30 Cdo 369/2007
Datum rozhodnutí: 28.02.2007
Dotčené předpisy:





30 Cdo 369/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy


JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobkyně I. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému F. K., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pod sp. zn. 16 C 49/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2006, č.j. 1 Co 305/2005-339, t a k t o :


I. Dovolání žalobkyně se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. června 2006, č.j. 1 Co 305/2005-339, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. května 2005, č.j. 16 C 49/99-290, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému bylo uloženo zaslat žalobkyni dopis s omluvou ve znění uvedeném ve výroku a dále jí zaplatit náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen o.z. )


ve výši 2,000.000,- Kč, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též


o náhradě nákladů odvolacího řízení.


Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Vzal tak za prokázáno, že při jednání u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ve věci sp.zn. 3 C 161/97 žalobkyně pronesla výrok, že žalovaný je udavač, již jeho dědeček udal mého dědečka . Odvolací soud následný výrok žalovaného byl to naopak dědeček žalobkyně, kdo spolupracoval s Němci posoudil jako obranu žalovaného (nadto vycházející z údajů kroniky Obce Bolehošť o nevlasteneckém chování dědečka žalobkyně) ve vztahu k tomuto tvrzení. Nejednalo se proto o neoprávněný zásah


do osobnostních práv žalobkyně.


V případě údaje, který byl obsažen v přípisu žalovaného ze dne 14. dubna 1997, adresovaném Městskému stavebnímu úřadu Týniště nad Orlicí , že by měla hygienická stanice provést kontrolu, zda nepěstují nemocná zvířata a produkty, které se prodávají na jatka a lidem , z celkového kontextu podle odvolacího soudu vyplývá, že se jednalo o upozornění příslušného orgánu ve smyslu vyhlášky č. 150/1958 Ú.l., tedy


o výkon subjektivního práva, který vylučuje neoprávněnost zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Nadto předmětný údaj neměl povahu skutkového tvrzení.


Za zásah do osobnostních práv žalobkyně soud nepovažoval ani text obsažený v přípisu žalovaného ze dne 1. června 1998, pokud bylo uvedeno, že jestliže žalobkyně a její matka mají za to, že byla uražena jejich důstojnost a čest, nechť tento atribut jejich osobnosti je posuzován porovnáním s tím, co by dotazy v prodejnách mohlo vyjít najevo . Podle názoru odvolacího soudu z celkového kontextu přípisu nevyplývá, že se žalobkyně dopustila krádeží v označených prodejnách.


Konečně za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně není podle odvolacího soudu možno považovat ani přípis žalovaného ze dne 17. června 1999 adresovaný soudu prvního stupně ve věci sp.zn. 16 C 49/99, pokud je v něm uvedeno, že Vám byla úředně zavřena prodejna a tím zrušena podnikatelská činnost , v němž není žalobkyně jmenovitě uvedena, přičemž se týká neurčitého okruhu osob.


Nebyl tak prokázán zásah do osobnostních práv žalobkyně chráněných ustanovením § 11 násl. o.z., takže nebylo možno dovodit hmotněprávní odpovědnost žalovaného podle ustanovení § 13 téhož zákona. Proto i provedení dalších důkazů se odvolacímu soudu jevilo jako nadbytečné.


Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno žalobkyni dne 20. července 2006, přičemž právní moci nabylo dne 24. července téhož roku.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 28. července 2006 včasné dovolání, doplněné podáním jejího zástupce na č.l. 360 spisu. Přípustnost tohoto dovolání odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a při uvedení jeho důvodů činí odkaz na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Zejména nesouhlasí s tím, že odvolací soud neakceptoval žalobkyní navržené důkazy. Pokud by bývali byli svědci navržení žalobkyní soudem vyslechnuti, prokázali by, že byla poškozena na svých osobnostních právech. I tak však bylo prokázáno, že žalovaný se vůči žalobkyni dopustil jednání, které poškozuje její osobnostní práva. Navrhla proto, aby napadený rozsudek byl zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.


K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.


Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř., a že vychází z úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Její předpoklady však v souzené věci naplněny nejsou.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu


- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil


(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje


k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).


V označené věci není dovolání proti výroku ve věci samé přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným výrokem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.


Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí


v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.


Protože je dovolací soud vázán podaným dovoláním (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání.


Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se


od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení


a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)


a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že


v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení


§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu odkaz na skutečnosti, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významný (tak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004).


Dovolání je v souzené věci zaměřeno především na tvrzené nedostatky


v důkazním řízení a na skutkové závěry, které na základě provedených důkazů odvolací soud učinil. Fakticky tak vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř. Jak již bylo vyloženo, tyto důvody se při úvaze o tom, zda je napadené rozhodnutí rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, v souzené věci neuplatní.


Pokud předmětné dovolání vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání v v označené věci však neobsahuje nic, co by fakticky zpochybňovalo správnost aplikace ustanovení § 11 násl. o.z.


Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu (když předpoklady pro přezkum správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu nebyly, jak již bylo vyloženo, v tomto dovolacím řízení dány) soud druhého stupně věc posoudil shodně se soudem prvního stupně, takže žalobě na ochranu osobnosti nebylo v této věci vyhověno, nelze napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovat


za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení


§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.


Protože tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl


(§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Neměl proto ani předpoklady zabývat se dalšími důvody uvedenými v dovolání, zejména pak námitkou, že ve věci údajně rozhodovali vyloučení soudci ( § 242 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 229 odst. 1 písm. e/ téhož zákona), ač důvody, o něž se opírá tato část dovolání ve své podstatě jinak nekorespondují s úpravou obsaženou v ustanovení § 14 o.s.ř.


Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. února 2007


JUDr. Pavel Pavlík, v.r.


předseda senátu