30 Cdo 368/2014
Datum rozhodnutí: 26.03.2014
Dotčené předpisy: § 31 předpisu č. 82/1998Sb., § 104 odst. 2 o. s. ř.




30 Cdo 368/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobce Ing. P. R. , zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře Novotný & Pavlenko, s. r. o., se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo nám. 76, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 147/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2013, č. j. 17 Co 107/2013-111, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2013, č. j. 17 Co 107/2013-111, ve výroku I., pokud jím byl zrušen ohledně částky 50.000,- Kč s příslušenstvím rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. prosince 2012, č. j. 19 C 147/2010-84, v zamítavém výroku II. a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, se mění tak, že se v uvedeném rozsahu rozsudek Obvodního pro Prahu 2 ze dne 11. prosince 2012, č. j. 19 C 147/2010-84, potvrzuje .
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 13. června 2013, č. j. 17 Co 107/2013-111, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen ohledně částky 100.000,- Kč s příslušenstvím rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. prosince 2012, č. j. 19 C 147/2010-84, v zamítavém výroku II., se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobou doručenou soudu dne 12. května 2010 a upřesněnou podáním dne 10. srpna 2010, se žalobce na žalované domáhal zaplacení 150.000,- Kč a její písemné omluvy za vznik nemajetkové újmy, kterou spatřoval v tom, že mu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 221/2007 (dále jen v dotčeném řízení ) bylo do doby podání této žaloby doručeno asi 20 písemností v rozporu s občanským soudním řádem.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 11. prosince 2012, č. j. 19 C 147/2010-84, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaslat žalobci písemnou omluvu (výrok I.) a zaplatit mu 150.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% od 24. července 2009 do 31. prosince 2009 a nadále se zákonným úrokem od 1. ledna 2010 do zaplacení (výrok II.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce uplatnil u žalované svůj nárok na odškodnění za nesprávný úřední postup v dotčeném řízení ve výši 100.000,- Kč dne 24. července 2009 s tím, že žalovaná mu dne 2. listopadu 2009 nevyhověla. V dotčeném řízení bylo žalobci doručováno celkem 29 zásilek, z nichž 11 bylo v době do uplatnění nároku u žalované a 16 zásilek do podání žaloby v této věci. Ve všech případech byla žalobci zásilka řádně doručena a žalobce její převzetí vlastnoručně potvrdil. Pouze předvolání k ústnímu jednání před odvolacím soudem na den 16. prosince 2009 bylo doručováno typem doručenky III. a bylo vloženo do schránky na jeho obvyklou adresu. I toto doručení soud prvního stupně hodnotil jako řádné, přičemž současně učinil z obsahu spisu v dotčeném řízení zjištění, že na všechny písemnosti doručené žalobci, reagoval. Dne 30. dubna 2010 podal žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 4 stížnost na nesprávný postup v dotčeném řízení, spočívající v nesprávném doručování.
Zjištěné skutečnosti soud prvního stupně posoudil podle ustanovení § 1, § 3, § 5, § 31a odst. 1 a 3, § 22 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným postupem (dále již OdpŠk ) a dovodil, že žaloba není důvodná. Uzavřel, že neexistuje odpovědnostní titul ani příčinná souvislost se vznikem nemajetkové újmy, neboť na straně žalobce nebyl prokázán jakýkoli nepříznivý následek. Žalobce si v průběhu dotčeného řízení na doručování až do 30. dubna 2010 nikdy nestěžoval a na všechny převzaté zásilky vždy reagoval. Stížnost na doručování ze dne 30. dubna 2010 tak posoudil jako účelovou.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. prosince 2012, č. j. 19 C 147/2010-84, v zamítavém výroku o věci samé II. ohledně částky 50.000,- Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu řízení zastavil, jinak rozsudek soudu I. stupně v tomto výroku ohledně částky 100.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1891/2007 dospěl k závěru, že vzhledem k tomu že předmětný nárok nebyl ohledně částky 50.000,- Kč předběžně projednán u žalované, jedná se v tomto rozsahu o nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení § 104 odst. 2 o. ř., a proto v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (§ 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jinak se odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. K odvolacím námitkám žalobce odvolací soud dále uvedl, že žalobce jako následek tvrzeného nesprávného úředního postupu uváděl pouze zásah do svých osobnostních práv, do práva na spravedlivý proces a porušení zásady rovnosti stran. Žádný konkrétní následek tvrzeného úředního postupu však neuvedl. Odvolací soud neshledal ani žalobcem tvrzenou nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně. Tento závěr podrobně odůvodnil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., když napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, případně rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Dovolací důvod spatřuje v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku povinného uplatnění předběžného posouzení nároku ohledně částky 50.000,- Kč u žalované v rozporu ustanoveními § 14 a § 16 odst. 2 OdpŠk a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, když odkazuje na jeho rozsudek ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011. Odvolací soud měl správně projednat celý nárok uplatněný u soudu ve výši 150.000,- Kč. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud v rozporu s § 104 odst. 2 a § 211 o. s. ř., a v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1891/2007 (R 11/2010) neučinil žádná vhodná opatření k odstranění nedostatku spočívajícího v tom, že nebyl dle odvolacího soudu nárok dovolatele na odškodnění ve výši 50.000,-Kč předběžně uplatněn a projednán u žalované. Dovolatel současně uplatňuje nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, který nezdůvodnil, proč některé důkazní návrhy dovolatele neprovedl a nepřihlédl k jeho skutkovým tvrzením a právní argumentaci. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel též v tom, že odvolací soud nepřihlédl ke všemu, co dovolatel uvedl ve svém odvolání, neprovedl dovolatelem navržené důkazy a v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění napadeného rozsudku tento svůj protiprávní postup nijak neodůvodnil . Konečně dovolatel namítá nesprávné právní posouzení soudy obou stupňů spočívající v nesprávné aplikaci § 13 odst. 1 OdpŠk, § 13c odst. 5 Vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy, § 50c odst. 2 o. s. ř., ve znění platném před 1. července 2009, § 50h odst. 1 o. s. ř., ve znění platném od 1. července 2009 a § 5 o. s. ř. Konkrétně k této námitce uvádí, že nesprávný úřední postup (jak tvrdil před soudy obou stupňů) spočíval v tom, že Obvodní soud pro Prahu 4 v dotčeném řízení a v odvolacích řízeních Městského soudu v Praze doručil žalobci opakovaně soudní písemnosti tak, že byly pouze vhozeny do domovní schránky žalobce na adrese K., P. nevyplněné, prázdné formuláře Výzev k vyzvednutí zásilky s poučením o právních důsledcích, postupoval v rozporu s kogentním předpisem, kterým občanský soudní řád bezesporu je. Soud takto protiprávně postupoval dlouhodobě . Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů změnil tak, že se žalobě zcela vyhovuje.
Dovolací soud poté, co přihlédl k čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., a k čl. II bodů 2 a 3 zák. č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dovolání proti napadenému rozhodnutí projednal a rozhodl o něm ve znění občanského soudního řádu účinném do 31. prosince 2013.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a je ve smyslu § 237 o. s. ř. částečně přípustné a částečně opodstatněné ohledně výroku I., pokud jím byl zrušen, co do částky 50.000,- Kč s příslušenstvím, rozsudek Obvodního soudu v Praze 2 ze dne 11. prosince 2012, č. j. 19 C 147/2010-84, v zamítavém výroku II., a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu uplatněného v dovolání. Jestliže je dovolání v uvedeném rozsahu přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolatelem tvrzené vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se z obsahu spisu nepodávají a nebylo ani zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, předmětem přezkumu je pouze dovoláním vymezená právní otázka.
Dovolatel uplatnil z hlediska zákonných podmínek přípustnosti (§ 237 o. s. ř.) dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku povinného uplatnění předběžného posouzení nároku ohledně částky 50.000,- Kč u žalované v rozporu ustanoveními § 14 a § 16 odst. 2 OdpŠk a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, když odkazuje na jeho rozsudek ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Napadené rozhodnutí pak závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nebyl-li nárok na náhradu nemajetkové újmy podle § 31a OdpŠk předběžně projednán u příslušného úřadu, je třeba tento nedostatek podmínky řízení řešit postupem podle ustanovení § 104 odst. 2 o. s. ř. a nedojde-li k jeho odstranění aktivitou žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011) řízení zastavit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. červena 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněný pod č. 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výjimku z tohoto pravidla představuje situace, kdy soud prvního stupně nesplnění uvedené podmínky řízení včas nerozpoznal, žaloba obsahující požadavek na zaplacení peněžitého zadostiučinění byla doručena úřadu, u něhož měl být nárok předběžně projednán, uplynula lhůta šesti měsíců podle § 15 odst. 2 OdpŠk, v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a příslušný úřad dal najevo, že jej uspokojit nehodlá. Za této situace by zastavení řízení nemohlo naplnit účel sledovaný ustanovením § 14 OdpŠk, bylo by zcela formální a odporovalo by zásadám rychlosti a hospodárnosti soudního řízení. V daném případě tedy lze výjimečně od požadavku předběžného projednání nároku upustit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008, nebo také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009).
Druhou výjimku z uvedeného pravidla představuje právě projednávaná věc, kdy ze stejných důvodů, jaké jsou výše vysvětleny, neodpovídá účelu § 14 OdpŠk, aby bylo zastaveno řízení v části, ve které žalovaný nárok přesahuje svou výší nárok uplatněný v rámci předběžného projednání v situaci, kdy žalovaná dala jasně najevo, že jej (vůbec) uspokojit nehodlá. Za takové situace je třeba uzavřít, že požadavek na předběžné projednání podle § 14 odst. 3 OdpŠk byl splněn ve vztahu k celé výši žalobou uplatněného nároku a postup podle § 104 odst. 2 o. s. ř. ohledně částky požadované navíc oproti částce uplatněné v rámci předběžného projednání není namístě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011, nebo ze dne 22. října 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/1012). Názor odvolacího soudu, že absence předběžného projednání části nároku žalobce v požadavku na zaplacení částky 50.000,- Kč musí vést pro nesplnění podmínek řízení k zastavení řízení, je tedy nesprávný.
Dovolatel současně namítá nesprávné právní posouzení soudy obou stupňů celého nároku na odškodnění spočívající v nesprávné aplikaci § 13 odst. 1 OdpŠk, § 13c odst. 5 Vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy, § 50c odst. 2 o. s. ř., ve znění platném před 1. 7. 2009, § 50h odst. 1 o. s. ř., ve znění platném od 1. 7. 2009 a § 5 o. s. ř. Konkrétně k této námitce uvádí, že nesprávný úřední postup (jak tvrdil před soudy obou stupňů) spočíval v tom, že Obvodní soud pro Prahu 4 v dotčeném řízení a v odvolacích řízeních Městského soudu v Praze doručil žalobci opakovaně soudní písemnosti tak, že byly pouze vhozeny do domovní schránky žalobce na adrese K., P. nevyplněné, prázdné formuláře Výzev k vyzvednutí zásilky s poučením o právních důsledcích, postupoval v rozporu s kogentním předpisem, kterým občanský soudní řád bezesporu je. Soud takto protiprávně postupoval dlouhodobě .
K posouzení této dovolací námitky je třeba se nejdříve zabývat otázkou, zda v této věci došlo v průběhu řízení k tzv. rozštěpení práva.
Kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu je zásadně určena rozsahem, v jakém dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatel vymezí rozsah, v jakém rozhodnutí odvolacího soudu napadá, nejen tím, že označí za napadený jeden nebo některé z více výroků v rozhodnutí obsažených. Rozhodl-li odvolací soud o nároku obsahujícím dělitelné plnění, může dovolatel napadnout dovoláním také jen část tohoto plnění; takovým dovoláním dochází k tzv. rozštěpení práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem a rozhodnutí odvolacího soudu je jím napadeno jen v takovém rozsahu, který vyplývá z dovolatelem vymezené části dělitelného plnění.
Kvantitativní rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu spočívá v tom, že v odvolacím řízení nelze přezkoumat výroky rozhodnutí soudu prvního stupně, na něž nedopadly suspenzivní účinky odvolání a které tedy nabyly samostatně právní moci. Odpověď na otázku, v jakých mezích je odvolací soud oprávněn přezkoumat výrok rozhodnutí soudu o dělitelném plnění, tedy závisí na tom, jaký rozsah suspenzivního účinku má odvolání podané proti takovému výroku. Soudní praxe vychází z teorie tzv. štěpení nároku ; k tzv. rozštěpení původně jediného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem dochází tím, že odvolatel využil (v souladu s dispoziční zásadou) svého práva a proti rozhodnutí o dělitelném plnění podal odvolání jen zčásti (svůj odvolací návrh kvantitativně ohraničil jen na část plnění, o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto) [viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1935- 1936 a str. 1694].
Z uvedeného je zřejmé, že jak v dovolacím řízení, tak v odvolacím řízení nemohlo dojít v této věci k rozštěpení práva ve shora vymezeném smyslu, když dovolatel vždy napadl rozsudky dovolacího a odvolacího soudu ve věci samé v celém rozsahu. To mělo za následek, že v průběhu odvolacího řízení odvolací soud přezkoumal celý uplatněný nárok s jediným skutkovým základem a totéž je třeba vztáhnout i na dovolací řízení. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že odvolací soud nesprávně uvedl, že přezkoumal uplatněný nárok jen do výše 100.000,- Kč. Znamená to, že závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu se vztahují na celý nárok uplatněný ve výši 150.000,- Kč. Přezkum dovolacího soudu se tak otevírá celému uplatněnému nároku.
Z hlediska uvedené dovolací námitky dovolací soud shledal, že se všemi námitkami, kterými dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., (vyjma posouzení otázky povinného uplatnění předběžného posouzení nároku ohledně částky 50.000,- Kč) se soudy obou stupňů již odůvodnění rozsudků řádně vypořádaly a jejím právním závěrům ve věci nelze nic vytknout.
Dovolání dovolatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2013, č. j. 17 Co 107/2013-111, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen ohledně částky 100.000,- Kč s příslušenstvím rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. prosince 2012, č. j. 19 C 147/2010-84, v zamítavém výroku II., není přípustné podle § 237 o. s. ř. Jak bylo shora vysvětleno věcně správné právní závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně se vztahují na celý uplatněný nárok s jediným skutkovým základem.
Vzhledem, tomu, že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I., pokud jím byl zrušen, co do částky 50.000,- Kč s příslušenstvím, rozsudek Obvodního soudu v Praze 2 ze dne 11. prosince 2012, č. j. 19 C 147/2010-84, v zamítavém výroku II. a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, změnil způsobem, jak se podává z meritorní výrokové znělky tohoto rozsudku (§ 243d písm. b/ o. s. ř.), a dále dovolání dovolatele ve shora uvedeném rozsahu podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení v jednotlivých stupních nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 26. března 2014

JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu