30 Cdo 3729/2009
Datum rozhodnutí: 14.04.2011
Dotčené předpisy: § §11násl. obč. zák.







30

Cdo 3729/2009


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce
Ing. M. H.,
zastoupeného Mgr. Štěpánem Holubem, advokátem se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 21/365, proti žalované
Městské části Praha 3
,

se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo nám. 9, zastoupené JUDr. Františkem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 7, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované 1) Reinvest, spol. s r.o., se sídlem v Praze 5, Nad Palatou 52/2799, a 2) APS Projekt, spol. s r.o.
,
se sídlem

v Praze 9, Pískovcová 732, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 70/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2009, č.j. 1 Co 321/2008-75, takto:


Rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2009, č.j. 1 Co 321/2008-75, a Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2008, č.j. 37 C 70/2007-48,
se zrušují,
a věc
se vrací
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2008, č.j. 37 C 70/2007-48, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná zajistila odstranění azbestocementových trubek, plnících dříve funkci vzduchotechniky, nyní zaslepených, které se nalézají ve vestavěné (bývalé spížní) skříni v předsíni bytu č. 2 v domě v Katastrálním území Ž., a to odborným způsobem osobou zabývající se likvidací azbestu. Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná zajistila všem členům domácnosti žalobce náhradní ubytování po dobu odstraňování azbestocementových trubek a azbestových vláken v bytě v Katastrálním území Ž., přesáhne-li doba provádění těchto prací časový úsek delší než 15 hod. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná, jako vlastník bytu, ke kterému má žalobce nájemní právo, vykonávala v období od června 2004 do února 2005 v objektu užívaném žalobcem stavební práce, spočívající v rekonstrukci bytových jader a výměně armatur ve stoupacích šachtách bytů, včetně bytu užívaného žalobcem. Stavební práce zajišťovala žalovaná smluvně prostřednictvím specializovaných firem. K dispozici měla výsledky měření a zprávu zdravotního ústavu v Hradci Králové, kterým nebylo prokázáno zatížení bytu č. 2 azbestovými vlákny.
Konstatoval, že způsob, kterým se žalobce domáhá odstranění následků tvrzeného zásahu, nesměřuje po obsahové stránce k odstranění následků do osobnostních práv, tj. snížení cti a důstojnosti, konkrétně života a zdraví.
Domáhá se pouze odstranění konkrétního předmětu, který by měl neoprávněný zásah způsobovat. Soud prvního stupně proto uzavřel, že způsob ochrany, tak jak jej zvolil žalobce, nelze v tomto sporu v souladu s ustanovením § 11 a 13 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) užít a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. března 2009, č.j. 1 Co 321/2008-75, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že žalobce použil v žalobě prostředek na ochranu osobnosti nepřiměřený obsahu, formě i rozsahu tvrzeného neoprávněného zásahu. Stejně tak je i nepřiměřený požadavek k zajištění náhradního ubytování, který by se eventuálně odvíjel od úspěšnosti odstraňovacího petitu. Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce dne 6. května 2009 a téhož dne nabyl právní moci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 7. července 2009 (tj. v úterý po státním svátku připadajícím na den 6. července 2007 - § 57 odst. 2 věta druhá o.s.ř.) včasné dovolání. Přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Má za to, že jsou dány dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolací soud spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.).

Dovolatel je především přesvědčen, že podmínka neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce byla naplněna, neboť žalovaná neodborně provedenou rekonstrukcí způsobila, že žalobce i jeho rodina jsou stále vystaveni vdechování azbestových vláken. Domnívá se, že žaloba na ochranu osobnosti, a v jejím rámci návrh na uložení povinnosti zajistit odstranění azbestocementových trubek, je prostředkem naprosto legitimním, odůvodněným a ve smyslu ustanovení § 13 obč. zák. zcela přiměřeným. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudky ve věcech Lopéz Ostra v. Španělsko ze dne 9.12.1994, Guerra v. Itálie ze dne 19. 2. 1998, Hatton et all. v. Spojené království ze dne 9.7.2003, Moreno Gómez v. Španělsko ze dne 16. 11. 2004). Konstatuje, že soudy obou stupňů neprovedli všechny jím navržené důkazy a tím zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na závěr navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále konstatuje, že dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku možných prostředků ochrany osobnosti ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. řeší v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Poté dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal ve výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že jej z hlediska výtek obsažených v dovolání nelze považovat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Především je třeba konstatovat, že uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

Podle ustanovení § 13 téhož zákona fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2).

Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. V tomto uceleném a jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot, resp. stránek, fyzické osoby jako neoddělitelných součástí její celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti. Toto konstatování se pochopitelně v neposlední řadě týká i ochrany života a zdraví fyzické osoby jako významné součásti hodnot zabezpečovaných institutem ochrany osobnosti. Občanskoprávní sankce za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti uvedené v ustanovení § 13 o.z. jako jednotlivé prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby, představují pouze jejich příkladmý výčet. Podle zmiňovaného ustanovení patří k takovýmto prostředkům


-
povinnost upuštění od neoprávněných zásahů,


- povinnost odstranit následky neoprávněného zásahu,

- povinnost poskytnout přiměřené zadostiučinění.

Z uvedeného je zřejmé, že jde o občanskoprávní prostředky relativně různorodého charakteru (v právní literatuře se v prvých dvou uvedených případech někdy hovoří jako o prostředcích obranných, zatímco ve třetím případě o prostředku satisfakčním). Přirozená různorodost je vyvolána jednak mnohotvárností projevů osobnosti fyzické osoby v životě společnosti a z toho vyplývajících různých možností do osobnosti fyzické osoby neoprávněně zasáhnout, jednak úsilím moderního demokratického právního státu zajistit v této navýsost důležité a citlivé osobní oblasti co nejúplnější a účinnou ochranu osobnosti fyzické osoby.

Nezbytnou podmínkou pro úspěšné domáhání se upuštění (zdržení se) od neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák. je, aby neoprávněný zásah (který musí mít konkrétní podobu) trval, resp. aby existovalo bezprostřední nebezpečí (hrozba) jeho uskutečnění či opakování v budoucnu. Tento občanskoprávní prostředek směřující k tomu,
aby žalovaný upustil od neoprávněného zásahu
s cílem
zabránit tak vzniku, případně opakování nepříznivého následku
(tj. vzniku nemajetkové újmy na osobnosti fyzické osoby) tím nabývá výrazně preventivního charakteru.

V porovnání s tím u
odstranění (již nastalého) nepříznivého následku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby
, kde občanskoprávní prostředek směřuje již ke konkrétnímu pozitivnímu jednání původce neoprávněného zásahu, tj. k tomu, aby původce neoprávněného zásahu něco konkrétně vykonal a tak obnovil stav, který existoval před neoprávněným zásahem, je nezbytnou podmínkou, aby nepříznivý následek neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby (nemajetková újmy na osobnosti fyzické osoby) ještě trval, i když neoprávněný zásah sám již skončil (pominul), a současně, aby bylo vůbec možno vzniklý nepříznivý následek odstranit ( srovnej stať Karel Knap Jiří Švestka Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů , časopis Právo a zákonnost č. 6/1991).

Jak však vyplývá z napadeného rozsudku a stejně tak z rozsudku soudu prvního stupně, soudy obou stupňů z výše vyloženého členění důsledně nevycházely, resp. jednotlivé instituty prostředků ochrany osobnosti ve své podstatě směšovaly, a tím i vyvozovaly ne zcela přiléhavé závěry. Sám odvolací soud takto vlastně hovoří o požadavku poskytnutí morální satisfakce, ač okolnosti případu naznačují uplatnění žaloby zdržovací za situace tvrzeného trvajícího zásahu způsobilého ohrozit zdraví žalobce. Z tohoto pohledu však nebyla soudy žaloba posuzována.

Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) rozsudek Vrchního soudu v Praze, stejně jako jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze s přihlédnutím k ustanovení § 243b odst. 2 a 3 o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

K projednání dovolání nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 14. dubna 2011


JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu