30 Cdo 3842/2015
Datum rozhodnutí: 13.10.2015
Dotčené předpisy: § 31a předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 3842/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce B. Á. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 492 300 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 204/2011, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013, č. j. 39 Co 424/2012-36, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013, č. j. 39 Co 424/2012-41, takto:

I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení dovolacího.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 492 300 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nedůvodným vězněním výkonem trestu v letech 1986 až 1987.
Soud prvního stupně výrokem I. rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 136 750 Kč a nahradit náklady řízení ve výši 31 150 Kč a výrokem II. zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 355 550 Kč.
Odvolací soud výrokem I. svého rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. a ve výroku II. do částky 218 800 Kč. Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku II. tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci dalších 136 750 Kč. Výrokem III. uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 84 940 Kč, přičemž opravným usnesením tuto částku nahradil částkou 64 305 Kč.
Soudy vyšly ze zjištění, že žalobce byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu Prešov ze dne 4. 3. 1986, sp. zn. 3 T 24/86, uznán vinným trestným činem nenastoupením služby v ozbrojených silách a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců a na osobní svobodě byl žalobce omezen od 17. 1. 1986 do 17. 7. 1987. Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 3. 2011, č. j. 5 Nt 2551/2009-53, byl uvedený rozsudek zrušen a trestní stíhání žalobce bylo zastaveno.
Odvolací soud poukázal na rozdílnou praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v posuzování těchto obdobných případů. Ztotožnil se s Ústavním soudem v tom, že pro odškodnění je rozhodující datum, kdy došlo ke zrušení odsuzujícího rozhodnutí a tak přitakal i soudu prvního stupně, že v daném případě lze žalobci vyhovět na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žaloba je důvodná a odvolací soud jen dovodil jinou výši přiměřené náhrady nemajetkové újmy (500,-Kč za 547 dnů odnětí svobody).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě strany dovolání.
Žalobce odvolacímu soudu vytknul, že do výpočtu náhrady nákladů řízení nezahrnul daň z přidané hodnoty.
Žalovaná pak obsahem svého dovolání nesouhlasí s právním hodnocením nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným vězněním. Rozhodným okamžikem pro vznik nároku může být podle ní leda doba výkonu nezákonného věznění. Rozhodnutí o rehabilitaci jistě žalobci nemajetkovou újmu nezpůsobilo. S poukazy na judikaturu Nejvyššího soudu žalovaná napadenému rozhodnutí vyčítá nesprávné právní posouzení a rozpor v rozhodování. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc k novému projednání.
Rozsudkem ze dne 10. 2. 2015, č. j. 30 Cdo 1619/2013-59, Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že konstatoval, že trestním stíháním žalobce, jeho odsouzením a výkonem trestu bylo porušeno jeho právo na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces a v důsledku uvěznění i právo na svobodný život a osobní bezpečnost. Samotný výrok o žalobě na zaplacení částky 492 300 Kč změnil tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší soud ve svém rozsudku při rozhodování o samotném nároku na přiměřené zadostiučinění reflektoval stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (297/2014 Sb.), stejně jako na něj navazující nález sp. zn. III. ÚS 1856/13 ze dne 18. 12. 2014, z jehož bodu 16. vyplývá, že nemá dojít k poškození žadatelů o odškodnění, o jejichž nároku nebylo shodou okolností do přijetí stanoviska pléna rozhodnuto. V případě stěžovatele to podle Nejvyššího soudu znamenalo, že jeho nárok nebylo možno mít za nedůvodný, ovšem v pozitivním právu mu neodpovídala žádná jiná forma odškodnění, než úprava obsažená v § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy došlo. Právě tyto okolnosti pak vedly Nejvyšší soud k závěru, že stěžovateli lze vyhovět leda formou morálního zadostiučinění. Jiná forma zadostiučinění se zde podle Nejvyššího soudu nemohla pro časový odstup od doby vzniku a trvání újmy uplatnit. Nejvyšší soud dále výroky II., III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, č. j. I. ÚS 723/15, bylo vysloveno, že I. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, č. j. 30 Cdo 1619/2013-59, bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, č. j. 30 Cdo 1619/2013-59, byl proto zrušen a III. ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta. V odůvodnění nálezu Ústavní soud odkázal na svůj dřívější nález ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 819/15. V uvedeném nálezu Ústavní soud interpretoval stanovisko pléna č. 297/2014 Sb. v tom smyslu, že prvým výrokem uznal, že jeho dosavadní výklad čl. 5 odst. 5 Evropské úmluvy, uplatňovaný některými senáty, byl chybný, a nově poskytl ve stanovisku výklad správný, avšak že druhým výrokem se zaměřil na žadatele, kteří stejně jako stěžovatel v nyní projednávané věci inspirováni dřívějším chybným výkladem požádali o přiměřené zadostiučinění, a ve vztahu k nim založil druhým výrokem stanoviska fikci, že k dosud podaným žádostem je třeba přistupovat tak, jako by onen původní výklad byl správný, neboť právě na tomto předpokladu bylo založeno jejich legitimní očekávání, že i jim bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění stejně jako jejich kolegům, kteří měli to štěstí, že o nich soudní soustava již stihla rozhodnout. Vzhledem k míře utrpení, kterou u nich perzekuce minulým režimem z důvodu jejich přesvědčení nutně vyvolávala, i vzhledem k výši přiznávaných částek, šlo přitom o legitimní očekávání rozhodně nikoli bagatelní, nýbrž takové, jemuž někteří žadatelé mohli výrazně přizpůsobit své hospodaření i životní plány. Tak tomu bylo zejména i v případě stěžovatele v nyní posuzované ústavní stížnosti, který již dostal předmětnou částku dokonce vyplacenu. Právě k těmto legitimním očekáváním konkrétních žadatelů mají přihlédnout obecné soudy rozhodující nyní, tedy po vydání citovaného stanoviska, o nárocích uplatněných před jeho vydáním (zde odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 1856/13 ze dne 18. 12. 2014). Jinak řečeno, obecné soudy mají vzít jejich nároky stejně vážně, jako by je měly vzít, pokud by o nich stihly rozhodnout před vydáním citovaného stanoviska, tedy jako kdyby výklad článku 5 odst. 5 Evropské úmluvy, o nějž byla tato praxe opřena, byl správný. Nejvyšší soud se tedy měl při posouzení stěžovatelova nároku pomyslně přenést do doby, kdy judikatura Ústavního soudu opřená o chybný, žadatele o přiměřené zadostiučinění favorizující, výklad Evropské úmluvy nebyla ještě zpochybněna; a stanovit, jaký nárok by podle takto vyložené Evropské úmluvy měl stěžovatel. Teprve po určení toho, jaká práva vyplynula stěžovateli z Evropské úmluvy, měl Nejvyšší soud hledat cesty, jak takto stanovený mezinárodněprávní nárok naplnit aplikací vnitrostátních zákonů, tedy zda je možné tomuto nároku dostát mezinárodně konformním výkladem předpisů o rehabilitaci a o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem; nebo zda je nutné případnou mezeru v těchto předpisech překlenout přímou aplikací Evropské úmluvy. Ústavní soud je přesvědčen, že tuto snahu zmírnit následky křivd tam, kde to je možné, je namístě využít při veškerém rozhodování ve věcech rehabilitací a restitucí a že podobně, jako se při rozhodování ve věcech restitucí uplatňuje princip favoris restitutionis, tedy povinnost výkladu zákona ve prospěch osob restituujících, akceptovaný Ústavním soudem například v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (177/2013 Sb.), má se v rozhodování o rehabilitacích osob pronásledovaných nedemokratickým režimem uplatňovat obdobný princip favoris rehabilitationis. Jeho obsahem sice nemůže být odškodnění všech křivd, ale má jím být jednak úmysl rozhodnout v pochybnostech ve prospěch rehabilitace, a nikoli v její neprospěch; a jednak vědomí toho, že demokratický režim by neměl ke křivdě vytvořené nedemokratickým režimem přidávat křivdu další. Ústavní soud je přesvědčen, že pokud jeho vlastní dřívější chybný výklad Evropské úmluvy založil v osobách pronásledovaných v době nesvobody legitimní očekávání, že jim učiněné křivdy jsou odškodňovány, a tyto osoby se rozhodly tohoto nároku právně domoci; bylo by křivdou, pokud by ať už Ústavní soud nebo soudy obecné toto legitimní očekávání naplnily pouhým konstatováním, že ke křivdě skutečně došlo, ale že odškodnění jim nepřísluší, neboť o něm nestihly rozhodnout dříve, než si Ústavní soud svou chybu uvědomil. Pro Nejvyšší soud z toho vyplývá, že měl se stěžovatelovým nárokem naložit tak, jako by dřívější výklad Ústavního soudu favorizující žadatele o přiměřené zadostiučinění v penězích, byl správný. Neměl mu tedy svým rozhodnutím o dovolání vedlejšího účastníka již dříve přiznané materiální zadostiučinění odebrat. Takovým rozhodnutím porušil legitimní očekávání stěžovatele, příkaz obsažený v II. výroku citovaného stanoviska a v důsledku toho i právo obsažené v článku 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud k ústavnosti nákladového výroku Nejvyššího soudu rovněž odkázal na svůj již výše zmíněný nález sp. zn. 819/15, přičemž tuto část ústavní stížnosti vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou. Nebylo zřejmé, jak mohla aplikace závěrů nové judikatury Nejvyššího soudu k určování výše odměny advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy, tak jak byly formulovány v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 ze dne 29. 1. 2014, zasáhnout stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Pokud v ústavní stížnosti poukazuje na to, že určení výše této odměny podle tarifní hodnoty určené na základě § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., zasahuje princip stanovit odměnu advokáta podle významu projednávané věci , není Ústavnímu soudu vůbec jasné, z čeho dovozuje, že by takový princip byl součástí práva na spravedlivý proces. Stěžovatel uvedl, že tento princip lze dovodit ze zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Tím ovšem uvedený nedostatek argumentace nebyl odstraněn. Existenci určité součásti práva na spravedlivý proces jako ústavního principu totiž nelze dovozovat z podústavní právní úpravy, tedy ani ze zákona a ministerské vyhlášky.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř.
Dovolání splňují zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jejích přípustnosti.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Shora popsané procesní okolnosti tohoto případu a dále uvedené právní názory Ústavního soudu a jejich reflexe Nejvyšším soudem neumožňují podřazení otázky přípustnosti dovolání v této věci jiné situaci, nežli že dovolání nejsou přípustná.
Odvolací soud ve věci samé rozhodl v úplném souladu s konečným názorem Ústavního soudu projeveným v této věci, v níž je dovolací soud vázán takovým názorem.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122, ročník 2012, (všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) Nejvyšší soud sjednotil právní praxi v otázce poskytování náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním s těmito závěry. 1/ Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. 2/ Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby.
Rozsudkem ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 2012, Nejvyšší soud formuloval a vysvětlil obdobně závěry pro stanovení náhrady za nemateriální újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody.
Promítnutí tohoto stavu judikatury Ústavního soudu a výkladové judikatury Nejvyššího soudu předně neznamená potřebu postupu Nejvyššího soudu dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, neboť v důsledku závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu Nejvyšší soud musí nově (jen) zvažovat důsledek plynoucí pro něj ze závěru II. Stanoviska, že se názor uvedený ve výroku I. neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou majetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska.
Z toho i tentokráte plyne, že v zájmu zabránění poškození žadatele o odškodnění nelze mít jím uplatněný nárok na odškodnění konkrétním rozhodnutím obecného soudu za nedůvodný, že však mu neodpovídá v pozitivním právu upravená forma odškodnění.
Společným průnikem a jmenovatelem nynějšího ústavněprávního posuzování důvodnosti těchto nároků a morálního náhledu Nejvyššího soudu na skutečnosti, na nichž byly tyto nároky žalobně konstruovány, je jistota v tom, že nejen na základě konečného výsledku trestního řízení vedeného proti žadatelům, ale i pro neetický rozměr trestněprávních projevů totalitního státu založených na potírání politických odpůrců, byla nezpochybnitelně porušena jejich práva na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces, a v konečném důsledku jejich uvězněním a výkonem trestu právo na svobodný život a osobní bezpečnost.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, se odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněném pod R 40/2014, byla sjednocena soudní praxe závěrem, dle nějž výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše.
Závěry těchto rozhodnutí jsou plně použitelné i pro rozhodování v této věci. Odvolací soud v dané věci určil odměnu advokáta ve výši 64 305 Kč, přičemž opomněl odměnu zvýšit o daň z přidané hodnoty. Odměna byla vypočtena na základě vyhlášky č. 484/2000 Sb., jež však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., jako protiústavní zrušena.
Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, např. z usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod č. 28, oprávnění podat dovolaní (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, která je odstranitelná tím, že dovolací soud takové rozhodnutí zruší. Z výše uvedeného vyplývá, že pokud by dovolací soud odstranil dovoláním napadený nákladový výrok III. rozsudku, odvolací soud by rozhodoval o náhradě nákladů řízení způsobem výše naznačeným. Při zohlednění judikatorních dopadů pro výpočet podle vyhlášky č.177/1996 Sb. by nový výpočet pro dovolatele nedosáhl výše náhrady nákladů řízení, která byla dovolateli přiznána ve výroku III. napadeného rozsudku, jak plyne z výpočtu provedeného v předcházejícím, Ústavním soudem zrušeném, rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci. Zrušením napadeného výroku III. by nemohla být odstraněna jakákoliv újma na straně dovolatele, a dovolání je tedy subjektivně nepřípustné.
Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné, dovolací soud odmítne.
Nákladový rok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. 10. 2012 JUDr. František I š t v á n e k předseda senátu