30 Cdo 3678/2010
Datum rozhodnutí: 30.08.2011
Dotčené předpisy: § 42a obč. zák., § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 3678/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Z. K. , zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalovaným 1) E. K. , 2) Z. K., t.č. v Domově důchodců v Šumperku, U Sanatoria 25, zastoupenému opatrovnicí JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, M. R. Štefánika 1A, a 3) M. K., zastoupenému JUDr. Miroslavem Martinákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 18, o určení vlastnictví, vedené u Okresnímu soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 331/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočce v Olomouci ze dne 5. listopadu 2009, č.j. 69 Co 319/2009-105, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. listopadu 2009, č.j. 69 Co 319/2009-113, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce a žalovaná 1) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Martináka, advokáta se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 18. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):


Okresní soud v Šumperku (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 27. dubna 2009, č.j. 17 C 331/2008-76, ve znění opravného usnesení ze dne 3. června 2009, č.j. 17 C 331/2008-76, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že do společného jmění manželů Z. K., a E. K., nadále patří nemovitosti blíže specifikované v rozsudečném výroku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci (dále již odvolací soud ) v záhlaví uvedenými rozsudkem a doplňujícím usnesením potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé a ve výroku II. v části náhrady nákladů řízení žalované 1) a žalovanému 3) rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.), ve výroku III., jej změnil v části výroku II. o náhradě nákladů řízení žalovanému 2/ (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalobce není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když žalobce naléhavý právní zájem opírá o tvrzení, že jako jediný syn žalovaných 1) a 2) a jejich jediný neopomenutelný dědic byl tím, že žalovaní 1) a 2) převedli nemovitosti na žalovaného 3) a vyvedli tento majetek z dědictví, ve svých právech zkrácen. V odůvodnění zdůraznil, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele a nelze tedy spatřovat naléhavý právní zájem žalobce na úpravě právních vztahů za situace, kdy žalobce předpokládá budoucí dědické řízení a dále předpokládá, že bude jeho účastníkem. Žalobce však nemůže najisto postavit, že účastníkem dědického řízení skutečně bude (např. předemření, vydědění apod.). Uzavřel, že za současné situace nejistého a hypotetického budoucího postavení žalobce jako dědice nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem (ochrana právního postavení žalobce může být řešena až v rámci budoucího dědického řízení, a to za předpokladu, že žalobce bude mít postavení dědice).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod spatřuje zřejmě v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalobce zejména namítá, že úvaha soudu, že se nemusí dožít smrti svých rodičů (nebo, že může být pořízena závěť či provedeno vydědění) je nejistou událostí, kterou nelze při rozhodování v dané věci zohledňovat, když postavení budoucího neopomenutelného dědice má dítě vůči svým rodičům jako budoucím zůstavitelům v podstatě od svého narození. Rozhodující je, zda by vyhovění žalobě mohlo mít příznivý dopad na jeho právní postavení s tím, že bude-li již nyní najisto postaveno, že předmětné nemovitosti jsou nadále ve vlastnictví žalovaných 1) a 2), bude tak vyloučen spor o této právní otázce v budoucím dědickém řízení a bude tak odstraněn důvod k takovému budoucímu sporu, neboť předmět tohoto budoucího dědictví bude již nyní postaven najisto. Dále uvádí, že jeho naléhavý právní zájem na určovací žalobě je dán z důvodu ochrany majetkových zájmů žalovaného 2) jako osoby žalobci blízké, neboť žalobce pociťuje újmu, která se stala žalovanému 2) tím, že byl připraven neplatnou darovací smlouvou o svůj nemovitý majetek, jako újmu vlastní. Žalobce je přesvědčen, že jeho právní argumentace je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, 2 Cdon 1690/97, 29 Odo 387/2006 a 22 Cdo 797/2000. Dovolatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 3) se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na právním závěru, že v daném případě není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, pak tomuto právnímu závěru nelze nic vytknout, neboť je v souladu s ustanovením § 80 písm. c) o. s. ř. a s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.6.2007, sp. zn. 30 Cdo 2801/2006, jenž je ve ř ejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu: www.nsoud.cz, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod číslem C 866). Judikatura Nejvyššího soudu, na kterou dovolatel odkazuje (rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1690/97, sp. zn. 29 Odo 387/2006 a sp. zn. 22 Cdo 797/2000), na projednávanou věc nedopadá. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohla být založena ani námitkou dovolatele, že jeho naléhavý právní zájem na určovací žalobě je dán z důvodu ochrany majetkových zájmů žalovaného 2), jako osoby žalobci blízké, když napadené rozhodnutí tuto otázku neřeší.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2) bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným 1) a 2) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 3) je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaný 3) má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [viz. ustanovení § 5 písm b), § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1] a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 20% DPH (tj. o částku 1060,- Kč) podle § 137 odst. 3 a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného 3) v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2011

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu