30 Cdo 3749/2015
Datum rozhodnutí: 06.01.2015
Dotčené předpisy: § 243c o. s. ř.



30 Cdo 3749/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 215.310,- Kč s úroky z prodlení a částek 59.272,- Kč a 27.066,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 257/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2015, č. j. 21 Co 60/2015-70, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 22. října 2014, č. j. 22 C 257/2012-56, zamítl žalobu o zaplacení částky 215.310,- Kč s úroky z prodlení a částek 59.272,- Kč a 27.066,- Kč, kterých se žalobce domáhal jako náhrady škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 5 v řízení sp. zn. 14 EXE3928/2011, tím, že exekuční soud nevydal rozhodnutí o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora v zákonem stanovené patnáctidenní lhůtě poté, co obdržel příslušný návrh soudního exekutora. Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že s ohledem na insolvenční řízení, které probíhá proti dlužníku, proti němuž měla být exekuce nařízena, a v němž má žalobce přihlášenu pohledávku odpovídající částce, která měla být uspokojena v rámci exekuce, není možno shledat vznik škody žalobci, tím méně pak škody, která by žalobci vznikla jako následek nesprávného úředního postupu. Soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 14. dubna 2015, č. j. 21 Co 60/2015-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně posoudil nárok žalobce zcela v souladu s předpoklady odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci upravenými v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále již OdpŠk ). Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně dovodil, že prozatím je dán pouze jeden z předpokladů odpovědnosti státu, a to nesprávný úřední postup. Odvolací soud dále vysvětlil, že dosud však nelze dovodit, že žalobci vznikla škoda a v jaké výši, protože svou pohledávku vůči povinnému uplatnil v insolvenčním řízení, které bylo mezitím zahájeno, a v němž byla tato pohledávka zjištěna, což znamená, že v závislosti na výsledku insolvenčního řízení může být uspokojena buď úplně, nebo poměrně, případně vůbec. Podle odvolacího soudu má výsledek insolvenčního řízení zásadní význam pro závěr o existenci škody na straně žalobce a bez něho takový závěr učinit nelze, avšak insolvenční řízení skončeno nebylo. Nad rámec tohoto tvrzení ještě odvolací soud doplnil, že za této procesní situace je zcela bez významu, zda by bylo možné v rámci exekuce uplatněnou pohledávku vymoci, protože k tomu nedošlo a žalobce využil možnosti přihlásit pohledávku vůči povinnému coby úpadci v insolvenčním řízení. Žalobce přehlíží, že primárně jeho dlužníkem je povinný OKD Holding a. s., přičemž odpovědnost státu nastupuje až jako poslední a jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky vyžadované OdpŠk. Odvolací soud dále poukázal na to, že i výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, kterou soud prvního stupně výslovně citoval v odvoláním napadeném rozsudku.

Žalobce (dále již dovolatel ) podal prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Dovolatel, jenž v dovolání vychází z předchozí (již neplatné) právní úpravy dovolání, vyvozuje přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přičemž namítá, že se neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, neboť nedodržení zákonné lhůty dle § 44 odst. 3 e. ř. nelze tolerovat, sice nezákonný úřední postup přiznat a konstatovat, avšak odsouvat tuto odpovědnost žalované tímto nesprávným právním posouzením a neprovedeným dokazováním v plném rozsahu tak, jak žalobce navrhoval, na výsledek insolvenčního řízení. Dovolatel vysvětluje, že se nedomáhá žalované náhrady škody vzniklé mu v insolvenčním řízení, ale škody mu vzniklé z důvodu nedodržení zákonné lhůty žalovanou, přičemž není rozhodné, zda přihlásil svou pohledávku do insolvenčního řízení či nikoli, ale kdo, kdy a v jaké výši mu škodu nesprávným úředním postupem způsobil. Dovolatel má za to, že odvolací řízení i řízení u soudu prvního stupně je z důvodu shora uvedených stiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, jelikož nesplňuje všechny zákonem stanovené náležitosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm dovolatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hlediska považuje za splněné.

Jak se podává z obsahu podaného dovolání, dovolatel nevymezil žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v § 237 o. s. ř.; neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Lze rovněž připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ), v němž dovolací soud vyložil, že: úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.

Ústavní soud k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve svém usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, uvedl, že: novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., kterým zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody... (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyšší soud advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).

Jelikož dovolání postrádá obligatorní náležitosti a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.

Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Pavel V r c h a předseda senátu