30 Cdo 3826/2016
Datum rozhodnutí: 15.02.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 3826/2016

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Mgr. J. S., proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 25/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016, č. j. 14 Co 22/2016-144, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Předmětem řízení je žaloba, kterou se žalobce (nyní dovolatel ) domáhal zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 500 000 Kč a náhradu škody (ušlého zisku, ušlé mzdy) v celkové výši 1 000 000 Kč. Nemajetková újma i škoda měla žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nečinnosti Ministerstva spravedlnosti a Parlamentu České republiky, konkrétně v nepodání, neiniciování a nezpracování návrhu na změnu zákonů, vyhlášek, jimiž by byla zakotvena povinnost soudů či žalované vyhlásit výběrové řízení na funkci asistenta soudce, dále povinnost toto výběrové řízení oznámit na úředních deskách úřadů práce, okresních a krajských soudů a povinnost stanovit jasné podmínky a kritéria pro určení nejlepšího uchazeče o funkci asistenta soudce. Nesprávný úřední postup dále dle tvrzení žalobce spočíval v nečinnosti Okresního soudu ve Zlíně, který od roku 2006 do roku 2015 neinformoval veřejnost o volném pracovním místě na asistenta soudce a neoznámil volné pracovní místo úřadu práce.
Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který žalobu ukládající žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 500 000 Kč s úrokem z prodlení dle platných právních předpisů od 23. 2. 2015 do zaplacení a částku 1 000 000 Kč s úrokem z prodlení dle platných právních předpisů od 23. 2. 2015 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud seznal, že soud prvního stupně správně vycházel ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ), že v daném případě se nejedná o nesprávný úřední postup, za nějž by stát odpovídal. Jako správný shledal i závěr soudu prvního stupně, že postup Okresního soudu ve Zlíně při přijímání asistentů soudců není nesprávným úředním postupem (tak jak byl definován již ustálenou judikaturou), protože nejde o výkon veřejné moci, stát zde nevystupuje v tzv. vrchnostenské pozici, nýbrž vstupuje do právních vztahů jako jejich účastník rovný s účastníky ostatními, zde v pozici budoucího zaměstnavatele. Pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu, takže žalobce nemůže být se svou žalobou úspěšný, aniž by bylo třeba zabývat se dalšími předpoklady odpovědnosti státu za škodu a jakkoliv doplňovat dokazování.
Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu žalobce, s doloženým právnickým vzděláním, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , jako nepřípustné odmítl.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ačkoliv dovolatel ve svém značně obsáhlém dovolání označuje asi 13 otázek, které považuje dílem za nevyřešené a dílem za rozporné s judikaturou dovolacího soudu, ve skutečnosti lze tyto shrnout do dvou níže uvedených otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. opravdu záviselo.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky, která dle něj ještě nebyla dovolacím soudem vyřešena, a to, zdali se soud může neuveřejněním nabídky pozice asistenta soudce dopustit nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb.
Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích dovodil, že za situace, ve které státní orgán vstupuje do právních vztahů jako rovný s ostatními účastníky, tedy jako subjekt občanskoprávních vztahů, není možné toto jednání kvalifikovat jako nesprávný úřední postup dle zákona č. 82/1998 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 907/2015, proti kterému podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 3281/2016). Tato otázka tedy již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena byla a nemůže tak založit přípustnost dovolání.
Dovolání není přípustné ani co do otázky, zdali legislativní nečinnost Parlamentu ČR může být vnímána jako nesprávný úřední postup. Dovolatel tvrdí, že názor dovolacího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3723/2008, je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. III. ÚS 165/02, který vymezuje, že zákon, který realizuje úpravu Listiny základních práv a svobod, v tomto případě OdpŠk, nemůže nárok na náhradu škody anulovat. V posuzovaném případě však nárok vzniknul aplikací státní moci krajským soudem, kdy tento nepřiznal tamnímu stěžovateli náhradu nákladů řízení, nikoliv ve vztahu soukromoprávním a tento nález tak není přiléhavý.
Právní otázka, na níž je vystavěno dovolání, byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a odvolací soud ji ve svém rozsudku vyřešil v souladu s touto judikaturou. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, uveřejněném pod č. 52/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 22. května 2008, sp. zn. II. ÚS 492/08), Nejvyšší soud uvedl, že vydání normativního právního aktu není úředním postupem příslušného státního orgánu, nýbrž výsledkem normotvorné činnosti. Stejně tak ani nečinnost vlády, tj. nevydání normativního právního aktu pak nemůže být úředním postupem vlády. Nemůže-li být normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci posuzována jako nesprávný úřední postup, nelze dovodit ani odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk (srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 215/2006; rozsudek ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009; nebo rozsudek ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2334/2010, uveřejněný pod č. 36/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek či shodně Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 6 vydání. Praha: C. H. BECK, 2006, str. 633).
I v obdobném případu, kdy se stěžovatelka také domáhala náhrady škody z důvodu nesprávného úředního postupu ze stejného důvodu, tj. že vláda neurčila podle ustanovení § 23 odst. 6 zákona o soudní rehabilitaci podmínky a způsob určování výše náhrady za ztrátu na výdělku vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl usnesením ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II ÚS 4789/12, přičemž poukázal na úvahu obvodního soudu o tom, že nečinnost vlády v normotvorné oblasti, to jest neprovedení výše citovaného ustanovení zákona o soudní rehabilitaci podzákonným normativním právním aktem, nelze posuzovat v intencích nesprávného úředního postupu, jak to má na mysli zákon č. 82/1998 Sb. Obvodní soud tak z ústavněprávního hlediska za daných okolností nepochybil, pakliže nemohl domýšlet rozsah možné úpravy vládního nařízení.
Lze tedy uzavřít, že zákon č. 82/1998 Sb. odpovědnost státu za výkon legislativní činnosti či naopak její nečinnosti nezakládá a dosavadní judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ji odmítá. Judikatura je v této otázce konzistentní, rozhodnutí odvolacího soudu s ní není nikterak v rozporu a dovolateli se nepodařilo uplatněnými argumenty ustálené řešení této otázky jakkoliv zpochybnit.
K námitce dovolatele, že soud prvního stupně neprovedl některé z jím navržených důkazů, dovolací soud uvádí, že k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Krom toho lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a na judikaturu, podle které v řízení, v němž by i v případě prokázání žalobních tvrzení nebylo možno vyhovět uplatněnému žalobnímu návrhu, není potřeba provádět dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 896/2006).
Dovolání v rozsahu, v němž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v tomto rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. 2. 2017

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu