30 Cdo 3809/2014
Datum rozhodnutí: 17.12.2014
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 3809/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Le Nora CZ, s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze 1, Hybernská1613/38, identifikační číslo osoby 259 70 879, zastoupené Mgr. Petrem Růžkem, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 33, proti žalovaným 1) Z. F. , a 2) V. K., oběma zastoupeným JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 82/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. března 2014, č. j. 7 Co 2470/2013-290, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.364,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ladislava Dusila, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) konstatuje, že dovolání žalobkyně (dále již dovolatelka ) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále již odvolací soud ) ze dne 17. března 2014, č. j. 7 Co 2470/2013-290, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu v řešení (předběžné) otázky platnosti předmětné kupní smlouvy ze dne 13. dubna 2007, s přihlédnutím ke skutkovým poměrům dané věci, které v dovolacím řízení nelze revidovat, není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Polemizuje-li dovolatelka ve svém dovolání se závěrem odvolacího soudu, podle něhož kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 13. dubna 2007 o převodu vlastnictví k nemovitostem specifikovaným v rozsudečném výroku soudu prvního stupně je platná, pak nelze souhlasit s tím, že by její námitka o neplatnosti předmětné smlouvy, z důvodu, že ji za žalobkyni podepsala osoba, která k tomu nebyla oprávněna, nastolovala takovou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Její posouzení ze strany odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i soudu Ústavního soudu (srov. např., rozsudek Nejvyššího soudu 25. října 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2006, pod číslem 1, jehož závěry obstály i v rovině ústavní, když ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 10. října 2006, sp. zn. IV. ÚS 32/06, odmítl, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, uveřejněný pod číslem 49/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Odo 1441/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 3871/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ; označené i dále níže cit. rozhodnutí Ústavního soudu jsou pak veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), podle níž důsledkem překročení oprávnění vyplývajícího z plné moci nebo jednání za jiného bez plné moci není neplatnost právního úkonu.
Důvodem pro založení přípustnosti dovolání není ani námitka dovolatelky, že vzhledem k tomu, že kupní smlouva ze dne není právním úkonem učiněným žalující společností, není ani projevem vůle žalující společnosti , když dále argumentuje tím, že nejednalo-li se o právní úkon žalující společnosti, nemohlo dojít k převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem, neboť kupní smlouva ze dne13. 4. 2007 je od samého počátku (ex tunc) absolutně neplatná. Na podporu uvedené argumentace dovolatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1674/2010, a ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 752/2005. V prvně označeném rozhodnutí dovolací soud vyložil, že Pokud odvolací soud založil své rozhodnutí při nezměněném skutkovém stavu na právním názoru dovolacího soudu, jenž v předcházejícím řízení jeho dřívější rozhodnutí zrušil, respektoval tak důsledky plynoucí z vázanosti odvolacího soudu právním názorem soudu dovolacího. Existence předchozího rozhodnutí dovolacího soudu, který vyjádřil ke konkrétní právní otázce svůj právní názor, pak současně má za následek, že rozhodnutí odvolacího soudu neřeší již otázku zásadního právního významu, když tato otázka byla již dovolacím soudem v téže věci jednou závazně vyřešena. V této souvislosti se jen pro úplnost připomíná, že závěry vyjádřené v předchozím zrušovacím rozsudku dovolacího soudu, vztahují se v plném rozsahu nadále na projednávanou věc. Není tedy zřejmé, z čeho dovolatelka dovozuje nesprávnost meritorního rozhodnutí odvolacího soudu s cit. rozhodnutím Nejvyššího soudu. V druhém označeném rozhodnutí dovolací soud zaujal - s přihlédnutím ke skutkovým poměrů posuzované věci - právní názor, že Vzhledem k tomu, že první žalovaný byl v trestním řízení pravomocně uznán vinným (mimo jiné) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 3 trestního zákona, kterého se dopustil dne 17. 2. 2000 v P. v notářské kanceláři JUDr. J. H., a byl odsouzen pro skutek, jenž je popsán ve výroku rozhodnutí ohledně konkrétního jednání pachatele, postupovaly soudy obou stupňů zcela správně, když vycházely z celého výroku o vině, tedy nejen z jeho právní, ale i ze skutkové části s tím, že v rozsahu tohoto výroku, v jakém jsou znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o podané žalobě o určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti, je soud v občanskoprávním řízení ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. pravomocným trestním rozhodnutím vázán. Rozhodnutím v trestním řízení je tak pro dané občanskoprávní řízení závazně rozhodnuto, jaký skutek se stal a kdo jej spáchal, včetně toho, že první žalovaný předložil při sepisování notářského zápisu dne 17. 2. 2000 padělanou plnou moc s datem 2. 2. 2000, na základě níž měl být zmocněn svojí matkou (žalobkyní) ke všem úkonům potřebným k prodeji předmětného pozemku v jejím vlastnictví, ačkoliv si byl plně vědom toho, že nemá její souhlas k sepsání kupní smlouvy ani k realizaci prodeje nemovitosti. V této věci ovšem řešení otázky nespočívalo v použití § 135 o. s. ř., nehledě na skutečnost, že v mezidobí se judikatura dovolacího soudu k otázce, zda podvodné (trestně právní) jednání zakládá absolutní neplatnost smlouvy podle § 39 obč. zák, jež byla při uvedeném jednání pachatele (posléze odsouzeného) uzavřena, změnila. Došlo totiž k ustálení právního názoru, že sama okolnost, že jedna ze smluvních stran byla odsouzena pro trestný čin podvodu, neboť v souvislosti s předmětným právním úkonem měla uvést druhou smluvní stranu (poškozenou) v omyl, nečiní ještě takovou smlouvu absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 obč. zák. Nejvyšší soud v tomto směru již několik let ustáleně judikuje, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.) (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006,m sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný posléze pod číslem 36/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, publikovaný pod č. 28/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Ostatně se závěry obsaženými v R 36/2008 (a to právě ve vazbě na trestněprávní rovinu věci) se mj. ztotožnil i Ústavní soud, který ve svém usnesení ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 384/2005, vyložil, že naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v soukromoprávní rovině vliv právě jen na možnou existenci omylu ve smyslu § 49a obč. zák. ). Je tedy zřejmé, že ani předmětný judikatorní odkaz dovolatelky nepodporuje její dovolací argumentaci.
Dovolatelka dále již v dovolání uplatňuje jen skutkové otázky, ke kterým dovolací soud nemohl z hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. a § 241a odst. 1 přihlédnout.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady řízení žalovaných v dané věci sestávají z odměny jejich advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené podle § 9 dst. 4 písm. b) (spor se týkal určení vlastnického práva k nemovitostem, kde za tarifní hodnotu se považuje částka 50.000,- Kč; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011). Tomu vzhledem k zastupování dvou osob (§ 12 odst. 4 cit. vyhl. odpovídá (dle § 7 bodu 5 advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 4.960,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, jde o částku 5.260,- Kč; s připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí celkem náhrada nákladů dovolacího řízení žalovaných 6.364,60 Kč.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.364,60 Kč je dovolatelka povinna zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, k rukám advokáta, který žalované v tomto dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. prosince 2014

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu