C 357/2003 (dále jen posuzované řízení ).
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 12.250,- Kč s příslušenstvím zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil a ohledně částky 10.000,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu zamítl. Co do zamítavého výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Nalézací řízení vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 7 C 357/2003 bylo zahájeno žalobou podanou dne 7. 7. 2003, kterou se žalobce domáhal přiznání částky 24.920,- Kč s příslušenstvím, představující nezaplacenou platbu za zajištění správy společných částí domu a poskytování služeb souvisejících s užíváním bytu. Dne 25. 7. 2003 žalobce sdělil soudu, na jakou adresu má být platební rozkaz žalovanému v nalézacím řízení doručen. Dne 10. 11. 2003 došlo k převedení spisu do agendy C. Dne 5. 9. 2005 byl ze strany žalobce podán návrh na připuštění změny žaloby, dne 20. 12. 2005 se žalobce soudu dotazoval, v jakém stavu se nachází předmětné řízení. Dne 16. 5. 2006 byl žalobce usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 4. 2006 vyzván k doplnění skutkových tvrzení. Na tuto výzvu reagoval podáním doručeným soudu dne 9. 6. 2006. Dne 3. 11. 2006 se žalobce dotazoval soudu, kdy může být nařízeno jednání. Usnesením ze dne 28. 2. 2007 soud připustil změnu žaloby, dne 6. 6. 2007 byl žalovanému v nalézacím řízení po provedeném pátrání po jeho pobytu ustanoven opatrovník. Toto usnesení nabylo právní moci dne 12. 7. 2007. Dne 31. 7. 2007 proběhlo ve věci jednání, žalobě bylo vyhověno, k dotazu žalobce doručeném dne 21. 11. 2007 pak došlo k vypravení rozsudku, který nabyl právní moci dne 20. 12. 2007. Dne 25. 1. 2008 podal žalobce návrh na nařízení exekuce pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 7 C 357/2003, exekuce byla nařízena usnesením ze dne 4. 3. 2008, které nabylo právní moci dne 6. 5. 2009, a to po ustanovení opatrovníka povinnému usnesením ze dne 10. 11. 2008. Dne 5. 5. 2008 byl vydán JUDr. Martinem Růžičkou, soudním exekutorem, Exekutorský úřad Zlín, exekuční příkaz k prodeji nemovitosti povinného. Na základě usnesení o rozvrhu č. j. 77 EX 2297/02-255, které nabylo právní moci dne 8. 6. 2011, byla žalobci v rámci exekuce poukázána částka 6.571,46 Kč. Vůči povinnému vedl Exekuční úřad ve Zlíně celkem pět exekučních řízení, řada exekučních řízení na majetek povinného byla vedena rovněž jinými soudními exekutory. Mimo nemovitost povinného, která byla vydražena, nebyl zjištěn žádný jiný majetek povinného. Exekuční řízení doposud neskončilo.
Žalobce se obrátil na žalovanou se žádostí o odškodnění ve výši 134.750,- Kč dne 10. 1. 2011, žalovaná žádost projednala dne 17. 5. 2011, kdy konstatovala nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení.
Soud prvního stupně posoudil žalovaný nárok jako důvodný podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk ), když v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení i k nemajetkové újmě žalobce spočívající ve stavu jeho nejistoty. Příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a nemajetkovou újmou pak byla beze sporu dána. Řízení nalézací a exekuční hodnotil jako jedno řízení ve svém celku, neboť exekuční řízení bezprostředně navazovalo na nalézací řízení. Námitku promlčení vznesenou žalovanou posoudil jako nedůvodnou. Soud nezastavil řízení co do částky 12.250,- Kč (rozdílu mezi částkou uplatněnou žalobcem žalobou a částkou uplatněnou žalobcem u žalované v rámci předběžného projednání), neboť k projednání právního základu u žalované došlo. Za přiměřené zadostiučinění považoval pak soud prvního stupně přiznání částky 22.250,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud co do částky 12.250,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu podle § 104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. zastavil, neboť předběžné uplatnění nároku u žalované je zákonným předpokladem uplatnění nároku u soudu. Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal odvolací soud námitku promlčení vznesenou žalovanou za důvodnou, neboť úvahu o integritě řízení nelze užít pro účely stanovení konce řízení ve vztahu k počátku běhu promlčecí doby. Jelikož se žalobce dovolává nemajetkové újmy, která měla vzniknout již v nalézacím řízení, je třeba nemajetkovou újmu vzniklou v nalézacím řízení považovat za promlčenou (konečné rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 12. 2007, žaloba byla podána až dne 14. 7. 2011). Co se týče nároku na náhradu nemajetkové újmy v řízení exekučním, posoudil odvolací soud odůvodněné trvání exekuce po dobu dvou let za dobu zcela přiměřenou. Žalobce byl nejpozději v roce 2010 informován o tom, že se nepodařilo nalézt ani povinného ani žádný další jeho majetek kromě již vydražené nemovitosti, po této době tedy nemohlo u žalobce docházet ke vzniku nemajetkové újmy. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 10.000,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl, a v zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do všech jeho výroků, podal žalobce dovolání. Za otázky přikládající napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, označuje otázku běhu promlčecí doby, kdy namítá, že i pro běh promlčecí doby je třeba vycházet z integrity řízení včetně řízení vykonávacího, a to zvláště za situace, kdy žalobce podal návrh na nařízení exekuce do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí v nalézacím řízení. Opačný výklad by byl v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Na situaci by mělo být aplikováno ust. § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, o přerušení promlčecí doby v případě podání návrhu na nařízení exekuce. Namítá, že nalézací a exekuční řízení by nebylo možné posuzovat jako jeden celek v případě, kdy by byl žalobce nucen podat žalobu již po skončení nalézacího řízení. I pokud by se však nevycházelo pro běh promlčecí doby z integrity řízení, je třeba při posouzení celkové délky řízení přihlédnout i k délce vykonávacího řízení. Podle občanského zákoníku, ze kterého je pro neúplnost úpravy ve zvláštním zákoně č. 82/1998 Sb. nutné vycházet, se navíc nemajetková práva nepromlčují vůbec. Žalobce dále napadá závěr odvolacího soudu vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, o tom, že při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelně vedené řízení směřující k reálnému vymožení práva. Citovaný rozsudek se týká pouze situací, kdy byla pohledávka oprávněného v rámci exekučního řízení plně vymožena, což není žalobcův případ. Nemajetnost povinného, stejně jako složité pátrání po jeho osobě a složité doručování písemností, lze zohlednit pouze v rámci kritéria složitosti řízení, nelze k těmto okolnostem přihlížet při stanovení celkové délky řízení. Pokud pak u povinného nebyl nalezen žádný majetek, je povinností exekučního soudu nebo soudního exekutora z moci úřední exekuci zastavit, v opačném případě si stát sám způsobuje nepřiměřenou délku daného řízení, řízení je ukončeno totiž teprve zákonem stanoveným způsobem. Žalobce dále zdůrazňuje, že pro celkovou délku řízení je právně bezvýznamné, s jakým výsledkem řízení skončí (vymožením pohledávky nebo zastavením exekuce pro nemajetnost povinného). Namítá, že pokud odvolací soud zastavil řízení v té části, ve které žalovaný nárok přesahoval svou výší nárok uplatněný v rámci předběžného projednání za situace, kdy žalovaná dala jasně najevo, že jej nehodlá uspokojit vůbec, postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Co se týče dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., namítá žalobce, že odvolací soud nerozhodl o jeho návrhu na provedení dokazování přečtením všech jeho žalob podaných proti žalované, rovněž jako o návrhu žalobce na spojení věcí. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, se dále nevyjádřil ke všem tvrzením (argumentům) žalobce, jak tato tvrzení hodnotil po skutkové a právní stránce, tato tvrzení přitom žalobce konkretizuje celkem v 37 bodech. Odvolací soud žalobce na ústním jednání ve věci neinformoval, že posoudí námitku promlčení žalované jinak než soud prvního stupně, čímž žalobci odňal možnost vyjádřit se k takovému postupu (žalobce odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 283/03). Napadá závěr odvolacího soudu, že exekuce trvala důvodně dva roky, když jen od podání návrhu na nařízení exekuce do právní moci usnesení o rozvrhu uplynuly 3 roky a 5 měsíců. Napadá rovněž právní závěr odvolacího soudu, že žalobci nemůže vznikat nemajetková újma poté, co byl informován o tom, že povinný je nemajetný. Odvolací soud nerozhodl o alternativním petitu, kterým žalobce uplatnil nárok na písemnou omluvu od žalované. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila se závěry odvolacího soudu, navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. 6. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o. s. ř. ).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Dovolací soud si byl vědom, že proti té části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně co do 10.000,- Kč s příslušenstvím, by dovolání nebylo přípustné (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jestliže by tato část výroku I. a výrok II. rozsudku odvolacího soudu byly posuzovány odděleně. Dovolací soud ovšem vycházel z toho, že není rozhodující, jak rozsudek odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobcem uplatněný je co do základu důvodný, jinými slovy řečeno, že jsou splněny podmínky odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Soud prvního stupně též uzavřel, že jsou dány podmínky pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk a uložil žalované povinnost uhradit žalobci částku 22.250,- Kč s příslušenstvím.
Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že co se týče nároku na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup v řízení nalézacím vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn sp. zn. 7 C 357/2003, je tento nárok promlčený. Co se týče exekučního řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 22 Nc 121/2008 odvolací soud uzavřel, že v něm nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, když odůvodněně exekuce trvala po dobu dvou let, což odvolací soud považoval za dobu přiměřenou.
Rozsudek odvolacího soudu je tak rozsudkem měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to jak v té části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně co do částky 10.000,- Kč s příslušenstvím, tak ve výroku II., kterým byl potvrzen zamítavý výrok o věci samé rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání je proto ve vymezeném rozsahu přípustné podle citovaného ustanovení.
Dovolací soud však neshledal dovolání důvodným.
Nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce namítá, že odvolací soud se nevyjádřil ke všem jeho tvrzením uvedeným v průběhu řízení, k citované judikatuře a ustanovením zákona. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, dostupného na http://nalus.usoud.cz/ , jsou obecné soudy povinny se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to však vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolací soud však takovou vadu řízení neshledal, když odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku se všemi tvrzeními žalobce, která měla vztah k projednávané věci, vypořádal dostatečným způsobem.
K námitce, že soud nerozhodl o návrhu žalobce na spojení věcí, lze uvést, že spojení věcí či vyloučení některé věci k samostatnému řízení (srov. § 112 o. s. ř.) je postup soudu odůvodněný vhodností či hospodárností řízení, který z povahy věci nemůže představovat vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Žalobce dále namítá, že nebylo rozhodnuto o jeho návrhu na provedení důkazu přečtením všech žalob. Ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a není tudíž povinen provést všechny navržené důkazy. Pro úplnost zbývá dodat, že neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak. S ohledem na skutečnost, že navrhovaný důkaz přečtením všech žalob žalobce, nemohl přinést objasnění skutečností významných pro posuzované řízení, když tyto žaloby se týkají řízení odlišných od posuzovaného řízení, nelze ani tuto námitku žalobce považovat za důvodnou. Předmětem řízení, jak jej žalobce vymezil, byla náhrada újmy jemu způsobené v konkrétním řízení, nikoli újma působená žalobci ve více řízeních či snad fungováním českého soudnictví jako takového. Pro zhodnocení takto vymezeného nároku žalobce by proto nebylo důvodné zjišťovat, zda žalobce v jiném řízení rovněž utrpěl újmu a případně v jakém rozsahu.
Pokud žalobce vytýká odvolacímu soudu, že postupoval v rozporu s ustanovením § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť jej neseznámil se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně a nedal mu možnost, aby se k němu vyjádřil, je třeba uvést, že takto žalobcem chápaná povinnost soudu z občanského soudního řádu nevyplývá. Ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být nikoliv překvapivě, tj. na úkor účastníka pro nesplnění jeho procesních povinností, rozhodnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008, rozsudek ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1522/2010). Taková situace však v posuzované věci nenastala, neboť otázku promlčení nároku bylo možno posoudit i na základě žalobcem do té doby tvrzeného skutkového základu uplatněného nároku, a žádné doplnění vylíčení rozhodných skutečností nebylo proto třeba.
S ohledem pak na skutečnost, že odvolací soud shledal nárok na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení z části za promlčený a z části za nedůvodný, nelze skutečnost, že odvolací soud nerozhodl o eventuálním petitu (nárok na omluvu), považovat za vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žádné další vady řízení žalobce nenamítal a dovolací soud ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezjistil. Proto se zabýval věcným posouzením daného případu.
Co se týče dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce namítá, že i pro běh promlčecí doby je třeba vycházet z integrity řízení včetně řízení vykonávacího. Odvolací soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy, spočívající v nepřiměřené délce nalézacího řízení, je promlčený, neboť došlo-li k porušení daného práva již v nalézacím řízení, odvíjí se běh promlčecí doby podle § 32 odst. 3 OdpŠk od právní moci posledního rozhodnutí, které v něm bylo vydáno. Takový závěr odvolacího soudu je správný a zcela odpovídá Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen Stanovisko ; srov. část III. Stanoviska), a to i za situace, kdy návrh na nařízení exekuce byl žalobcem podán do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí v nalézacím řízení.
Evropský soud pro lidská práva dospěl v rozsudku ze dne 26. 9. 1996, ve věci Di Pede proti Itálii, stížnost č. 15797/89, v odst. 24 k závěru, že řízení o výkon rozhodnutí je třeba považovat za druhou fázi řízení nalézacího, a tudíž je třeba do celkové doby řízení započítávat i dobu, po níž probíhalo řízení o výkon rozhodnutí, v odst. 22 však zároveň uvedl, že Soud bere v úvahu, že nemá vyřešit doktrinální spor týkající se samostatnosti (autonomie) vykonávacího řízení v italském právu, ale náleží mu pouze ve vztahu k Úmluvě a nikoliv ve vztahu k vnitrostátnímu právu, rozhodnout, zda a kdy stěžovatelem požadované právo bylo efektivně realizováno.
Vnitrostátní soudy jsou povinny vykládat právo na přiměřenou délku řízení v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP ), z mechanismu ochrany základních práv vytvořeného Úmluvou však nelze bezprostředně vyvozovat způsob a meze ochrany práv ve vnitrostátním prostředí. Nejvyšší soud ve Stanovisku v části III. pod bodem 2. uvedl, že úvahu o integritě řízení nelze využít pro účely stanovení konce řízení ve vztahu k počátku běhu promlčecí doby (§ 32 odst. 3 věta druhá zákona), která počíná běžet vždy s koncem řízení, v němž bylo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě porušeno. Došlo-li k porušení daného práva již v nalézacím řízení, odvíjí se i zde běh promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 věta druhá zákona od právní moci posledního rozhodnutí, které v něm bylo vydáno (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2527/2011, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1358/2012). Je tomu tak proto, že podle vnitrostátního práva se jedná o dvě zcela samostatná a oddělená řízení, z nichž každé má jinou právní povahu, a každé končí odděleně a nezávisle na druhém. Procesní postup ESLP proto nelze pokládat za zcela určující pro účely vnitrostátní praxe.
Stanovisko rozlišuje mezi hodnocením kriteria celkové délky řízení a mezi promlčecí lhůtou pro uplatnění práva u soudu, kterou stanoví § 32 odst. 3 věta druhá OdpŠk. Speciální úprava promlčení je upravena v ustanoveních §§ 32 až 35 OdpŠk, což nevylučuje aplikaci ust. § 112 a § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, žalobce si však aplikaci těchto ustanovení vykládá zcela mylně. Jak Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, úprava ust. § 32 odst. 3 OdpŠk o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy dopadá jak na zadostiučinění ve formě peněžní, tak i na zadostiučinění ve formě morální (zejména konstatování porušení práva či omluvu). Úprava odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu je úpravou speciální a občanský zákoník na ni lze použít pouze subsidiárně (srov. § 26 OdpŠk).
Dovolací soud rovněž neshledal nesprávné právní posouzení vzniku nemajetkové újmy, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že nemůže na straně žalobce docházet ke vzniku nemajetkové újmy v exekučním řízení poté, co byl žalobce informován o tom, že se povinného nepodařilo nalézt a nepodařilo se nalézt ani žádný jeho další majetek kromě majetku, jehož prodej byl již realizován ve veřejné dražbě. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. část V. Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 725/2011, rozsudek ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010) je smyslem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován. V situaci, kdy žalobce věděl o obtížné dohledatelnosti a nemajetnosti povinného, nelze uvažovat o újmě způsobené mu nejistotou ohledně výsledku řízení (vymožení jeho pohledávky).
Žalobce dále napadá právní závěr odvolacího soudu, že při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelně vedené řízení. Namítá, že tento závěr platí pouze pro situace, kdy byla pohledávka v rámci exekučního řízení plně vymožena. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, judikoval, že při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku se jednalo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné. Uvedené platí zvláště tehdy, dojde-li k zániku vymáhané pohledávky, a kdy tak v podstatě odpadá důvod jejího uplatnění v soudním řízení. Citovaný závěr tedy nedopadá pouze na situace, kdy dojde k zániku pohledávky, jak uvádí žalobce ve svém dovolání, ale na všechny situace, kdy vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem nereálné či neúčelné, za kterou je bezesporu možné považovat i situaci, kdy jsou v exekučním řízení zjištěny informace o nemajetnosti a nedohledatelnosti povinného.
V citovaném rozsudku Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že kritérium celkové délky řízení je v řízení o výkon rozhodnutí z důvodu specifických rysů tohoto typu řízení na místě vykládat modifikovaně podle naplňování účelu takového řízení. Délka řízení je ovlivněna nejen kritérii § 31a odst. 3 písm. b) až d) OdpŠk, ale zejména objektivními okolnostmi, jako je mimo jiné právě majetková situace povinného a jeho případná spolupráce. Tyto obecné závěry lze přitom aplikovat i na řízení exekuční. Ani námitka žalobce, že nemajetnost povinného, stejně jako jeho reálnou nedohledatelnost, lze zohlednit pouze v rámci kritéria složitosti řízení, tedy není důvodná.
Lze přisvědčit žalobci, že v případě soudním exekutorem objektivně zjištěné nemajetnosti povinného zpravidla přichází v úvahu zastavení exekuce právě pro nemajetnost dlužníka, buď rozhodnutím exekutora podle § 55 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), nebo rozhodnutím soudu podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Pokud však k zastavení nedošlo, nezpůsobuje tato okolnost sama o sobě nesprávný úřední postup, jak dovozuje žalobce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011) v situaci, kdy neúčelnost vedené exekuce byla žalobci známa, nezastavení exekuce na tom nemohlo nic změnit, a nemohlo proto ani žalobci způsobit nemajetkovou újmu (v důsledku nezastavení exekuce nedošlo u žalobce k prodloužení období nejistoty stran výsledku exekučního řízení).
V dané věci nelze rovněž dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nebo že by toto zjištění bylo v rozporu s obsahem spisu, a nejde ani o případ, že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost v řízení prokázanou; ani důvod dovolání uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. není tudíž dán.
Přípustnost dovolání do části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 12.250,- Kč s příslušenstvím zrušen a v tomto rozsahu řízení zastaveno, zakládá pak ust. § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podmínku, aby šlo o usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam (formulovanou s odkazem na § 237 odst. 3 o. s. ř.), lze mít za obsoletní z příčin popsaných např. v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1903 1904.
Odvolací soud nepostupoval správně, když uzavřel, že nebyl-li nárok na náhradu nemajetkové újmy předběžně projednán u příslušného úřadu, je třeba tento nedostatek podmínky řízení řešit postupem podle § 104 odst. 2 o. s. ř. .
Podle § 14 OdpŠk nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 (odst. 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odst. 3).
Smyslem předběžného projednání nároku u příslušného ministerstva nebo jiného ústředního orgánu státní správy dle § 14 OdpŠk je poskytnout možnost vyřešit spor smírnou cestou a snaha zabránit tak zbytečným soudním sporům (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha C. H. Beck, 2007, str. 110 a násl., ale také důvodová zpráva k zák. č. 160/2006 Sb. Smyslem tohoto ustanovení je usnadnit řešení škodných případů mimosoudní cestou. ).
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, na který odkazuje odvolací soud, vyplývá, že pokud nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení nebyl před uplatněním žalobou u soudu předběžně projednán u příslušného ministerstva, jde o odstranitelný nedostatek podmínky řízení, který lze řešit postupem podle § 104 odst. 2 o. s. ř. teprve poté, co soud učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku.
Výjimku z tohoto pravidla představuje situace, kdy soud prvního stupně nesplnění uvedené podmínky řízení včas nerozpoznal (nebo jako v posuzované věci ji měl za splněnou), žaloba obsahující požadavek na zaplacení peněžitého zadostiučinění byla doručena úřadu, u něhož měl být nárok předběžně projednán, uplynula lhůta šesti měsíců podle § 15 odst. 2 OdpŠk, v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a příslušný úřad dal najevo, že jej uspokojit nehodlá. Za této situace by zastavení řízení nemohlo naplnit účel sledovaný ustanovením § 14 OdpŠk, bylo by zcela formální a odporovalo by zásadám rychlosti a hospodárnosti soudního řízení. V daném případě tedy lze výjimečně od požadavku předběžného projednání nároku upustit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011). Názor odvolacího soudu, že absence předběžného projednání části nároku žalobce v požadavku na zaplacení částky 12.250,- Kč musí vést pro nesplnění podmínek řízení k zastavení řízení, je tedy nesprávný.
Přes výše uvedené Nejvyšší soud nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí v tomto rozsahu. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud považuje napadený rozsudek v rozsahu, kterým byl změněn a potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, za věcně správný, nemohlo by zrušení napadeného rozsudku v rozsahu zrušení rozsudku soudu prvního stupně přivodit žalobci příznivější rozhodnutí ve věci. Důvody, pro které byla žaloba zamítnuta, dostačují pro závěr o věcné správnosti napadeného rozsudku.
Konečně dovolání proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je absolutně nepřípustné. Nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti němu není podle § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Dovolání tak v rozsahu, v němž směřuje do výroku o nákladech řízení, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné, ve zbývajícím rozsahu jej podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů řízení právo.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 22. října 2013

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu