30 Cdo 3773/2011
Datum rozhodnutí: 31.07.2012
Dotčené předpisy: § 13 obč. zák.




30 Cdo 3773/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. M. Ř., CSc., zastoupeného JUDr. Kateřinou Richterovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Kovářská č. 17, proti žalovanému Pharm.Dr. K. K., zastoupenému JUDr. Petrem Papouškem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 12/976, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 115/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2011, č.j. 1 Co 248/2010-251, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2011, č.j. 1 Co 248/2010-251, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2010, č.j. 37 C 115/2006-214, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2010, č.j. 37 C 115/2006-214, zamítl z důvodu dovozeného promlčení žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 2.480.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 2011, č.j. 1 Co 248/2010-251, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zejména poukázal na skutečnost, že v otázce posuzování promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích je soudní praxe sjednocena od počátku roku 2008 zveřejněním rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17 .2.2004, sp. zn. 1 Co 6312003, pod R 4/2008 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR. V něm byl vysloven závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Toto právo vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nepostačuje. Byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv (obdobně jako u bolestného a ztížení společenského uplatnění či u stanovení hodnoty autorského díla nebo předmětu průmyslového vlastnictví), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy; v souladu s ustanovením § 100 odst. 2 obč. zák. právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. promlčení podléhá. Toto právo se podle ustanovení § 101 obč. zák. promlčuje v obecné tříleté době, jež běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V citovaném rozhodnutí je vysloven nejen závěr o délce promlčecí doby práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích, nýbrž též závěr o jejím počátku. Ten je třeba zásadně vztahovat k době, kdy došlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti (den, kdy došlo k tvrzené záměně první strany smlouvy o půjčce s uvedením osobních dat žalobce). K takovému dni mohlo být právo dotčené osoby z objektivního hlediska vykonáno poprvé. V dané věci mělo dojít dle tvrzení žalobce k zásahu, jenž má on sám za neoprávněný, do jeho práva na ochranu osobnosti, nahrazením první strany smlouvy o půjčce listinou s jiným textem, jež obsahuje žalobcova osobní data. S ohledem na povahu tohoto tvrzeného jednání a údaje žalobce zjevně nelze vycházet z data 1. října 1996, kdy měla být uzavřena původní smlouva o půjčce, jako data neoprávněného zásahu. Za takový okamžik zjevně nutno pokládat den 28. červenec 2000, o němž žalobce již v žalobě uvádí, že byl tohoto dne seznámen v rámci probíhající soudního sporu s tím, že součástí žaloby je i označená smlouva o půjčce, jíž nikdy nepodepsal, a kterou následně viděl poprvé v opisu při seznamování s podklady soudního sporu. Zcela bezpečně však lze za nejpozdější den tvrzeného neoprávněného zásahu označit 1. 2. 2002, kdy byla uvedená smlouva o půjčce, obsahující žalobcem označený neoprávněný zásah do osobnostních práv podle jeho vlastního sdělení při odvolacím jednání předložena v soudním řízení. K datu následujícího dne je třeba vztáhnout den, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé . Odtud je pak zcela zřejmé, že tříletá promlčecí lhůta marně uplynula v únoru roku 2005. Jestliže tedy žalovaný vznesl řádně a včas námitku promlčení, pak správnému závěru soudu prvního stupně o tom, že promlčené právo (nárok) žalobci pro jeho včasné neuplatnění nelze přiznat, nutno přisvědčit. Zbývá dodat, že náhrada nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. je - na rozdíl od práva na náhradu škody, v němž má význam zjištění a posouzení též toho, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl - jen důraznější formou zadostiučinění, jež je pojmově spojeno se zásahem do osobnostních práv. Rozhodné tedy je - a to i z hlediska promlčení nároku - jen to, kdy došlo k neoprávněnému zásahu, s nímž žalobce spojuje své právo na náhradu podle § 13 odst. 2 obč. zák. Ke shodným závěrům dospěl Vrchní soud v Praze již v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, č. j. l Co 82l20I0 - 144. Z vyložených důvodů soud prvního stupně nepochybil, když námitku promlčení shledal opodstatněnou a žalobu proto zamítl.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen žalobci dne 1. června 2011, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 22. června 2011 včasné dovolání, doplněné podáním jeho zástupce ze dne 29. července 2011. Přípustnost tohoto dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., přičemž z obsahu dovolání vyplývá (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. je fakticky vytýkáno, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel poukazuje na diference v posuzování otázky promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. (konkrétně počátku běhu této lhůty) a současně připomíná otázku posouzení námitky promlčení z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření
Nejvyšší soud jako soud dovolací uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Přípustnost tohoto dovolání je dána ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je třeba pokládat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, protože řeší vznesenou námitku promlčení uplatněného nároku v souvislosti s předpokládanou aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Pokud dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
S ohledem na námitky dovolatele obsažené v dovolání se jeví jako potřebné připomenout nález Ústavního soudu ze dne 22. prosince 2010, sp.zn. III. ÚS 1275/10, v němž se Ústavní soud vyjadřuje k otázce důsledků změny judikatury soudů, jejichž obsahem je zúžení prostoru uplatnění subjektivního práva, přijaté v průběhu soudního řízení. Konkrétně šlo o posouzení situace, v níž navrhovatel uplatnil subjektivní právo v dobré víře v souladu se soudní praxí, avšak je konfrontován s její (pozdější) zásadní změnou v jeho neprospěch. Podle Ústavního soudu jde o posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodován na straně druhé.
Ústavní soud ve zmíněném nálezu reaguje na případ, kdy v průběhu řízení Nejvyšší soud v analogické kauze změnil svoji dosavadní judikaturu, když (rozsudkem velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 ze dne 12. listopadu 2008) upravil svoji dosavadní interpretaci institutu promlčení práva plynoucího z ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Poukázal mimo jiné na to, že maxima nepřípustnosti změny právního názoru (overruling) v důsledku překážky věci rozsouzené (při nezměněném skutkovém základu) platí plně nejen pro rozhodování Ústavního soudu, nýbrž i soudů obecných. Uvedl, že pro posouzení věci v plném rozsahu dopadá právní názor, jenž Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09. Dle něj "judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod. s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení."
Intertemporální soudcovské právo (overruling) vyžaduje, obdobně jak je tomu u intertemporálního práva psaného, přijetí hledisek posuzování jeho přijatelnosti. Tato hlediska musí zohlednit ochranu uplatněného subjektivního práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Musí ale zároveň zohlednit i nezbytnost vývoje soudní interpretace a aplikace zákonného práva, nutnost zabránit její strnulosti, jež by se stala překážkou dosažení účelů právní regulace.
Spolkový ústavní soud Spolkové republiky Německo na okraj uvedeného problému zformuloval tezi, dle níž hlediska posuzování nepřípustnosti retroaktivity zákonného práva nelze bez dalšího použít pro retroaktivní dopady změny soudní judikatury, přičemž ale soudy zatěžuje povinnost při změně judikatury zvážit míru negativních dopadů pro ochranu důvěry v právo (BVerfGE, 18, 224, 240). Právní doktrína jednak zastává obdobná stanoviska, jednak se kloní k přístupu, jenž klade na judiciální intertemporalitu obdobná hlediska, jak je tomu u intertemporality zákonného práva.
Posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona. .
Dále je třeba zmínit skutečnost, že v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2003, sp.zn. 30 Cdo 1542/2003, (stejně jako v několika po té v jiných věcech následujících rozsudcích tohoto soudu) bylo judikováno, že právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti obecně, a tedy i na zadostiučinění v penězích, se nepromlčuje . Pak ovšem došlo ke změně judikatorní situace zejména v souvislosti s rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, ročník 2009, v němž byl obsažen závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, který promlčení podléhá. Velký senát Nejvyššího soudu ČR v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování žalovaného.
Jak již bylo konstatováno, odvolací soud v napadeném rozsudku z tohoto právního názoru při svém rozhodování ve věci samé fakticky vyšel a zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze jako věcně správný potvrdil. Z napadeného rozsudku nevyplývá, že by se odvolací soud zabýval otázkou, zda by námitka promlčení byla v daném případě případným zneužitím práva v natolik výjimečné intenzitě, aby to odůvodnilo významný zásah do principu právní jistoty.
Je třeba poukázat na to, že Ústavní soud v rámci své rozhodovací praxe připomíná, že určujícím pro nalézání práva je vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Složitost případu a jeho specifické okolnosti nevyvazují soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení zmíněných principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též optikou kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině jednoduchého podústavního práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Vztahem námitky promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997, ve kterém uvedl: Ustanovení § 3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení . Možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. Uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Podle Ústavního soudu je ústavněprávně ustanovení § 3 odst. 1 OZ oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva .
Ústavní soud v nálezu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. II. ÚS 635/09, v souvislosti s ústavní stížností brojící proti závěrům soudů o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích za zásah do osobnostních práv spočívající (v tehdy posuzovaném případě) v zanedbání lékařské péče, mimo jiné konstatuje, že nemíní zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšší soudem v uvedeném rozhodnutí velkého senátu ze dne 12. listopadu 2008. Ústavní soud má nicméně za to, že v soudních řízeních zahájených před tímto rozhodnutím, respektive před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 občanského zákoníku posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům. Vznesení námitky promlčení dle názoru Ústavního soudu zásadně dobrým mravům neodporuje, mohou ale nastat situace, při nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95 a nález ve věci sp. zn. I. ÚS 643/04). Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být obdobně jako v dané věci značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (srovnej nález ze dne 5. 8. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09). Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000).
Jak pak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, z tohoto pohledu se zcela zřejmě věci nezabýval (což je třeba vztáhnou i na soud prvního stupně, a to přes to, že již Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 15. ledna 2010 zmínil usnesení Policie české republiky ze dne 29. dubna 2005, ČST:ORII-7768/OHK3-2004, z něhož se naznačuje skutečná možnost nedovolené (nezákonné) manipulace s textem smlouvy o půjče. Bylo tedy zcela na místě zvažovat, zda za této situace vznesená námitka žalovaného není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu výše podaného výkladu. Protože tak soudy obou stupňů neučinily, nelze napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej z uvedeného důvodu, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil. Protože důvody, proč se tak stalo platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i jej a věc vrátil Městskému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. července 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu