30 Cdo 375/2004
Datum rozhodnutí: 29.04.2004
Dotčené předpisy: § 120 předpisu č. 99/1963Sb., § 132 předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 375/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobkyně V. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. N., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 155/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. října 2003, č. j.

21 Co 133/2003-101, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobním návrhem podaným u Okresního soudu Praha východ dne 26.4.2002 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že žalovaný jako osoba obmyšlená v závěti ze dne 2.4.1999 zůstavitele M. Š., zemřelého dne 14.7.2001, není dědicem po zůstaviteli s odůvodněním, že má důvodné pochybnosti o tom, že podpis na uvedené závěti není podpisem zůstavitele.

Rozsudkem ze dne 11.12.2002, č.j. 5 C 155/2002-46, Okresní soud Praha - východ žalobě vyhověl; rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 7.425,- Kč na účet zástupce žalobkyně a že žalovaný je povinen zaplatit do pokladny soudu prvního stupně na znalečném částku 2.299,- Kč. Vycházel přitom především ze zjištění učiněného ze znaleckého posudku JUDr. P. B., soudního znalce z oboru písmoznalectví, že podpis zůstavitele na uvedené závěti není jeho pravým podpisem .

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.10.2003, č.j. 21 Co 133/2003-101, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice Okresnímu soudu Praha - východ náklady řízení ve výši 2.714,- Kč. Dospěl k závěru, že závěť zůstavitele M. Š. z 2.4.1999 splňuje jak náležitosti zvláštní vztahující se k projevu vůle pro případ smrti tak

i náležitosti, které občanský zákoník vyžaduje pro platnost každého právního úkonu; žalovanému proto svědčí dědické právo po zůstaviteli M. Š. z titulu platné závěti z 2.4.1999 . Vycházel přitom především ze zjištění učiněných z výpovědí svědků JUDr. J. K. a Mgr. M. K. opětně vyslechnutých odvolacím soudem a revizního znaleckého posudku zpracovaného v odvolacím řízení Technickým a zkušebním ústavem telekomunikací a pošt P.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.. S poukázáním

na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř. namítá, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že soud rozhodl na základě skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud nevyhověl jejímu důkaznímu návrhu a neprovedl důkaz třetím znaleckým posudkem

z oboru písmoznalectví, a to posudkem zpracovaným Kriminalistickým ústavem P., když v projednávané věci byly vypracovány dva protichůdné znalecké posudky . Technický a zkušební ústav telekomunikací a pošt P. je podle dovolatelky v oboru písmoznalectví zkušebním ústavem jen formálně, jeho písmoznalecká činnost je pouze okrajová a je ve skutečnosti vykonávána pouze jediným znalcem, čímž se tedy v ničem neliší od znalce podávajícího posudek individuální . Současně odvolacímu soudu vytýká, že nedostatečně a neúplně zjistil skutkový stav věci a přiklonil se k závěru, který nemá s poukazem na odlišný závěr jednoho (prvního) ze znaleckých posudků oporu v podstatné části provedeného dokazování . Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalované především uvedl, že se plně ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde

o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.

bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nevyhověl jejímu důkaznímu návrhu

a neprovedl důkaz třetím znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, a to posudkem zpracovaným Kriminalistickým ústavem P., když v projednávané věci byly vypracovány dva protichůdné znalecké posudky . Technický a zkušební ústav telekomunikací a pošt P. je podle dovolatelky v oboru písmoznalectví zkušebním ústavem jen formálně, jeho písmoznalecká činnost je pouze okrajová a je ve skutečnosti vykonávána pouze jediným znalcem, čímž se tedy v ničem neliší od znalce podávajícího posudek individuální . Dovolatelka tak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení

§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

O takovou vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci se jedná např. tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř.. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné

pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo nebyl proveden navržený důkaz a soud dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno. Důkazní břemeno (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, je-li určován výsledkem provedeného dokazování, znamená, že účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů.

Ve sporném řízení, kde platí zásada dispoziční a projednací (a takovým řízením bylo i řízení v této věci), mají účastníci povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky, a označit důkazy k prokázání skutkových tvrzení. Účastníci tedy mají povinnost tvrzení (§ 101 odst. 1 o. s. ř.) a povinnost důkazní (§ 120 odst. 1 o. s. ř.); o těchto procesních povinnostech je soud povinen účastníky poučit (§ 5 o. s. ř.). Pokud účastník nabídne soudu důkaz, je povinen uvést k němu skutečnosti, které mají být tímto důkazem prokázány; jinak se vystavuje nebezpečí, že navržený důkaz, u kterého nebude patrno, jaká skutečnost jím má být prokázána, nebude proveden. Soud totiž není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy

a rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů budou provedeny (srov. § 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.); uvedené platí i v odvolacím řízení (§ 211 o. s. ř.). Ani zásada vyjádřená v ustanovení § 18 o. s. ř. (povinnost soudu dbát na rovné postavení účastníků a z toho současně vyplývající povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné, možnosti

k uplatnění jejich práv) neznamená povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků.

V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k závěru o pravosti podpisu zůstavitele na posuzované závěti ze dne 2.4.1999, vycházeje ze zjištění učiněných z výpovědí svědků dané závěti (srov. § 476b o.s.ř.) JUDr. J. K. a Mgr. M. K. a ze znaleckého posudku vypracovaného v odvolacím řízení Technickým a zkušebním ústavem telekomunikací a pošt P., tj. ústavu zapsaném v seznamu ústavů specializovaných na znaleckou činnost vedeném Ministerstvem spravedlnosti ČR s oborem znalecké činnosti písmoznalectví a telekomunikace a pošty (§ 21 zákona č. 36/1967 Sb., § 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů).

Neúplnost skutkových zjištění je relevantní tehdy - a zakládá dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. - jestliže při vytváření skutkového základu sporu soud nepostupoval v souladu se zásadami zakotvenými v ustanovení § 120 o.s.ř. (např. neprovedl navržený důkaz a z nedostatku odpovídajícího zjištění vyvodil pro stranu nepříznivý skutkový závěr, resp. neprovedl důkaz, který byl ke zjištění skutkového stavu potřebný). Tak tomu ovšem v dané věci nebylo. Odvolací soud správně posoudil žalobkyní navržený důkaz dalším znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví

za nadbytečný a neprovedl jej (§ 120, § 211 o.s.ř.), protože skutkový stav, který právně hodnotil, byl zjištěn z jiných shora uvedených důkazů; tento svůj postup pak podrobně vysvětlil v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Dovolatelka odvolacímu soudu současně vytýká, že se přiklonil k závěru, který nemá s poukazem na odlišný závěr jednoho (prvního) ze znaleckých posudků oporu v podstatné části provedeného dokazování . Tato námitka není opodstatněná.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba

ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze - li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Skutkové závěry o pravosti podpisu zůstavitele na posuzované závěti ze dne 2.4.1999 odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku -

z výsledků dokazování (zejména na základě výslechu svědků JUDr. J.K.

a Mgr. M. K. a ze znaleckého posudku vypracovaného Technickým

a zkušebním ústavem telekomunikací a pošt P.), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. Protože jiné důkazy v tomto směru nepřinesly

pro rozhodnutí věci významné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu

v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které současně byly významné pro věc, nepominul (včetně znaleckého posudku JUDr. P. B., soudního znalce z oboru písmoznalectví, vypracovaného v průběhu řízení

před soudem prvního stupně), a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně

s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému

v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. dubna 2004

JUDr. Roman Fiala

předseda senát