30 Cdo 3851/2013
Datum rozhodnutí: 28.08.2014
Dotčené předpisy: § 93 o. s. ř., § 18 odst. 1 o. s. ř., § 93 odst. 1 o. s. ř., § 93 odst. 2 o. s. ř., § 126 odst. 1 o. s. ř., § 93 odst. 3 o. s. ř.



30 Cdo 3851/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce STAMAR LEASING s.r.o., se sídlem Praha 7, Janovského 43, identifikační číslo osoby 485 35 206, právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šulcem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 780/18, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 2,400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 126/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2013, č.j. 13 Co 293/2013 122, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen soud prvního stupně ) usnesením ze dne 6. května 2013, č.j. 15 C 126/2012 104, připustil vstup JUDr. D. S. jako vedlejšího účastníka na straně žalované do tohoto řízení.
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) usnesením ze dne 17. července 2013, č.j. 13 Co 293/2013 122, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud uvedl s poukazem na ustanovení § 93 o. s. ř., že při rozhodování o přípustnosti přistoupení vedlejšího účastníka do řízení soud zkoumá jeho právní zájem na výsledku sporu. Vzhledem k tomu, že škodu, jejíž náhrady se žalobce v řízení domáhá, měla způsobit právě JUDr. S., na které, resp., na pojišťovně u níž je pojištěna, by v případě úspěchu ve věci byla škoda vymáhána, je nepochybné, že má sama zájem na výsledku sporu a má rovněž zájem podporovat žalovanou při vedení sporu. Tuto skutečnost nemůže změnit fakt, že ji žalobce hodlal navrhnout jako svědkyni.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání (dále jen dovolatel ) k Nejvyššímu soudu (dále jen dovolacímu soudu ). Dovolatel uvedl, že při soudním jednání dne 14. 2. 2013 avizoval, že bude navrhovat výslech JUDr. D. S. jako svědkyně. Dne 18. 3. 2013 JUDr. S. podala návrh na přistoupení vedlejšího účastníka do řízení na straně žalované a uvedla, že tak činí v souladu s pojistnou smlouvou, kterou má uzavřenou s Kooperativou, a.s. a též na základě pokynu společnosti ze dne 7. 3. 2013. Dovolatel má za to, že tím, že byl JUDr. S. povolen vstup do řízení, došlo k porušení rovnosti stran účastníků podle ustanovení § 18 odst. 1 o. s. ř., protože byl žalobce zbaven možnosti vyslechnout JUDr. S. jako svědkyni pod sankcí křivé výpovědi a její výslech byl zcela znemožněn. Dovolatel je proto toho názoru, že by dovolací soud měl vyřešit otázku, zda rovnost práv účastníků před soudem není porušena dodatečnou záměnou postavení svědka za postavení vedlejšího účastníka a navrhnul, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že usnesení odvolacího soudu považuje za správné a spravedlivé a dále uvedla, že zastává názor, že má právo navrhnout vstup vedlejšího účastníka k posílení své procesní obrany a ten má následně právo do tohoto řízení vstoupit. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř. ) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel ve svém dovolání předložil soudu otázku, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena, a to zda vedlejší účastník (vedlejší intervenient) může být slyšen jako svědek v témže řízení.
Podle ustanovení § 93 odst. 1 o. s. ř., jako vedlejší účastník může se vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na výsledku, pokud nejde o řízení o rozvod, neplatnost manželství, nebo určení, zda tu manželství je či není.
Podle ustanovení § 93 odst. 2 o. s. ř., do řízení vstoupí buď z vlastního podmětu nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh.
Podle ustanovení § 126 odst. 1, věty první o. s. ř., každá fyzická osoba, která není účastníkem řízení, je povinna dostavit se na předvolání k soudu a vypovídat jako svědek.
Vedlejší účastník je osoba odlišná od účastníka samotného nebo od tzv. hlavního interventa, která se neúčastní řízení proto, aby v něm uplatňovala nebo bránila své právo, ale z důvodu, že chce pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků (sporných stran), neboť na jeho úspěchu v řízení má zájem (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol . Občanský soudní řád I., § 93. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 605).
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 806/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 127, dospěl k závěru, že vedlejší účastenství v řízení nelze založit proti vůli účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován.
Účastník a vedlejší účastník mají stejná práva a povinnosti v řízení, kterými je třeba ve smyslu ustanovení § 93 odst. 3 věty prvé o. s. ř., nutno rozumět výlučně práva a povinnosti procesní povahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99, uveřejněný pod č. 8 v časopise Soudní judikatura č. 1/2001).
Z výše uvedeného vyplývá, že postavení (hlavního) účastníka řízení a vedlejšího účastníka nejsou shodná, odlišují se v samotné možnosti vstupu do řízení, ale i rozsahem práv a povinností, která jsou shodná v procesních právech, s výjimkou úkonů, které znamenají dispozici s řízením nebo předmětem řízení, ale nikoli v hmotných právech. Vedlejší účastník je třetí osobou, o jejíž práva a povinnosti v řízení nejde a jako takový není účastníkem řízení, ale pouze coby třetí osoba podporuje procesní stranu, a proto může být v témže řízení slyšen jako svědek (srov. David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, § 93, předposlední odstavec textu).
Ostatně závěr o tom, že vedlejší účastník může před soudem vypovídat jako svědek lze dovodit i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 11. 1979, sp. zn. Cpj 41/79, které byla uveřejněno pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980, bod 2), ve kterém je uvedeno, že je třeba si v řízení vždy ujasnit, zda je vedlejší účastnice slyšena jako účastnice řízení, jako vedlejší účastnice nebo jako svědkyně v řízení a tomu musí odpovídat i dané poučení (§ 126 a 131 o. s. ř.).
Lze tedy shrnout, že vedlejší účastník je třetí osobou v řízení, a proto i závěr o tom, že v řízení může vypovídat jako svědek odpovídá nejen jazykovému výkladu (srov. a contrario § 126 odst. 1 o. s. ř.), ale i odborné literatuře. Navíc opačný výklad by mohl vést ke zneužití ustanovení § 93 o. s. ř., když by takovým postupem byl případný vedlejší účastník zbaven povinnosti dostavit se k soudu a vypovídat.
Jelikož v daném případě odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, který připustil vstup JUDr. D. S. jako vedlejšího účastníka do řízení, přičemž tím žalobce nijak nezbavil možnosti ji vyslechnout jako svědka, nebylo tak zasaženo do jeho práv, je rozhodnutí odvolacího soudu správné a dovolací soud dovolání žalobce zamítl podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. srpna 2014

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu