30 Cdo 3856/2013
Datum rozhodnutí: 18.12.2013
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř., § 112 obč. zák.



30 Cdo 3856/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D., ve věci žalobkyně M. C. , zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky ve výši 157.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 25/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, č. j. 11 Co 73/2013 - 134, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zák. č. 404/2012 Sb. (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen o. s. ř., dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítl.
Podle napadeného rozsudku odvolacího soudu okolnost, že žalobkyně nedosáhla vydání příslušného rozhodnutí, ať již v adhezním řízení nebo v řízení občanskoprávním, které by jí sloužilo jako exekuční titul proti primárním škůdcům, sama o sobě škodu nepředstavuje. Ani v případě, že by bylo trestní stíhání proti primárním škůdcům zahájeno řádně a v trestním řízení bylo pokračováno, není jisto, zda by byl proti nim vydán odsuzující rozsudek s uspokojením nároku žalobkyně, resp. že by bylo vydání pro žalobkyni následně příznivé občanskoprávní rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 720/2007; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz).
Tento závěr odvolacího soudu žalobkyně zpochybňuje proto, že podle jejího názoru došlo v důsledku chybného postupu policejního orgánu k promlčení jejího práva na náhradu škody vůči primárním škůdcům, neboť promlčecí doba se po dobu trvání nulitního trestního řízení nestavěla, jak jinak předvídá § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák ).
Tato námitka žalobkyně byla Nejvyšším soudem již vyřešena v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013, podle kterého dochází připojením se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody ke stavění promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák.i v situaci, kdy toto trestní stíhání skončilo odložením z toho důvodu, že nebylo řádně zahájeno ve smyslu § 160 tr. ř. Uvedené ustanovení občanského zákoníku je totiž nutno interpretovat bez ohledu na to, jaké účinky měly uvedené vadné úkony policejního orgánu (orgánu činného v trestním řízení) na průběh samotného trestního stíhání, resp. zda kvalifikovaně vyvolaly účinky zahájení trestního stíhání či nikoliv. Naopak je vždy třeba brát v ochranu důvěru dotčených osob v úkony státních orgánů (orgánů veřejné moci), s níž nepochybně souvisí i ochrana legitimního očekávání, že koná-li takový orgán určité kroky, koná je v souladu s právem a v jeho mezích.
V daném případě proto platí, že později učiněné zjištění státního orgánu, že zahájení trestního stíhání vůči (ve vztahu k žalobkyni) škůdcům nebylo provedeno v souladu s platnými právními předpisy, a proto se nemohlo jednat o účinně zahájené trestní stíhání, nemůže mít (zpětně) vliv na stavění běhu promlčecí doby ve vztahu k nároku uplatněnému v adhezním řízení.
Dovolací soud se tak ztotožňuje s právním náhledem aprobovaným Ústavním soudem, že odložení trestní věci ve vztahu k poškozenému nemohlo působit retroaktivně v tom smyslu, že by uplatněním práva v rámci trestního řízení nedošlo ke stavení promlčecí doby. Ustanovení § 112 obč. zák. zde i podle Ústavního soudu působí bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání vlastně z právního hlediska vůbec nebylo zahájeno, neboť předmětné trestní řízení v letech 1997 až 2008 fakticky probíhalo (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 376/2013, v němž se Ústavní soud zabýval ústavní stížností ve skutkově zcela identické věci a v němž odkázal na svá předchozí rozhodnutí v těchto případech; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách, http://nalus.usoud.cz ).
Odvolací soud se sice žalobkyní předloženou otázkou ve svém rozhodnutí přímo nezabýval, ale vzal za prokázaný skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením, v rámci kterého dospěl soud prvního stupně ke stejným právním závěrům jako Nejvyšší soud ve své judikatuře. Nejvyšší soud neměl důvod odchýlit se při řešení námitky žalobkyně od své judikatury a odmítl dovolání žalobkyně jako nepřípustné (§ 237 o. s. ř. ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně se dovolává i do rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. V tomto rozsahu však dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze v daném rozsahu pro vady dovolání pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 18. prosince 2013

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu