30 Cdo 3660/2011
Datum rozhodnutí: 23.02.2012
Dotčené předpisy: § 11 obč. zák., § 13 obč. zák., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009




30 Cdo 3660/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Mgr. B. H. , zastoupeným advokátem JUDr. Františkem Šafárikem, Kolín, AK Moravcova 856, proti žalovanému Mgr. O. K. , identifikační číslo osoby: 49728261, zastoupeným advokátem JUDr. Michalem Hráským, Praha 5, Ostrovského 911/30, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 31 C 156/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2011, č.j. 1 Co 10/2011-52, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 7.860,- Kč, do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám JUDr. Michala Hráského, advokáta se sídlem v Praze 5, Ostrovského 911/30.
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem dne 22. října 2010, č. j. 31 C 156/2010-29, zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 60.000,- Kč (odst. I výroku) a rozhodl o nákladech řízení (odst. II výroku). Žalobce spatřoval zásah do svých osobnostních práv v tom, že žalovaný mu neobnovil registraci ve své seznamovací agentuře. Konkrétní zásah měl spočívat v tom, že žalovaný mu formou SMS sdělil, že na žalobce byly stížnosti od klientek, a proto nebude jeho registrace obnovena a že sdělení žalobce, že se obrátí na soud, považuje za vyhrožování. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že se žalobce dne 18. ledna 2009 elektronickou cestou zaregistroval u žalovaného, který mu následně po jeho opakovaných urgencích sdělil, že jeho registrace, po jejím předchozím ukončení dne 16. 6. 2004, nebude obnovena pro mnohé stížnosti od klientek. Soud prvního stupně dovodil, že předmětné jednání žalovaného bylo učiněno v rámci jeho podnikatelské činnosti a žalobcových osobnostních práv se nijak nedotýká, neboť nelze považovat odmítnutí žalobcovy registrace za diskriminaci. Zpráva žalovaného formou SMS, adresovaná výlučně žalobci, tak není objektivně způsobilá zasáhnout do jeho osobnostních práv, a proto údaj, že si na žalobce klientky opakovaně stěžovaly, není s to snížit jeho čest či vážnost, přičemž není podstatné, do jaké míry byly stížnosti pravdivé.
Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 5. dubna 2011, č. j. 1 Co 10/2011-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění se odvolací soud zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v dané věci nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, neboť nelze považovat možnost registrace v seznamovací agentuře za osobnostní právo. Odvolací soud zároveň vyložil, že nelze za zásah do osobnostních práv považovat ani SMS zprávu žalovaného, v níž žalovaný informuje žalobce o neobnovení registrace, o stížnostech klientek a o možnosti považování jeho výhrůžného e-mailu za trestný čin. Tato SMS zpráva byla zaslána výhradě žalobci, tudíž nemohlo dojít ke snížení žalobcovy cti a důstojnosti, natož pak vážnosti ve společnosti. Odvolací soud dále uvedl, že zápis žalobce do tzv. černé listiny nelze považovat za diskriminační, jestliže důvodem pro tento postup nebyla žalobcova rasa, etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientace, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víra či světový názor, což ostatně žalobce ani netvrdí, ale toliko okolnost, že na žalobce měly být stížnosti klientek žalovaného.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu a má za to, že ve věci samé jde o posouzení otázky zásadního právního významu. Dovolatel vytýká, že soud prvního stupně zamítl slyšení navrhovaných svědkyň žalobce (MUDr. Š. P. a slečny L.), dále že soudy nesprávně posoudily možnost zásahu do osobnostních práv na základě zaslané SMS, která dle odvolatele byla objektivně způsobilá škodu vyvolat a že žalobce byl diskriminován coby spotřebitel a odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 1 Co 62/2002. Dovolatel tvrdí, že došlo v jeho případě k diskriminaci spotřebitele, a to zapsáním na černou listinu problémových osob, kterou si žalovaný vede. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný podal dne 31. 8. 2011 vyjádření k dovolání, v němž především namítá, že v dané věci nejde o rozhodnutí zásadního právního významu a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Žalovaný zdůraznil, že nepoškodil, a ani se nesnažil nijak poškodit osobnost dovolatele, naopak se snažil chránit své klientky před dalším případným nevhodným chováním dovolatele, a proto jej zařadil do své černé listiny, která sloužila pouze pro jeho účely a seznam nebyl nikde zveřejňován. Současně žalovaný zdůraznil fakt, že takové podobné listiny oficiálně existují u různých obchodních společností a bankovních ústavů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 5. dubna 2011, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. 7. 2009).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. O takový případ se však v přezkoumávané věci nejedná.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 11 a násl. obč. zák. Podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení) s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2 citovaného ustanovení). Dovolatel však ve svém dovolání neuvádí nic, co by správnost aplikace ustanovení § 13 obč. zák. odvolacím soudem jakkoliv zpochybňovalo.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a vzniklou nemajetkovou újmou na osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost uplatnění sankcí podle ustanovení § 13 obč. zák.
Odvolací soud vystavěl své rozhodnutí na vyřešení dvou právních otázek. Za prvé zda je diskriminační postup žalovaného opírající se o smluvní ujednání upravené ve všeobecných smluvních podmínkách - opravňující žalovaného ukončit registraci nebo spolupráci s klientem kdykoliv, chová-li se nevhodným způsobem k dalším klientům aniž by důvodem pro tento postup byla žalobcova rasa, etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientace, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víra či světový názor. Tuto právní otázku odvolací soud vyřešil shodně s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.10.2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 98, ročník 2010, nebo usnesení téhož soudu ze dne 22.12.2011, sp. zn. 30 Cdo 92/2011.
Stejně tak závěr odvolacího soudu, že zasláním textové zprávy toliko žalobci nedošlo k zásahu do jeho osobnostního práva, odpovídá závěrům dosaženým např. v Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu na str. 177, 199-200, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003, sp. zn. 28 Cdo 1523/2002.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nevyhověl návrhu dovolatele na doplnění dokazování, jde v tomto případě o nepřípustné uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., založeného na tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. již shora cit. § 237 odst. 3 o. s. ř. a k tomu dále ještě např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Z uvedeného je zřejmé, že proti rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je žalobce povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Jde o paušální sazbu odměny za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření k dovolání podle § 6 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 25.000,- Kč, sníženou podle § 14 odst. 1 a § 15 téže vyhlášky o 50% a podle § 18 odst. 1 téže vyhlášky o dalších 50% na 6.250,- Kč a náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 1.310,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši 7.860,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. února 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu