30 Cdo 3838/2014
Datum rozhodnutí: 03.12.2014
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák.




30 Cdo 3838/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Mgr. J. P. , zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 830.286,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 54/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2014, č. j. 25 Co 42/2014-141, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2014, č. j. 25 Co 42/2014-141, v části jeho výroku II., jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. října 2013, č. j. 25 Co 42/2014-141, v zamítavém výroku VII. ohledně částky 200.000,- Kč s příslušenstvím zrušen a věc i v tomto rozsahu vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. října 2013, č. j. 13 C 54/2012-86, zamítl ve výroku VII. žalobu ohledně nároku žalobkyně, aby jí žalovaná zaplatila částku 200.000,- Kč s příslušenstvím. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.).

Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále již OdpŠk ) peněžitého zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč (dále již nárok na zadostiučinění ). K případné námitce promlčení tohoto nároku žalovanou uvedla, že tuto námitku by považovala za námitku uplatněnou v rozporu s dobrými mravy.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně uplatnila nárok na zadostiučinění u žalované dne 16. dubna 2010, a to v souvislosti s trestním řízením vedeným u pod sp. zn. 80 T 13/2009. Předmětné trestní řízení bylo ukončeno usnesením Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 12. června 2009, čj. 80 T 13/2009-762, jež nabylo právní moci dne 29. září 2009, a jímž bylo trestní stíhání žalobkyně zastaveno z důvodu, že jí přičítaný skutek nebyl shledán trestným činem (§ 172 odst. 1. písm. b/ trestního řádu). Žalobkyně nárok na zadostiučinění uplatnila u soudu prvního stupně dne 2. února 2012 (správně 6. února 2012). Žalovaná namítla, že nárok na zadostiučinění je promlčen.
Soud prvního stupně dovodil, že nárok na zadostiučinění je promlčen, neboť byl u soudu uplatněn až po více než 18 měsících od právní moci shora uvedeného usnesení o zastavení trestního řízení, tedy až po uplynutí šestiměsíční zákonné promlčecí doby k uplatnění uvedeného nároku.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil ohledně částky 200.000 Kč rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ohledně uvedeného nároku na zadostiučinění zabýval v napadeném rozhodnutí otázkou, zda v předmětné věci není na místě posoudit námitku promlčení jako námitku uplatněnou v rozporu s dobrými mravy. Vyšel ze závěru, že žalobkyně již v žalobě argumentovala tím, že s přihlédnutím ke stanovisku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007 (dále již stanovisko Nejvyššího soudu ), k výkladu § 8 odst. 3 OdpŠk, žalobu nepodala u soudu poté, co nebyla souladně s tímto stanoviskem uspokojena žalovanou v předběžném řízení o nároku na zadostiučinění. Žalobu podala u soudu prvního stupně v přiměřené lhůtě (6. února 2012) po publikaci nálezu Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ) ze dne 3. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 1066/11. Odvolací soud dovodil, že v daném případě námitka promlčení nebyla uplatněna v souladu s dobrými mravy, neboť žalobkyně uplatnila u soudu nárok na zadostiučinění v přiměřené lhůtě poté, kdy byla citovaným nálezem Ústavního soudu změněna dosavadní soudní praxe sjednocená citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud. ). Přiměřenost časového odstupu od vydání citovaného rozhodnutí Ústavního soudu odvolací soud posoudil také s přihlédnutím k datu nového stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 2805/2011, vydaném v reakci na rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 14. prosince 2011 (správně nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09) v souladu s názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 255/11 (správně ze dne 17. ledna 2012), že princip předvídatelnosti rozhodnutí vyžaduje změnu právní praxe provést rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu. Odvolací soud uzavřel, že za dané situace by měl soud postupovat nikoli mechanicky, ale v souladu s pravidly slušnosti (ekvity) a zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí a posoudit vznesenou námitku promlčení žalovanou jako odporující dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 1976/09 a IV. ÚS 2842/10, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, sp. zn. 25 Cdo 484/99, sp. zn. 21 Cdo 992/1999, a sp. zn. 30 Cdo 2014/2013).
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání (dále již dovolatelka ) směřující proti výroku II. rozsudku v části, ve které byl rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku VII. ohledně částky 200.000,- Kč s příslušenstvím zrušen.
Dovolatelka jeho přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a napadené rozhodnutí rovněž závisí na vyřešení právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolatelka především namítá, že podle ustálené judikatury by se uplatnění námitky promlčení příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. V této souvislosti dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000. Podle dovolatelky byly odvolacím soudem odkazované judikáty nesprávně interpretovány. Z jejich obsahu jednoznačně vyplývá, že dovolatelkou vznesená námitka promlčení nesplňuje znaky nemravnosti, neboť v daném případě nejsou dány žádné, natož pak výjimečné okolnosti a ještě v natolik výjimečné intenzitě, aby bylo možné dovolatelkou vznesenou námitku promlčení považovat za nemravnost. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání do shora citovaného rozsudku odvolacího proti výroku II., v části, ve které byl rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku VII. zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení, bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka uplatnila z hlediska zákonných podmínek přípustnosti (§ 237 o. s. ř.) dovolací důvod, nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou k § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále již obč. zák. ) vycházel z nesprávných předpokladů při posouzení, zda uplatněná námitka pomlčení může být v rozporu s dobrými mravy.
Judikatura Nejvyššího soudu se z hlediska předestřené právní otázky již ustálila v závěru, že smyslem § 3 odst. 1 obč. zák. je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, jež lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002). Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002 a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 21. dubna1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999, a ze dne 18. března 2014, sp. zn. 30 Cdo 2014/2013, jež jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ; citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku se neřídil shora uvedenými závěry citované ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkázal-li odvolací soud na podporu svého závěru též na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, a ze dne 25. května 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/10, dovolací soud konstatuje, že na daný případ nedopadají. Obě citovaná rozhodnutí se totiž týkají situace, kdy došlo ke změně judikatorní situace v souvislosti s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu až poté, kdy žalobce uplatnil své právo u soudu v důvěře ve stávající judikaturu, která do té doby platila. V daném případě, však došlo ke změně judikatury v souvislosti s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. března 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10, necelý rok před tím, než žalobkyně podala žalobu u soudu prvního stupně. Dovolací soud dále poznamenává, že ke změně soudní praxe sjednocené citovaným rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, k výkladu § 8 odst. 3 OdpŠk nedošlo až nálezem Ústavního soudu ze dne 3. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 1066/11, jak uvádí odvolací soud, nýbrž již nálezem Ústavního soudu ze dne 10. března 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10, který byl zveřejněn dne 28. března 2011. Neobstojí tak ani argument odvolacího soudu, že žalobkyně uplatnila u soudu nárok na zadostiučinění v přiměřené lhůtě poté, kdy byla citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 3. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 1066/11, změněna dosavadní soudní praxe sjednocená citovaným stanoviskem velkého senátu Nejvyššího soudu. Z uvedeného je zřejmé, že pokud žalobkyně uplatnila u soudu nárok na zadostiučinění dne 6. února 2012, stalo se tak, jak správně uvádí dovolatelka, až bezmála po roce od zveřejnění shora citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 10. března 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud dle § 243d písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud proto napadený rozsudek podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v uvedeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. prosince 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu