30 Cdo 376/2011
Datum rozhodnutí: 23.05.2012
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 376/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně O. H. , zastoupené JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem v Chebu, Májová 23, proti žalované J. K. , zastoupené JUDr. Natálií Slavíkovou, advokátkou se sídlem v Chebu, nám. Krále Jiřího 6, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 100/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. července 2010, č.j. 10 Co 79/2010-100, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Veroniky Pupalové, advokátky se sídlem v Chebu, Májová 23.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Okresní soud v Chebu (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 2. prosince 2009, č.j. 13 C 100/2008-56, určil, že nemovitosti, a to bytová jednotka č. 1309/60 v 11. nadzemním podlaží domu č.p. 1309 na parcele parc. č. 3433 a spoluvlastnický podíl o velikosti 5435/464010 na společných částech budovy č.p. 1309 a pozemku parc. č. 3433 o výměře 444 m2, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Cheb, na LV č. 5974 pro katastrální území o obec Ch., jsou ve vlastnictví žalobkyně (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Shledal, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, uzavřená 16. dubna 2007 mezi žalobkyní a žalovanou, je absolutně neplatná a žalované tak nemohlo vzniknout vlastnické právo k předmětným nemovitostem.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále již odvolací soud ) v záhlaví cit. rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. Právě skutečnosti vztahující se k realizaci předmětu jsou natolik neurčité, že je tuto smlouvu nutné považovat za neplatnou, k tomu chybí i dohoda stran o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění (odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 33 Cdo 750/2008).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již dovolatelka ) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a to proto, že stejný soud rozhodoval stejnou věc pokaždé jinak. Žalovaná totiž smlouvu o zajišťovacím převodu práva uzavřela se žalobkyní dne 16. dubna 2007 za pomoci svého známého P. S., který půjčku mezi účastnicemi zprostředkoval a vyhotovil veškeré písemnosti a tedy i text smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Tentýž P. S. takto vypracoval obsahově identickou smlouvu (rozdílné byly pouze osobní údaje účastníků a výše zajišťovacího závazku), kterou uzavřel dne 14. května 2007 strýc žalované J. M. s D. a N. K. Tato smlouva se stala předmětem soudního sporu u Okresního soudu v Chebu vedeném pod sp. zn. 15 C 442/2007. Soud uznal tuto smlouvu platnou a určil, že vlastnictví tam popsaných nemovitostí náleží nabyvateli (učinil tak rozsudkem ze dne 20. prosince 2007, který potvrdil odvolací soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. května 2008, č.j. 14 Co 155/2008-58). Dovolatelka na posledně uvedené rozhodnutí odvolací soud upozornila a navrhla, aby byl proveden důkaz tímto spisem. Odvolací soud se tímto argumentem nezabýval, stejně jako se nezabýval dalšími odvolacími argumenty, což činí, dle názoru dovolatelky, rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným, nepřesvědčivým a nepředvídatelným. Dovolatelka je toho názoru, že se jí nedostalo spravedlivého procesu. Dále namítá, že otázka, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužnice včas neuhradí dluh, je ve smlouvě vyřešena dostačujícím způsobem. Argumenty uvedené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že ve smlouvě chybí ujednání o lhůtách, způsobu prodeje, stanovení kritérií pro určení hodnoty nemovitostí apod., nepovažuje dovolatelka za správné, neboť taková ujednání by byla zásahem do smluvní volnosti. Takové mantinely pro převod vlastnictví nemovitosti mohou být, dle žalované, určeny jen úřadu, který provádí prodej věci z moci úřední a nemůže platit pro subjekty soukromého práva ve smluvním styku. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalované uvedla, že rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam a že soudy obou stupňů rozhodly ve svých rozsudcích správně. Navrhla odmítnutí podaného dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , a které bylo rovněž publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatelka ovšem ve svém dovolání neformulovala (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně.
Dovolatelkou zmíněné rozhodnutí ve věci samé Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 14 Co 155/2008 (kdy podle dovolatelky v označené věci týž odvolací soud měl posuzovat smlouvu obsahově identickou a měl dospět ke zcela jinému právnímu názoru, než odvolací soud v této věci) odvolací soud v napadeném rozhodnutí blíže (z pohledu v něm obsaženého právního názoru) sice nijak nerozvádí, ovšem k této okolnosti nelze při posuzování přípustnosti dovolání přihlížet. Je tomu tak z toho důvodu, že podle § 237 odst. 3, věty za středníkem, dovolací soud k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a § 241a odst. 3 (tj., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) nepřihlíží.
Podstatné ovšem je, že za skutkového stavu, z nějž vycházel odvolací soud a jímž je při posuzování přípustnosti vázán dovolací soud, se (při právním posouzení zjištěného skutkového stavu) odvolací soud nijak neodchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu týkající se právního institutu zajištění závazku převodem práva ve smyslu § 553 obč. zák. (k tomu srov. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008,s p. zn. 31 Cdo 495/2006, z aktuální judikatury např. rozsudek téhož soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 784/2011, vše in www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávající z odměny za zastupování advokátkou (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [podle čl. II vyhl. č. 64/2012 Sb., § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.] a z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč, vše navýšeno o 20 % DPH (tj. o částku 1.060,- Kč) podle § 137 odst. 3 a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2012
JUDr. Pavel V r c h a , v. r.
předseda senátu