30 Cdo 3741/2015
Datum rozhodnutí: 20.01.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 39 předpisu č. 128/2000Sb., § 41 předpisu č. 128/2000Sb., § 2 odst. 2 předpisu č. 128/2000Sb.



30 Cdo 3741/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobců a) Z. B. , b) Z. B. , zastoupených JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem v Praze 5, Husníkova 2080/8, a c) AMSEL HOUSE, s. r. o. , se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Petrská 1131/2, identifikační číslo osoby 280 27 400, proti žalovaným 1) Statutárnímu městu Karlovy Vary , se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, identifikační číslo osoby 002 54 657, a 2) L. G. , oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, o určení vlastnictví žalovaného 1), vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 46 C 78/2012, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. března 2015, č. j. 12 Co 29/2015-338, takto:

I. Dovolání žalobců a) a b) se odmítá .
II. Žalobci a) a b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným 1) a 2), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.529,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Tomka, advokáta se sídlem v Karlových Varech, Polská 4.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 31. října 2014, č. j. 46 C 78/2012-272, zamítl žalobu na určení, že žalovaný 1) je vlastníkem označeného pozemku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

V dané věci šlo o posouzení platnosti převodu obecního pozemku z vlastnictví žalovaného 1) do vlastnictví žalované 2) na základě kupní smlouvy ze dne 12. dubna 2012. Žalobci totiž namítali, že žalovaný 1) postupoval v rozporu s § 39 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v rozhodném znění (dále již zákon č. 128/2000 Sb. nebo obecní zřízení ), neboť uskutečnil prodej předmětného pozemku za cenu nižší, než je cena obvyklá, aniž by navíc takovýto svůj postup náležitě odůvodnil. Z nabídek, které byly žalovanému 1) v průběhu zveřejnění záměru prodejem pozemku učiněny, plyne, že obvyklá cena pozemku činila minimálně 825.999,- Kč (takovou částku za převod pozemku žalobci nabídli žalovanému 1/), což byl dvojnásobek skutečné převodní ceny.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva není postižena absolutní neplatností, neboť žalovaný 1) při nakládání s tímto obecním pozemkem postupoval v souladu s obecním řízením (nalézací soud pak v písemném vyhotovení svého rozsudku vyložil svá skutková zjištění a právní posouzení věci).

K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. března 2015, č. j. 12 Co 29/2015-338, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nákladové výroky II. a III. prvoinstančního rozsudku změnil tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit oběma žalovaným náklady řízení ve výši 205.240,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaných, a dále uložil žalobcům povinnost, aby zaplatili žalovaným k rukám jejich advokáta v téže lhůtě na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 46.120,- Kč.

Meritorní výrok odvolací soud odůvodnil takto [vzhledem k níže uvedené dovolací argumentaci žalobců považuje Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) za žádoucí relevantní pasáž z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu citovat]:

Soud I. stupně vzal správně v úvahu výsledek rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 6. 2006, č. j. 15 C 151/2003-179, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 8. 2006, č. j. 15 C 151/2003-198, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2006, č. j. 18 Co 513/2006-217, jenž nabyl právní moci dne 7. 12. 2006, a podle něhož bylo zřízeno na předmětném pozemku věcné břemeno ve prospěch 2. žalované jako vlastnici domu a sousedících parcel č. 939 a 940 v k. ú. a obci K. V., jež spočívá v přístupu, průchodu a průjezdu přes parcelu č. 941/1, která dříve náležela do vlastnictví 1. žalovaného. Současně správně přihlédl i k územnímu plánu města Karlovy Vary a rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary z 13. 2. 2013 sp. zn. 1149/SÚ/12No, a dospěl k závěru, že i ta skutečnost, že žalobci nabídli za tak velmi nepatrný díl pozemkové parcely 2 x vyšší cenu, než za jakou byla prodána 2. žalované, není podstatná. Předmětný díl pozemkové parcely přiléhá k nemovitosti 2. žalované a 1. žalovaný musel revokovat své původní rozhodnutí právě s přihlédnutím k výsledkům soudního řízení, které v mezidobí proběhlo. Pozemek byl pozemkem nezastavitelným právě z důvodu existence věcného břemene ve prospěch 2. žalované, když tento logicky a historicky patří k objektu bydlení, který je vlastnictví 2. žalované, je také oplocen a týká se části, která byla samostatně vyčleněna již geometrickým plánem a prodána do vlastnictví 2. žalované. Správně rovněž soud I. stupně zjišťoval i hospodárné jednání 1. žalovaného s majetkem, který náležel dříve do jeho vlastnictví a vycházel proto i ze znaleckých posudků.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali (pouze) žalobci a) a b) (dále též dovolatelé ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž přípustnost jejich dovolání vymezují (z obsahu dovolání ve stručnosti shrnuto) následovně (pro přehlednost číslováno):

1) Rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a to za situace, kdy se obecné soudy odchýlily při svém rozhodování od ustálené judikatury především Ústavního soudu při řešení otázky hmotného práva a jejich postupem bylo porušeno ústavní právo na soudní ochranu. Dále jsou dovolatelé názoru, že bylo porušeno i ustanovení § 132 o. s. ř., neboť soud nesprávně hodnotil všechny provedené a navržené důkazy, čímž došlo k porušení ústavního práva dovolatelů na spravedlivý proces.

2) Součástí dovolací argumentace je i výtka dovolatelů, že žalovaný č. 1 zcela zjevně postupoval proti zájmům občanů, ale i obce a choval se v rozporu s povinnostmi řádného hospodáře. Zcela zarážející je i postup žalovaného č. 1 v tom, že takto zcela zjevně zvýhodnil členku zastupitelstva, v daném případě žalovanou č. 2, která se sice nezúčastnila hlasování, ale zúčastnila se projednání věci a předmětný pozemek získala na úkor obce a voličů za zcela jednoznačně výhodnou cenu, nikoliv oproti ceně obvyklé, ale oproti cenám nabízeným jinými zájemci, což je na úkor občanů voličů, kteří zastupitele zvolili v dobré víře, že budou řádně hospodařit s majetkem obce, nikoliv v jeho neprospěch, ale ve prospěch kolegů zastupitelů. Tento postup je i v rozporu s dobrými mravy, kdy žalobci přiměřeně odkazují na právní závěry NS ČR uvedené v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 21/2012 ze dne 27. 3. 2012.

3) Podle dovolatelů oba soudy pochybily, pokud převzaly obranu žalovaného 1), že záměr dovolatelů byl nereálný, což bylo hodnoceno při rozhodování o nabídkách, aniž by bylo provedeno důkladné dokazování. Navíc soudy nesprávně hodnotily a posoudily zamýšlenou výstavbu garáží, kdy dovolatelé předložili podmíněné souhlasy pro zamýšlenou realizaci stavby, kdy po ukončení výstavby by byl zachován charakter uvedeného pozemku a byla na něm stále zelená parková plocha. Využití pozemku uvedeného v nabídce nebylo hodnotícím kritériem pro výběr vítěze z nabídek. Jedním kritériem byla cena, kterou měl žalovaný 1) při rozhodování hodnotit.

4) Oba soudy nesprávně s přihlédnutím k již shora označenému rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) ve věci sp. zn. 30 Cdo 21/2012 posoudily jednání žalovaného č. 1., neboť dovolatelé spatřují nemravnost jednání v tom, že předmětný pozemek je prodán zastupitelce obce sice za cenu obvyklou hodnoty pozemku stávajícího charakteru, bez přihlédnutí k v minulosti zamýšlené změně, kterou nelze co do budoucnosti charakteru pozemku zcela a jednoznačně odmítnout, kdy tato zastupitelka se zúčastňuje projednávání věci, kdy nemravný důsledek lze spatřovat v tom, že obec, potažmo voliči jsou tímto postupem žalovaného č. 1. výrazně poškozeni, neboť se žalovaný nechová jako řádný hospodář. Je zde i zřejmý klientelismus.

5) Rozsudek soudu prvního stupně v odůvodnění (písemného vyhotovení) pouze odkazuje na listiny, aniž by uvedl v konkrétnu, čeho se listiny týkají a jak soud hodnotí jejich obsah ve vztahu k meritu podané žaloby. Jedná se například o listiny vztahující se k hlasování o prodeji nemovitosti, kdy soud v napadeném rozsudku a jeho odůvodnění pouze konstatuje, že hlasování bylo, ale již neuvádí, jaké jsou výsledky hlasování.

6) Rozsudek nalézacího soudu se nezabývá tím, co je podstatné při prodeji obecního majetku, a to je cena. Snahou soudu v dané věci podle dovolatelů je pochybení města schovat pod argument, že kupní cena byla v souladu s posudkem, a tedy s dostupnou judikaturou, na kterou odkazuje. Tuto skutečnost v podané žalobě a v průběhu řízení dovolatelé nenapadali. Meritem žaloby je napadání způsobu výběru navržených kupních cen všech subjektů. S tímto zásadním argumentem dovolatelů se nalézací soud nevypořádal. V souvislosti s tímto se dále nalézací soud nevypořádal ani s formou rozhodnutí o výběru nejlepší kupní ceny, kdy výběr není odůvodněn , což absentuje i v dovoláním napadeném rozsudku. Oběma obecnými soudy nebyla posouzena a přezkoumána transparentnost výběru...soud se nevypořádal ve světle shora uvedené judikatury NS ČR a Ústavního soudu s otázkou hlasování zastupitelstva v přítomnosti žalované 2) a jejího vztahu k věci. V napadeném rozsudku kasačního soudu, ale ani rozsudku nalézacího soudu není tato otázka vůbec posouzena, především ve vztahu k posouzení otázky dobrých mravů a zájmů voličů.

7) Napadený rozsudek kasačního soudu považují dovolatelé za nepřezkoumatelný , neboť pouze opakuje závěry uvedené v rozsudku nalézacího soudu a pouze a jen se odkazuje na nějaké závěry a obsahy listin. Z napadeného rozsudku...není pak zřejmé, jaké závěry odvolací soud potvrzuje. Rovněž se v napadeném rozsudku více zabývá určením pozemku než podstatou žaloby, tedy určením vlastnictví...i u rozsudku kasačního soudu je nutno uplatnit stejné námitky, jako u rozsudku soudu nalézacího.

V závěru svého dovolání dovolatelé konstatují tuto právní větu:

Při rozhodování obecního zastupitelstva o majetku obce z pozice řádného hospodáře a z pohledu dobrých mravů, je nutno za nemravné jednání považovat jednání v souladu s právem, které má však nemravné cíle nebo nemravné důsledky ve vztahu k občanům, kteří zastupitele volí, neboť tito zastupitelé jsou správci majetku obce, tedy majetku všech občanů.

Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu a podané žalobě vyhověl, případně napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná strana se k podanému dovolání dovolatelů velmi podrobně (prostřednictvím svého advokáta) písemně vyjádřila, odmítla uplatněnou dovolací argumentaci a navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítl, případně je zamítl a přiznal oběma žalovaným 1) a 2) náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že podané dovolání žalobců není jak bude rozvedeno níže (podle uplatněné dovolací argumentace) - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

K jednotlivým dovolacím výtkám:

Ad 1) Esenciální podmínkou řádně podaného dovolání je, aby obsahovalo relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, a to v rámci některého ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v § 237 o. s. ř.; tj. dovolatel musí v dovolání uvést okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V usnesení ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1251/2015 (poznámka dovolacího soudu: všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ) Nejvyšší soud vyložil, že řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. neodpovídá, namítá-li dovolatel, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud při řešení příslušné právní otázky odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu. O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by dovolání bylo postaveno na argumentaci, respektive na vymezení předpokladů jeho přípustnosti v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, s níž podle přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky není souladná), by měla být posouzena jinak.

V daném případě dovolatelé pouze brojí v tom směru, že oba soudy nesprávně hodnotily všechny provedené a navržené důkazy, v čemž spatřují porušení jejich ústavního práva na spravedlivý proces. Taková právní argumentace ovšem přípustnost dovolání nezakládá, neboť ve skutkových poměrech dané věci a při absenci řádného vymezení (některé ze čtyř variant) předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelé de facto přenášejí na dovolací soud, aby on sám z takto obecně formulované námitky verifikoval právně rozhodné okolnosti, což je pochopitelně nepřípustné. Kromě toho takto učiněná obecná dovolací výtka směřující do výsledku hodnocení dokazování, kdy dovolatelé zjevně přehlížejí (z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývající) právní názor, že řešení otázky hodnocení skutečností, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud (respektive nalézací soud, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil odvolací soud), je totiž pouze a jen věcí soudů v nalézacím řízení. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004). Z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku nelze přitom zaregistrovat, že by se odvolací soud měl dopustit pochybení v oblasti aplikace § 132 o. s. ř., a to ve smyslu připomenuté judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soud neshledal, že by v dovolateli namítaném směru mělo dojít k porušení jejich práva spravedlivý proces.

Ad 2) Již soud prvního stupně, s jehož závěry se zcela ztotožnil odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku, se v posledním odstavci na str. 5 odůvodnění svého rozsudku pečlivě vypořádává s námitkou nynějších dovolatelů zdůrazňujících, že žalovaný 1) v daném případě nepostupoval s péčí řádné hospodáře. Dovolatelé pak s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2012, dovozují přípustnost jejich dovolání v řešení této právní otázky.

V dovolací věci sp. zn. 30 Cdo 21/2012 byla řešena právní otázka absolutní neplatnosti převodní smlouvy (nejednalo se o případ nakládání s obecním majetkem) z důvodu kolize s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. Nejvyšší soud pak v tomto rozhodnutí zaujal právní názor, že (stručně shrnuto z odůvodnění tohoto rozhodnutí):

a) právní úprava neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy dal zákonodárce najevo, že může nastat situace, kdy chování podle práva sleduje nemravné cíle nebo má nemravné důsledky;

b) nízká kupní cena (není-li v rozporu s cenovými předpisy), pokud byla výsledkem smluvního ujednání účastníků ve smlouvě o převodu nemovitosti, aniž by na její uzavření měla vliv i okolnost, v jejímž důsledku by se takové jednání příčilo dobrým mravům, nesleduje nemravný cíl ani nemá nemravný důsledek;

c) uzavření více kupních smluv mezi stejnými účastníky, byť s výrazně odlišnými kupními cenami za prodej obdobných pozemků v téže lokalitě, nepředstavuje okolnost, která by mohla zakládat úvahy o absolutní neplatnosti těchto právních úkonů (smluv) z důvodu, že se příčí dobrým mravům (§ 39 obč. zák.).

Dovolatelé spatřují právě v sub a) neplatnost předmětné smlouvy uzavřené mezi žalovanou 1) a žalovanou 2), avšak tento svůj závěr dovozují z jejich sledovaného skutkového rámce případu, než ze kterého při rozhodování vycházel odvolací soud.

Účelem právní úpravy publikace záměru obce mj. prodat nemovitý majetek (§ 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb.) je především informovat občany o dispozicích s obecním majetkem; jde o to, aby příslušné úkony probíhaly transparentně, aby se o nich občané předem a včas dozvěděli, aby mohli upozornit na hrozící pochybení či nesprávné hospodaření obce a případně aby měli možnost projevit sami zájem o nabytí věcí, resp. práv plynoucích z obecního majetku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 3757/2007).

V daném případě se jednalo o tzv. adresný záměr, který obsahoval informaci, že žalovaný 1) sleduje učinit předmětný majetkoprávní úkon s žalovanou 2). Samotný adresný závěr nijak nekoliduje s obecním zřízením, neboť předznamenává možnost smluvního projevu obce při nakládání s jejím majetkem. Byl-li takový adresný záměr zveřejněn, neznamená to v žádném případě, že pouze a jen v záměru označený subjekt (fyzická či právnická osoba) se nakonec stane (v případě prodeje obecního majetku) nabyvatelem vlastnického práva. Může totiž nastat situace, kdy s ohledem na zveřejnění záměru se soustředí takové nabídky, které z pohledu obce, jež má v úmyslu přistoupit k předmětnému majetkoprávnímu úkonu, respektive k právnímu jednání, nakonec mohou vést k realizaci příslušné změny potud, že obec dospěje k závěru, že by bylo pro ni výhodnější uzavřít předmětnou smlouvu s jiným subjektem; v takovém případě je ovšem zapotřebí přistoupit ke zveřejnění nového záměru, neboť z povahy věci nelze toliko na podkladě adresného záměru uzavřít příslušnou převodní smlouvu se subjektem odlišným v publikovaném záměru.

Současně je ovšem třeba pečlivě zohlednit což odvolací soud s odkazem na správné právní úvahy soudu prvního stupně také učinil že obci zůstává zachováno v rámci zásad soukromé autonomie oprávnění samostatně zvážit, zda vůbec, s kterým kotrahentem a za jakých podmínek k uzavření příslušného smluvního typu přistoupí. V rámci této úvahy obce nelze vyloučit ani hodnocení širších hledisek, které obec jako vlastník nemovitostí míní zohlednit (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2004, sp. zn. 28 Cdo 865/2003). Právě touto optikou při rozsouzení věci pohlížel soud prvního stupně, s jehož právně kvalifikačním závěrem se zcela ztotožnil i odvolací soud. Je tedy zjevné, že odvolací soud (soud prvního stupně) reflektoval obecní zřízení a specifické postupy při tvorbě projevu vůle obce coby veřejnoprávní korporace, přihlížeje k jedinečným skutkovým okolnostem tohoto případu. Přitom za daných skutkových poměrů, které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, nelze dovodit, že by takto učiněný právní závěr odvolacího soudu byl defektní, či v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními.

Povinnost obce řádně hospodařit se svým majetkem nelze v případě zamýšleného prodeje obecního majetku - kategoricky vázat toliko na nejvyšší cenovou nabídku , a to již s ohledem na § 2 odst. 2 obecního zřízení, jež stanoví, že obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem. Z obsahu spisu je zjevné, že žalovaná 1) po poměrně dlouhé období, kdy byla řešena tato majetková otázka, před publikací předmětného záměru a poté v době rozhodování o uvedeném majetkoprávním úkonu pečlivě zvažovala všechny právně relevantní okolnosti, přičemž dospěla-li nakonec k závěru prodat předmětný pozemek (jeho oddělenou část) žalované 2) z důvodů již oběma soudy v rozhodnutích konstatovanými, a svůj záměr i přes další učiněné nabídky realizovala tím, že rozhodla o prodeji tohoto svého pozemku žalované 2), pak v jejím právním jednání nelze spatřovat žádnou svévoli, nemravnost či nemravné důsledky (jak namítají dovolatelé), ani porušení pravidel obecního zřízení.

Ad 3) Tato dovolací argumentace neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, nehledě na okolnost, že brojí do výsledku skutkového závěru, který jak již shora bylo vyloženo nelze v dovolacím řízení revidovat.

Ad 4) Na tuto argumentaci bylo již reagováno v ad 2). K tomu lze snad dodat, že pro rozhodování obce je přirozeně relevantní aktuální situace a obci známé skutkové okolnosti, které jsou právně významné pro její rozhodování o zamýšleném majetkoprávním jednání.

Ad 5) Ani v tomto případě dovolací argumentace neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nehledě na skutečnost, že z rozhodnutí odvolacího soudu jsou zřetelné všechny skutkové i právní momenty, které nakonec vyústily v učiněné právní posouzení věci odvolacím soudem. Není přitom žádným procesním pochybením, pokud odvolací soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku pokud to nevyžaduje daná procesní situace (např. odvolání v zásadě obsahuje stejné právní argumenty, které odvolatel učinil již v prvoinstančním řízení) - odkáže pro stručnost na (precizní) závěry soudu prvního stupně, ať již z hlediska skutkových zjištění či učiněné právní kvalifikace zjištěného skutku, obzvláště pokud nalézací soud vychází z judikatury vyšších soudů, z níž při právně kvalifikační úvaze případně i cituje právní závěry, které souvisejí či přímo se týkají rozsouzené věci.

Ad 6) I v tomto případě absentuje právně relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, nehledě na skutečnost, že i gros této dovolací argumentace bylo vytěsněno v rámci bodu ad 2). Advokát dovolatelů by pak měl vážit svá slova, formuloval-li v zastoupení dovolatelů mimo jiné spekulativní myšlenku, že Snahou soudu v dané věci podle dovolatelů je pochybení města schovat pod argument, že kupní cena byla v souladu s posudkem, a tedy s dostupnou judikaturou, na kterou odkazuje. Je zjevné, že takové formulace vůči soudu jsou (navíc od advokáta!) neakceptovatelné a dovolacímu soudu nezbývá, než takový způsob nevhodného vyjadřování uvedenému advokátovi tímto způsobem vytknout.

Ad 7) Právní posouzení věci odvolacím soudem vychází ze skutkových zjištění, které jsou zákonu odpovídajícím způsobem vyloženy v odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.) ve vazbě na písemné odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, takže nelze (za užití ústavně právní optiky s ohledem na rozhodovací praxi Ústavního soudu v otázce respektování principu spravedlivého procesu) učinit závěr, že by z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (odkazujícího stran skutkových zjištění na rozhodnutí soudu prvního stupně) vyplývaly defekty týkající se hodnocení důkazů, soudní svévole či nesouladu mezi dílčími skutkovými zjištěními, závěru o skutkovém stavu a právním posouzením věci. Přitom sama okolnost, že dovolatelé nesdílejí právní posouzení věci odvolacím soudem (soudem prvního stupně), preferují svou skutkovou verzi případu, kterou v opozici s napadeným rozsudkem odvolacího soudu zcela jinak (ve prospěch své žalobní argumentace) právně kvalifikují, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.

Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelů podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání dovolatelů bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalované straně (která se k dovolání dovolatelů prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud přitom (níže cit. rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) zaujal právní názor, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu, se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).

V usnesení ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil právní názor, že i po účinnosti novely advokátního tarifu prostřednictvím vyhl. č. 486/2012 Sb. účinné od 1. 1. 2013 se ve sporu o určení vlastnictví k nemovité věci, jejíž hodnotu lze v řízení (s poměrnými obtížemi) zjistit, považuje za tarifní hodnotu cena žalobou dotčené nemovitosti ve smyslu § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.

V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalovaných 1/ a 2/ advokátem) účelně vynaložené náklady žalovaných sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jejich písemné vyjádření k dovolání dovolatelů), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6 (sazba odměny přitom byla stanovena z tarifní hodnoty 400.000,- Kč, tj. z ceny předmětné nemovitosti, jak byla zjištěna předmětným znaleckým posudkem viz též poslední odstavec na str. 4 odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně), § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 (při zastoupení dvou nebo více osob náleží advokátovi za každou takto zastupovanou odměnu mimosmluvní odměna snížená o 20 %) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve výši (tj. 9.900,- Kč 20 % = 7.920,- Kč x 2 =) 15.840,- Kč (celková odměna za zastupování obou žalovaných), dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 3.389,40 Kč představující náhradu za 21 % DPH podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem ve výši 19.529,40 Kč.

Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 19.529,40 Kč jsou dovolatelé, povinni společně a nerozdílně, povinni zaplatit žalovaným 1) a 2), oprávněným společně a nerozdílně, k rukám advokáta, který žalované 1) a 2) v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 20. ledna 2016


JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu