30 Cdo 3713/2016
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 12 odst. 2 písm. d) předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 3713/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Ing. L. B. , zastoupeného Mgr. Václavem Jindrou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Balbínova 223/5, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 66/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, č. j. 54 Co 147/2015-145, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Předmětem řízení bylo zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout v důsledku jeho trestního stíhání pro trestný čin poškozování cizí věci podle § 228 odst. 2 trestního zákoníku, posléze vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 71/2012, když trestní stíhání bylo soudem zastaveno.
Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, kterým byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud neshledal žalobní nárok důvodným podle § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ), neboť trestní stíhání žalobce bylo zastaveno pro neúčelnost podle § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu, ovšem se závěrem, že se žalobce jednání, pro které byl stíhán, jednoznačně dopustil. Obdobně jako soud prvního stupně přitom vyšel ze zjištění, že předmětné trestní stíhání skončilo částečně pravomocným odsuzujícím rozsudkem žalobce pro skutek spočívající v pomluvách jeho bývalé manželky, a pokud jde o skutek spočívající v poškození vjezdových vrat, bylo trestní stíhání zastaveno, neboť další stíhání žalobce by s ohledem na trest uložený pro trestný čin pomluvy nebylo účelné, i když vina žalobce byla prokázána.
Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně do všech výroků, napadl žalobce včasným dovoláním, jež bylo ve lhůtě podle § 241b odst. 3, část věty za středníkem, občanského soudního řádu, doplněno soudem ustanoveným zástupcem.
Dovolání žalobce Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel považuje za dovolacím soudem nevyřešenou otázku, kdy nemůže být samovolně usnesení o zastavení trestního řízení vykládáno stran odůvodnění rozhodnutí, ale musí na něj brán zřetel jako o skončenou věc, která ve svém důsledku znamená, že zde od počátku nebyl důvod zahájit trestní stíhání žalobce a následně vést proti němu trestní řízení v situaci, kdy dnes je na jisto dáno, že je pro tento skutek nevinen a to pro samostatné zastavení řízení a pro presumpci neviny.
Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na takovém řešení otázky hmotného práva, podle něhož v případě zastavení trestního stíhání podle § 223 odst. 2 ve spojení s § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu nevznikne obviněnému (obžalovanému) ve smyslu § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk právo na náhradu škody.
Takové řešení právní otázky je přitom v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Právo na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání lze uplatnit i v případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby mají podle judikatury stejné důsledky jako zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, jestliže k nim došlo z určitých (v § 12 OdpŠk neuvedených) důvodů. Nárok na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání se proto posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk, tedy jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1991, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1388/2004).
Podle § 12 odst. 2 OdpŠk právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu [písm. a)], bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání [písm. b)], výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání [písm. c)], trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu [písm. d)].
V usnesení ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4894/2009, tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pravomocné zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 trestního řádu právě s ohledem na ustanovení § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk vylučuje nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě bez ohledu na tvrzení poškozeného, že trestní řízení mělo být zastaveno z jiného, pro něj příznivějšího důvodu.
Byť uvedený závěr byl vysloven ve vztahu k důvodu zastavení podle § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, není důvodu se od tohoto závěru odchylovat ani v nyní projednávané věci. Je-li totiž trestní stíhání zastaveno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 172 odst. 2 trestního řádu, v trestním stíhání se pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. O tom je třeba obviněného poučit (§ 172 odst. 4 trestního řádu).
Jestliže by žalobce trval na projednání věci, byl by pro vznik nároku rozhodující výsledek pokračujícího řízení, k tomu však ani podle tvrzení žalobce nedošlo.
Nepřiznáním odškodnění není v těchto případech zpochybněn princip presumpce neviny, neboť trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, když měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014).
V souvislosti s procesním postupem odvolacího soudu dovolatel neuvedl žádný dovolací důvod a z jeho podání se tak nepodává žádná otázka procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviset (§ 237 o. s. ř.), nehledě na nedostatek vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Názor žalobce, který považuje postup odvolacího soudu za nesprávný, porušující právo na spravedlivý proces, když odvolací soud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně, sám o sobě přípustnost dovolání založit nemůže, nemá-li dovolání v uvedeném směru ani základní obsahové náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání v rozsahu, v němž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v tomto rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. února 2017

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu