30 Cdo 3843/2008
Datum rozhodnutí: 02.11.2010
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 3843/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Pok En spol. s r.o. v likvidaci, IČ: 47907819, se sídlem v Brně, Čápkova č. 32, zastoupeného JUDr. Miroslavem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze, Lidická 23b, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o zaplacení 3.000.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 450/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2008, č.j. 15 Co 72/2008-203, t a k t o :

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobce žalobou uplatnil vůči žalovanému svoji pohledávku ve výši 3.000.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřel dne 8. října 1993 kupní smlouvu podle ustanovení § 588 násl. občanského zákoníku, kterou Pozemkový fond ČR prodal žalobci část pozemkové parcely č. 1333/2 v katastrálním území B. B. Kupní cena činila 6.640.000,- Kč, na níž žalobce zaplatil první splátku zálohu ve výši 3.000.000,- Kč. Právní vztah účastníků založený kupní smlouvou (však) zanikl k devadesátému dni od podpisu smlouvy dnem 6. ledna 1994 žalovaný přesto žalobci ač upomínán uvedenou částku nevrátil.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 8. prosince 2005, č.j. 6 C 450/2004-68, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 3,000.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. srpna 2006, č.j. 15 Co 164/2006-85, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu pro nepřezkoumatelnost odůvodnění rozsudku vrátil k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 28. června 2007, č.j. 6 C 450/2004-171, pak předmětnou žalobu zamítl a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Uvedený rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. dubna 2008, č.j. 15 Co 72/2008-203, podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. S přihlédnutím k čl. VII smlouvy uzavřené dne 8. října 1993 účastníky (a s přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 25 Cdo 534/99) dovodil, že jí založený právní vztah ve sjednané lhůtě zanikl a smluvní strany měly povinnost vrátit si vše, co podle ní přijaly. Soud proto podle odvolacího soudu správně aplikoval ustanovení § 457 občanského zákoníku (dále jen o.z. ). Žalobce zaplatil žalovanému zálohu na kupní cenu ve výši 3.000.000,- Kč, který by měl toto plnění žalovanému vrátit oproti jeho povinnosti vydat žalobci (správně žalovanému) pozemek, který byl předmětem kupní smlouvy. Žalovaný (správně žalobce) však povinnost vrátit žalobci (správně žalovanému) předmětný pozemek nesplnil a ani již splnit nemůže, je třeba místo něj vrátit jeho cenu, která je vyšší, než žalobcem zaplacená záloha na kupní cenu ve výši 3.000.000,- Kč. Z tohoto důvodu proto nebylo možno žalobě vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z úpravy obsažené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Za otázky právní významu označil:
a) zda má či nemá na splynutí práva a povinnosti v případě státu vliv okolnost, že stát nespravuje svůj majetek přímo, ale prostřednictvím správců státního majetku určených zákonem,
b) otázku vrácení nemovitosti v rámci vrácení vzájemného plnění po zrušení smlouvy a v té souvislosti otázku zástavního práva tížícího vrácenou nemovitost,
c) zda má vlastník, který tvrdí, že je poškozen, právo a možnost volby ponechání pohledávky zajištěné jeho vlastním majetkem ve své dispozici, anebo prodeje takovéto pohledávky, tedy zda má taková volba vlastníka vliv na příčinnou souvislost mezi vznikem zajištění pohledávky a pozdějším uspokojením takové pohledávky z majetku jejího vlastníka, a zda je v této souvislosti relevantní výtěžek postoupení pohledávky, tedy zda je třeba zkoumat, zda se vlastník nepoškodil svojí volbou sám.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (dřívějším rozsudkem soudu prvního stupně v této věci bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí, takže není dán předpoklad, že novým rozhodnutím soud prvního stupně rozhodl odlišně z důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Bylo již uvedeno, že soudy obou stupňů žalobu zamítly především z odkazem na ustanovení § 457 o.z., podle něhož je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Je tak třeba připomenout, že nárok žalobce na vrácení kupní ceny je nárokem podmíněným ze zákona vrátit žalovanému to co se mu dostalo od žalovaného na kupní cenu, jejíhož vrácení se domáhá; jinak by totiž byl i nadále bezdůvodně obohacen v rozporu s citovaným ustanovením (srovnej např. zprávu NS ČSR sp.zn. Cpj 34/74 nebo obdobně rozsudek NS ČR ze dne 24. září 2003, sp.zn. 33 Odo 776/2002, apod.; soudy obou stupňů též náležitě přihlédly i k rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 25 Cdo 534/99 týkajícího se této věci). Odvolací soud proto věc posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, přičemž na těchto jeho závěrech obsah dovolání ničeho nemění. Pokud pak je v dovolání fakticky uplatněn i dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže z obsahu dovolání vyplývá (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) též dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. listopadu 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu