30 Cdo 3863/2010
Datum rozhodnutí: 31.05.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 243b odst. 5 o. s. ř., § 104 odst. 1 o. s. ř., § 11 obč. zák., § 13 obč. zák.




30 Cdo 3863/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce L. V., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, proti žalované obchodní společnosti BAUER MEDIA, v.o.s. , se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 6, identifikační číslo osoby 49709968, zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská 52, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 65/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2010, č.j. 1 Co 421/2009-125 , takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Řízení o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2009, č.j. 37 C 65/2008-98, se zastavuje.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 7.860,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jaroslava Dvořáka, advokáta se sídlem v Kladně, Gorkého 502.
O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 10. června 2009, č.j. 37 C 65/2008-98, výrokem I. žalované uložil, aby do 30 dnů od právní moci rozsudku zajistila na vlastní náklady uveřejnění omluvy v týdeníku Pestrý svět na titulní straně na ploše o velikosti 15x15 cm s velikostí písma odpovídající nejméně typu a velikosti písma Times New Roman 12 bodů následujícího znění : Omluva L. V. Společnost BAUER MEDIA v.o.s. se omlouvá herci L. V. za to, že na stránkách tohoto deníku v čísle 38/2006 na titulní straně pod titulkem Sex s muži: Intimní zpověď a na straně 5 Ženatý, ale homosexuál? a v čísle 39/2006 na titulní straně pod titulkem L. V. zahnaný do kouta a na straně 12-13 pod titulkem Přitlačený ke zdi o něm uvedla nepravdivé informace týkající se jeho údajné homosexuality. Není pravda, že L. V. je homosexuál. Není pravda, že L. V. měl homosexuálního milence. Není pravda, že L. V. poskytl společnosti BAUER MEDIA v.o.s. nebo redakci Pestrý svět intimní zpověď. Soud prvního stupně ve výroku I. rozhodl, že ve zbytku textu se žádost o omluvu zamítá . Výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč do tří dnů právní moci rozsudku. Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná uveřejnila články v časopisu Pestrý svět č. 8 ze dne 21.9.2006 s názvem Ženatý, ale homosexuál? a ze dne 27.9.2006 s názvem Zatlačený ke zdi , zabývající se údajnou homosexuální orientací žalobce. Z výtisku téhož časopisu ze dne 24.4.2008 soud prvního stupně zjistil, že na straně 5 byla publikována odpověď žalobce na tvrzení týkající se jeho sexuální orientace, a to písmem polovičním od písma, kterým byly otištěny původní články žalované. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že otištěná tvrzení jsou nepravdivá. Tvrzení uvedená v článcích byla vymyšlená, nikdo nevěděl, kdo článek napsal, ani jak vznikl, nikdo z redakce nevěděl, kdo hovořil s tvrzeným kontaktem a nikdo nesdělil, kdo je tou osobou, jež měla být milencem žalobce. Uvěřil žalobci, že se jednalo ze strany žalované o pomstu za to, že žalobce s bulvárními médii vůbec nekomunikuje. Ze strany žalované šlo přitom o zásah objektivně způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobce, protože u veřejnosti byla vzbuzena pochybnost o žalobcově sexuální orientaci, přičemž z článku mělo vyplynout, že žalobce se celoživotně přetvařuje, lže veřejnosti i svému okolí. Za nepravdivé považoval soud prvního stupně i tvrzení, že žalobce Pestrému světu poskytl intimní zpověď. Požadovanou výši finančního zadostiučinění považoval soud prvního stupně za přiměřené, protože se jednalo o zvlášť závažný zásah do osobnostních práv žalobce. Přihlédl přitom k tomu,že tuto sexuální orientaci vnímají lidé ve vztahu k žalobci jako degradující, žalobce je známým hercem, sám informace bulvárním médiím neposkytuje, ani není osobou jakkoliv zavdávající médiím příčinu k pozornosti.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 30. března 2010, č.j. 1 Co 421/2009-125, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I.,II. žalobě vyhovujících podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) změnil tak, že se zamítá žaloba, aby znění posledních tří vět omluvy obsahovalo text : Není pravda , Není pravda , L. V. , Není pravda, že L. V. poskytl společnosti BAUER MEDIA, v.o.s. nebo redakci časopisu Pestrý svět infámní (správně intimní, pozn. dovolacího soudu) zpověď a aby omluva byla na ploše větší než 15x5 cm; Odvolací soud souhlasil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Vyšel z toho, že při respektování homosexuální orientace, nelze zásadně spojení fyzické osoby s ní považovat za urážlivé. Jiná je však situace ve vztahu k žalobci, který je ženatý, má dítě, vždy na veřejnosti vystupoval v heterosexuální roli a nezavdal příčinu ke spekulacím o jiném sexuálním zaměření. Popírá-li žalobce tvrzení žalované a tato nebyla schopna prokázat kdo je autorem článku, co bylo impulsem pro jeho napsání, kdo byl zdrojem předmětných informací, považuje i odvolací soud, že informace o žalobcově homosexualitě jsou dehonestující, snižující jeho čest, důstojnost a zasahující i do jeho soukromí, resp. do intimní sféry jeho života. Výši přiznaného finančního zadostiučinění považoval odvolací soud za přiměřenou s ohledem na opakované veřejné šíření nepravdivých informací o žalobci a následky v podobě urážlivých slovních reakcí na adresu žalobce a negativními anonymy adresovanými divadlu, kde žalobce hrál. Do úvahy o výši zadostiučinění se však promítlo i to, že s výjimkou částečného ovlivnění profesního postavení žalobce nedošlo k další újmě, např. v narušení manželských vztahů nebo vztahů mezi přáteli. Odvolací soud dále nepřihlédl k odpovědi, kterou žalovaná uveřejnila na základě soudního rozhodnutí, neboť předmětná žaloba obstojí vedle řízení v němž se žalobce domáhal uveřejnění odpovědi, navíc vydané rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším soudem ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 30 Cdo 2740/2008-57 ze dne 17.12.2009).
Měnící výrok odůvodnil odvolací soud závěrem, že na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažuje znění celé navrhované omluvy za odpovídající hledisku přiměřenosti požadovanému v § 13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Především formulaci uváděním vět Není pravda , je nadbytečným opakováním a především formulačně jde o odpověď podle tiskového zákona. Protože je třeba vycházet z celkového kontextu uveřejněných článků a nikoli jen z náznaku na titulní straně v č.38 periodika Pestrý svět, nelze podle názoru odvolacího soudu dovodit, že v článku je žalobcova intimní zpověď , jestliže jde o zpověď blíže neoznačeného gaye. Nadto odvolací soud dovodil, že přiznanému znění omluvy není úměrná soudem prvního stupně stanovená velikost plochy, na níž měla být omluva umístěna. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku podala dovolání žalovaná (dále též dovolatelka ). Dovolání výslovně napadá rozsudek soudu prvního stupně a dále rozsudek odvolacího soudu v části výroku I. rozsudku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Uplatňuje důvod, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.), že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.) a že napadená rozhodnutí vycházejí ze zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Nesouhlasí s tím, že by veškeré uveřejněné informace byly nepravdivé, podrobně se zabývá skutkovými zjištěními vykonanými v tomto směru soudy obou stupňů. Namítá, že soudy obou stupňů pochybily v otázce posouzení soukromí žalobce a způsobu, jakým žalobce zajišťuje jeho ochranu. Žalovaná je přesvědčena, že v daném případě je třeba upřednostnit právo na svobodu tisku a právo veřejnosti na informace o tzv. celebritách, před ochranou soukromí. A to tím spíše, jestliže takový zájem veřejnosti o danou konkrétní část jejích soukromí samy celebrity vyvolají. Žalovaná je dále přesvědčena, že v řízení nebyl prokázán vznik újmy, snad s možnou výjimkou vystupování žalobce v divadla, kde však měla vzniknout újma třetí osobě a nikoliv žalobci. Dovolatelka se dále zabývá hodnocením důkazů a předestírá závěry k nimž - nebýt vad řízení měly soudy obou stupňů dospět. Pozornost rovněž věnuje vadám petitu a případné nevykonatelnosti povinností uložených rozsudkem odvolacího soudu. Odvolacímu soudu dále vytýká, že v rámci úvahy o přiměřenosti výše finančního zadostiučinění nezohlednil skutečnost, že žalovaná na základě (později zrušeného rozhodnutí) uveřejnila odpověď žalobce. Domáhá se, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že dovolání žalované není přípustné, protože dovolatelka nenastoluje žádnou otázku, které by mohla přivodit zásadní právní význam rozhodnutí. Poukazuje na to, že rozsudek odvolacího soudu byl naopak pro žalovaného příznivější než rozsudek soudu prvního stupně. Pro případ,že by dovolání nebylo odmítnuto se žalobce podrobně vyjadřuje k provedenému dokazování a předpokladům pro přiznání finančního zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst.1 obč. zák. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovolání v této věci není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani podle písm. b) téhož zákonného ustanovení, a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku, jež byla určující pro meritorní rozhodnutí, nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006).
Dovolatelka ač jinak oznamuje dovolací důvod podle § 241a odst.2 písm. b) o.s.ř. - žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu nevymezila a Nejvyšší soud ani neshledal, že by odvolacím soudem vyřešená právní otázka (přiznání různých forem zadostiučinění podle § 13 obč. zák.) měla být posouzena jinak. Jinak řečeno, skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud a kterým je při posuzování přípustnosti dovolání vázán (vychází z něj) Nejvyšší soud (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), umožňoval odvolacímu soudu přistoupit v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku k danému právnímu posouzení věci.
Jestliže dovolatelka v dovolání uplatnila také dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. a dovoláním zpochybňovala skutková zjištění odvolacího soudu, pak zcela pominula, že dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3, kterým je namítáno, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nepřihlíží.
Obdobný závěr platí i v případě poslední dovolací námitky vytýkající odvolacímu soudu, že nerespektoval návrh dovolatelky na doplnění dokazování, neboť v tomto případě jde o rovněž nepřípustné uplatnění (tentokrát) dovolacího důvodu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. , založeného na tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. již shora cit. § 237 odst. 3 o. s. ř. a k tomu dále ještě např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka však rovněž výslovně napadla dovoláním i rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu vydaného v řízení v prvním stupni je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.9.2003 sp.zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod číslem 47).
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 6.250,- Kč [srov. § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 6.550,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 1.310,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalovaná procesně zavinila zastavení dovolacího řízení, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 7.860,- Kč nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. května 2011

JUDr. Pavel Pavlík , v. r.
předseda senátu