30 Cdo 3712/2010
Datum rozhodnutí: 28.02.2011
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.



30 Cdo 3712/2010



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, proti žalovanému D. Z. , zastoupenému JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, o určení neplatnosti kupní smlouvy, o určení vlastnictví a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 205/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 15. dubna 2010, č.j. 23 Co 523/2009-151, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Pardubicích (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 24. července 2009, č.j. 6 C 205/2008-113, řízení o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy zastavil (výrok I.), určil, že Česká republika je vlastnicí a žalobce správcem označených pozemků (výrok II.), zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit do tří dnů od právní moci rozsudku předmětné pozemky (výrok III.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.) a o povinnosti žalovaného zaplatit státu specifikovaný soudní poplatek (výrok V.). Své výroky soud prvního stupně v písemném vyhotovení svého rozsudku odůvodnil, z toho výrok III. (zamítající vyklizovací žalobu) s tím, že žalobce tento nárok uplatnil z titulu § 126 odst. 1 obč. zák., přičemž předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení v daném případě nebyly splněny (soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný nemá na předmětných pozemcích žádné věci, že se jedná o neoplocené pozemky a žalobci tak nic nebrání v uchopení držby předmětných pozemků).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích III. a IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.) a o povinnosti žalobce zaplatit státu soudní poplatek (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Uvedl, že na straně žalobce jde o vlastnickou žalobu na vyklizení neoprávněně zadržované věci. Z řízení přitom nevyplynuly žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že se žalovaný v průběhu soudního řízení chová jako držitel či detentor předmětných nemovitostí. Nebylo prokázáno, že by žalovaný nemovitosti užíval, umožnil užívání těchto nemovitostí jiným či jinak dával najevo, že věc ovládá a chová se k nim jako k věcem vlastním a znemožňoval tak žalobci užívání těchto pozemků. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že jde o neoplocené pozemky a nebylo prokázáno, že by na těchto pozemcích měl žalovaný své věci. Žalovaný popíral, že by znemožňoval žalobci ujmout se držby pozemků a takové chování žalovaného nebylo žalobcem prokázáno.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., které v dovolání podrobně vymezuje.
Žalovaný se k podanému dovolání dovolatele písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání, které bylo podle § 240 odst. 1 o. s. ř. podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupeným advokátem v zákonem stanovené lhůtě, není v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. totiž může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Jak je ovšem zřejmé z obsahu dovolání, dovolatel zásadní právní význam rozhodnutí spojuje s řešením právní otázky týkající se vrácení vzájemného plnění v důsledku (absolutně) neplatné smlouvy ve smyslu § 457 obč. zák. Tato otázka ovšem jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu (ale i soudu prvního stupně) nebyla určující pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu (ale i soudu prvního stupně), který při rozhodování vycházel ze skutkového zjištění, že žalobce neprokázal jakékoliv zásahy žalovaného do vlastnického práva žalobce, a následně posuzoval, zda za takto zjištěného skutkového stavu lze přistoupit k aplikaci hmotněprávního pravidla chování obsaženého v § 126 odst. 1 obč. zák., když v tomto směru žalobu dovolatele považoval za (nedůvodně podanou) žalobu reivindikační. Z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku je přitom zřejmé, že odvolací soud při řešení právní otázky vyklizení předmětných pozemků vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, podle které vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Tato ochrana se poskytuje v občanském soudním řízení žalobou vindikační a žalobou negatorní. U nemovitostí plní funkci vindikační žaloby žaloba na vyklizení (např. bytu, domku, či jiné nemovitosti). Není ovšem vyloučena ani vindikační žaloba, při níž kromě vyklizení jde i o odevzdání věci vlastníku.Vlastnická žaloba na vydání věci (vyklizení nemovitosti) může mít úspěch jen tehdy, prokáže-li žalobce své vlastnické právo a dále prokáže-li, že žalovaný do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2007, sp. zn. 30 Cdo 1749/2007, in www.nsoud.cz).
Z vyložených důvodů není proto z hlediska posuzování přípustnosti dovolání relevantní, čeho chtěl dovolatel změnou žaloby (kterou dovolatel nesprávně označuje za upřesnění žalobního návrhu ) dosáhnout (uplatnění nároku na vzájemné plnění z titulu neplatné smlouvy ve smyslu § 457 obč. zák.), neboť s ohledem na skutečnost, že v řízení nedošlo ke změně žaloby, odvolací soud při rozhodování správně vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě reivindikační žaloby ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák., přičemž dospěl k právně kvalifikačnímu závěru zjištěného skutkového stavu věci, který není v rozporu s hmotným právem ani s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (viz shora již cit. rozhodnutí).
Dovolatel ve svém dovolání - tím, že v něm vytýká oběma soudům, že vůči němu neplnili svou (zákonnou) poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř. a dále, že odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval jednostranně ve prospěch žalovaného uplatnil také dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Tento dovolací důvod lze sice podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu uplatnit i v případě dovolání podaného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ovšem takové otázky dovolací soud přezkoumává jen tehdy, pokud budou vycházet ze střetu odlišných názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). O takovou otázku, resp. otázky, jež dovolatel v uvedeném směru vymezil ve svém dovolání, se ovšem nejedná.
Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k jiným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání v předmětné věci není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatel v dovolání výslovně napadl též výrok III. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti dovolatele zaplatit soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet soudu prvního stupně. Poněvadž přípustnost dovolání proti tomuto výroku nevyplývá ani z ustanovení § 237 o. s. ř. (nejde o rozhodnutí ve věci samé), ani z ustanovení §§ 238 - 239 o. s. ř., Nejvyššímu soudu nezbylo, než i v tomto rozsahu podané dovolání dovolatele odmítnout pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. Jen pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na své stanovisko ze dne 11. listopadu 2010, sp. zn. Cpjn 204/2010 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2011), podle něhož Pozemkový fond České republiky není osvobozen od soudních poplatků ve smyslu § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť dovolatel s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému podle obsahu spisu v tomto dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci ustanovení § 146 odst. 3 o. s. ř. stanovícího, že odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen hradit ostatním účastníkům jejich náklady, v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2011

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu