30 Cdo 3762/2013
Datum rozhodnutí: 16.07.2014
Dotčené předpisy: § 205a odst. 1 o. s. ř., § 3 odst. 1 obč. zák., § 13 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 3762/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně R. R. , právně zastoupená JUDr. Janou Strachoňovou Drexlerovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pekařská 4/389, proti žalované České republice Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, na Poříčním právu 1/376, o náhradu škody ve výši 455.586,- Kč a náhradu nemajetkové újmy ve výši 250.000,- Kč, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 8/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2013, č.j. 68 Co 264/2013 145, t a k t o :

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen soud prvního stupně ) zamítl rozsudkem ze dne 26. února 2013, č.j. 21 C 8/2011 111, žalobu o zaplacení 455.586,- Kč jako náhradu škody spočívající v ušlém výživném a částku 250.000,- Kč jako přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně se domáhala jednak náhrady škody ve výši 455.586,- Kč s tvrzením, že Městský soud v Brně v době její nezletilosti rozhodoval o jejích poměrech, určení otcovství a její výživě a výchově a určení jejího jména, dále byla žalobkyně svěřena do výchovy matky a otci bylo stanoveno hrazení výživného. V roce 1997 Krajský soud v Brně rozsudkem sp. zn. 20 Co 110/96 změnil rozsudek soudu prvního stupně a otci žalobkyně uložil povinnost přispívat na její výživu částkou 200.000 Lir měsíčně a současně stanovil povinnost doplatit dluh na výživném od 26. 5. 1990 do 31. 1. 1994 ve výši 12,834.264 Lir ve lhůtě jednoho roku od právní moci rozsudku. Otec tuto povinnost nesplnil a matka žalobkyně se proto rozhodla v roce 2003 řešit otcův dluh na výživném a obrátila se na Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí (dále jen UMPOD ). Žalobkyně popsala činnost UMPOD a dovozovala, že výživné nebylo úspěšně vymoženo v důsledku jeho nesprávného úředního postupu a jí tak náleží náhrada škody ve výši 455.586,- Kč coby součtu dlužného výživného a náhrada za nemateriální újmu ve výši 250.000,- Kč, když jí UMPOD včas nepotvrdil, že její otec zemřel a žalobkyně tak žila dva roky v nejistotě a nevědomosti ohledně smrti svého otce a nadto byla po několik let zcela bez prostředků.
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) potvrdil rozsudkem ze dne 24. července 2013, č.j. 68 Co 264/2013 145, rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V posuzované věci odvolací soud uvedl, že ve věci vymáhání výživného lze shledat nesprávný úřední postup UMPOD, když prodlevy mezi jednotlivými úkony byly nepřiměřené, nicméně tento postup není v příčinné souvislosti s tím, že se žalobkyni nedostalo plnění ze strany jejího otce. Pokud otec žalobkyně nesplnil svoji povinnost za života, bylo na žalobkyni, aby svůj nárok uplatnila jako pohledávku v dědickém řízení. Argumentace žalobkyně, že neměla jistotu o jeho smrti neobstojí, když bylo zjištěno, že jí zastupující matka měla informace o totožnosti otce i jeho pravděpodobném datu úmrtí a bylo tak na ní, aby zajistila uplatnění práva tehdy nezletilé žalobkyně v dědickém řízení. Navíc, žalovaná řádně uplatnila námitku promlčení, která není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., když nelze dovodit žádné okolnosti, které by bez zavinění znemožnily uplatnění práva v zákonné lhůtě a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně řádné dovolání (dále jen dovolatelka ) k Nejvyššímu soudu (dále jen dovolacímu soudu ). Dovolatelka se dovolává do všech výroků soudu prvního stupně, když má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud náležitě vyřešena a to, zda a kdy může být námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy a otázku naplnění příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem. Dovolatelka má za to, že věc bylo třeba zkoumat z hlediska jejího souladu s dobrými mravy, neboť žalobkyně v té době byla jen několik měsíců zletilá a vlivem věku a ekonomické situace nedokázala své právo uplatnit, a proto uplatnění námitky promlčení vůči ní je nepřiměřeně tvrdým postihem. Dále dovolatelka uvádí, že nebyl důvod, proč by k reálnému vymožení výživného v případě žalobkyně jednající prostřednictvím UMPOD nedošlo, protože v době konání UMPOD měl její otec příjem a majetek a dle dovolatelky je irelevantní, zda byla pohledávka žalobkyně uplatněna v rámci dědického řízení po otci dovolatelky. Dovolatelka proto navrhla, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
Žalovaná podala k dovolání vyjádření, ve kterém uvedla, že se domnívá, že se odvolací soud nikterak neodchýlil od judikatury dovolacího soudu a že správně konstatoval neexistenci příčinné souvislosti mezi škodou a úředním postupem UMPOD.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř. ) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož dovolatelka podala dovolání proti všem výrokům odvolacího soudu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud rozhodnul o náhradě nákladů řízení není přípustné, neboť dovolatelka ve vztahu k tomuto výroku neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně něj neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).
Dovolání není přípustné ani ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř., když dovolatelka Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou právní otázku, která má být posouzena jinak, než jak učinil odvolací soud. Problematikou uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy se dovolací soud ve své rozhodovací praxi již zabýval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 329/2010 či usnesení ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009). Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, proti němuž byla dne 10. 8. 2011 odmítnuta ústavní stížnost sp. zn. I ÚS 2364/2011, tak námitka promlčení uplatněná státem obecně není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy a dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Navíc uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, proti němuž byla dne 10. 8. 2011 odmínuta ústavní stížnost sp. zn. II. ÚS 2369/2011). Nadto lze konstatovat, že dovolatelka neuvedla žádné výjimečné okolnosti, pro které by se námitka promlčení příčila dobrým mravům, když nelze přihlédnout k tvrzení dovolatelky, že byla čerstvě zletilá a matka v té době prodělávala závažné onemocnění, jelikož podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. se jedná o nově tvrzené skutečnosti, které žalobkyně včas neuplatila před soudem prvního stupně, ačkoli ji nic nebránilo, aby tak učinila.
Dovolatelkou namítaná druhá otázka, tj. otázka příčinné souvislosti vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025), p řičemž odvolací soud nepochybil ani při posuzování příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody na straně žalobkyně.
Lze tedy uzavřít, že se odvolací soud v hodnocení otázek příčinné souvislosti a vznesení námitky promlčení ze strany žalované v rozporu s dobrými mravy neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, a ten proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu