30 Cdo 3658/2007
Datum rozhodnutí: 21.10.2008
Dotčené předpisy: § 22 předpisu č. 40/1964Sb., § 23 předpisu č. 40/1964Sb., § 26 předpisu č. 40/1964Sb., § 27 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 3658/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně K. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) K. F., zastoupené advokátem, 2) I. B., a 3) J. B., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 353/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2007, č. j. 64 Co 201/2006 - 99, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. 2. 2006, č.j. 20 C 353/2004 - 58, zamítl žalobu o určení, že ke dni úmrtí J. S. (manžela žalobkyně), zemř., měl tento spolu s žalobkyní v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů ideální 1/2 budovy stojící na pozemku p.č. 466/2 v k.ú. K. (dříve k.ú. L.), obec P., a ve společném osobním užívání pozemky p.č. 466/1 a p.č. 466/2 v k.ú. K. (dříve k.ú. L.), obec P., a to spolu s manžely I. B., a J. B., a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou, sepsanou dne 3. 7. 1973 ve formě notářského zápisu, převedla žalobkyně se svým manželem na první žalovanou, tehdy nezletilou, ideální 1/3 předmětných nemovitostí, resp. alikvotní díl hodnoty práva osobního užívání k pozemku p.č. 466 v k.ú. L. (nyní pozemky p.č. 466/1 a p.č. 466/2 v k.ú. K.). Kupní cena byla sjednána ve výši 33.111,- Kč a podle textu smlouvy byla uhrazena před jejím podpisem. Tehdy nezletilá první žalovaná byla při uzavírání smlouvy zastoupena opatrovnicí, pracovnicí tehdejšího O. O. P. E. S., a smlouva byla za nezletilou schválena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 8. 1973, sp. zn. 10 Nc 735/73. Z obsahu tohoto spisu bylo zjištěno, že při jednání, předcházejícím vydání rozsudku, vypověděli shodně žalobkyně i její manžel, že je jejich vůlí prodat část předmětných nemovitostí první žalované, která

má peníze na vkladních knížkách z výdělku na brigádách. Z výpovědi opatrovnice

E. S. soud prvního stupně dále zjistil, že si nepamatuje, že by kdy v její praxi za ní přišli rodiče a žádali, aby naoko uzavřela za nezletilce jinou smlouvu, než jakou by chtěli rodiče s nezletilcem skutečně uzavřít, a vyloučila, že by kdy něco takového udělala (i pokud by rodiče o to žádali). Další podíl na předmětných nemovitostech o velikosti 1/24 nabyla první žalovaná z dědictví po zemřelém otci na základě uzavřené a schválené dědické dohody. S ohledem na tvrzení žalobkyně, že v případě kupní smlouvy ze dne 3. 7. 1973 se jednalo o zastřený právní úkon, neboť ve skutečnosti chtěli s manželem podíl na předmětných nemovitostech dceři darovat (avšak z důvodu výhodnějších poplatků na radu právníka uzavřeli s první žalovanou nikoli smlouvu darovací, nýbrž kupní, což však s dcerou nijak nekonzultovali), se soud prvního stupně zabýval otázkou platnosti této smlouvy. Vycházel přitom z § 37 obč. zák., ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, a poukázal na to, že v té době nebylo jednoznačně dovozeno, jaké jsou následky jednání jedné smluvní strany, která činí nevážně právní úkon, avšak nevážnost není druhé smluvní straně zřejmá a tato přijímá v dobré vůli právní úkon jako vážně projevený. S odkazem na Komentář k občanskému zákoníku z r. 1987, uvedl, že tehdy proti sobě stály dva názory, z nichž podle prvního je v zájmu ochrany dobré víry a právní jistoty třeba i takto učiněný právní úkon pokládat za platný, a naopak dle druhého je třeba takový právní úkon považovat za neplatný s tím, že nastupuje odpovědnostní vztah za způsobenou škodu. Dovodil, že bylo-li v daném případě postaveno najisto, že první žalovaná nebyla obeznámena s tím, že by snad pravou a skutečnou vůlí jejích rodičů bylo podíl na předmětných nemovitostech jí darovat, byla kupní smlouva uzavřena platně, neboť jedné z jejích stran nebyl případný nedostatek vážné vůle druhé strany znám. Přiklonil se tak k prvnímu výše uvedenému názoru, a to i s poukazem na skutečnost, že v rámci novelizace občanského zákoníku bylo výslovně v § 41a odst. 2 stanoveno, že neplatnosti simulovaného právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený. K tomu dále uvedl, že na neplatnost kupní smlouvy by navíc v tomto případě bylo možno usuzovat, jen pokud by rovněž ustanovené opatrovnici nezletilé byl zřejmý úmysl druhé smluvní strany provést simulovaný právní úkon; tak tomu však v projednávané věci nebylo. Dále soud prvního stupně dovodil, že i kdyby by byl správný druhý shora popsaný názor, nabyla by první žalovaná spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem ještě před smrtí svého otce vydržením podle § 135a obč. zák., ve znění účinném v rozhodné době, neboť o pozbytí dobré víry by u ní bylo možno hovořit až po obdržení dopisu žalobkyně ze dne 9. 9. 2003, v němž jí sdělila, že kupní smlouvou ze dne 3. 7. 1973 byl zastřen pravý stav věcí, když ve skutečnosti podíl na předmětných nemovitostech byl první žalované darován a nikoli prodán.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2007, č. j. 64 Co 201/2006 - 99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu, dokazování doplnil opakováním výslechu žalobkyně a provedl výslech žalovaných a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Ve shodě s ním vycházel z toho, že k datu uzavření předmětné kupní smlouvy občanský zákoník neobsahoval výslovnou úpravu platnosti zastřených právních úkonů, judikatura však dovodila, že předstíraný právní úkon je neplatný pro nedostatek vůle účastníků jej uzavřít, a platný mohl být pouze právní úkon zastřený, pokud má všechny náležitosti (viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz 129/74, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 102/99), což je ovšem možno vztáhnout pouze na případy, kdy nedostatek vůle byl dán u obou smluvních stran. Dovodil, že i kdyby žalobkyně a její manžel měli v úmyslu podíl na předmětných nemovitostech první žalované darovat a první žalovaná byla s touto skutečností seznámena, nebylo by ani v takovém případě možno předmětnou kupní smlouvu považovat za neplatnou, neboť první žalovaná byla v době jejího uzavření nezletilá, neměla způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu a byla zastoupena opatrovníkem. Proto je bezpředmětné zabývat se otázkou stavu její vůle ve vztahu ke zvolené formě převodu (koupě versus darování) a je naopak třeba vycházet z vůle jejího zástupce, který při zastoupení nereprodukuje cizí vůli, ale projevuje vůli svou. Jelikož v řízení bylo zjištěno,

že opatrovnici první žalované v době uzavření předmětné smlouvy nebylo známo,

že by předstíranou kupní smlouvou mělo být zastřeno darování, nelze kupní smlouvu považovat za neplatnou. Jestliže žádný jiný důvod neplatnosti kupní smlouvy nebyl tvrzen a nevyplynul ani z provedených důkazů, byla smlouva uzavřena platně a první žalovaná se na jejím základě stala spoluvlastnicí předmětné budovy a společnou osobní uživatelkou (§ 218 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991) předmětných pozemků.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, včetně výroku o nákladech řízení

ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že řeší otázku zastupování (vzájemného vztahu mezi opatrovníkem a jím zastoupeným nezletilcem) v rozporu s hmotným právem, přičemž současně není judikaturou dovolacího soudu jednoznačně vyřešeno, zda projev vůle učiněný opatrovníkem je jeho volním projevem (právním úkonem), či volním projevem (právním úkonem) zastoupeného ; v rozporu s hmotným právem jsou opomíjena i ústavními zákony garantovaná práva dědit a vlastnit majetek . Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že projev vůle (právní úkon) učinila opatrovnice E. S., a domnívá se, že kdyby tomu tak bylo, musela by bez dalšího být z kupní smlouvy ze dne 3. 7. 1973 zavázána a současně i oprávněna opatrovnice a nikoli první žalovaná, tzn. E. S. by musela nabývat podíl na nemovitostech a zaplatit za něj kupní cenu . Jednání zástupce (opatrovníka) a zastoupeného nelze podle jejího názoru posuzovat izolovaně a uzavřít, že vůle zastoupeného je nerozhodná. Dále dovozuje, že jde-li v případě zastoupení opatrovníkem o zastoupení přímé, z nějž vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému, je potřebné volní projev (právní úkon-smlouvu) přičítat zastoupenému a nikoli zástupci; zástupce projevuje vůli (činí právní úkon), nikoli však svůj právní úkon (svou vůli) a úkon (vůli) někoho jiného . Závěr odvolacího soudu, že vůle první žalované byla nerozhodná a že byla postačující vůle opatrovnice, je tudíž nesprávný. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl napadených výrocích zrušen a aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím,

že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzované věci žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení otázek právních (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje se skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Podle § 22 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném v době uzavření kupní smlouvy (dále jen obč. zák. ), zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Podle odstavce 2 téhož ustanovení zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu,

o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.

Podle § 23 obč. zák. zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí státního orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné moci.

Podle § 26 obč. zák. pokud nejsou občané k právním úkonům způsobilí, jednají za ně jejich zákonní zástupci.

Podle § 27 odst. 1 obč. zák. kdo je zákonným zástupcem nezletilého dítěte, upravuje zákon o rodině.

Podle § 30 obč. zák. dojde-li ke střetnutí zájmů zákonného zástupce se zájmy zastoupeného nebo ke střetnutí zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž zákonným zástupcem, ustanoví soud zvláštního zástupce.

Podle § 37 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném v době uzavření kupní smlouvy, dítě může být zastoupeno kterýmkoliv z rodičů, který je způsobilý k právním úkonům v plném rozsahu a nebyl zbaven svých rodičovských práv. Podle odstavce 2 téhož ustanovení žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony,

při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dětmi nebo mezi dětmi navzájem. Podle odstavce 3 téhož ustanovení nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat.

Podle § 179 o. s. ř., ve znění účinném v rozhodné době, je-li k platnosti právního úkonu, který učinil zákonný zástupce za nezletilého, třeba schválení soudu, soud

jej schválí, jestliže to je v zájmu nezletilého.

V teorii i v právní praxi bylo a je rozlišováno zastoupené přímé a zastoupení nepřímé (nepřímé zastoupení je někdy též označováno jako tzv. náhradnictví). Oběma případům zastoupení je společné, že v něm zástupce činí vlastní projev vůle (právní úkon). Zatímco však přímý zástupce činí projev vůle jménem zastoupeného a na jeho účet, takže občanská subjektivní práva a povinnosti, jedná-li zástupce v mezích oprávnění, vznikají přímo zastoupenému, nepřímý zástupce činí právní úkon vlastním jménem, i když rovněž na účet zastoupeného (cizí účet); v naposled uvedeném případě nabývá nepřímý zástupce občanských subjektivních práv a právních povinností sám,

je však takto nabytá práva a povinnosti povinen následně převést podle smlouvy

na zastoupeného (např. postupem práv-pohledávek). Občanský zákoník ve znění účinném ke dni uzavření předmětné kupní smlouvy upravoval pouze zastoupení přímé.

Již z citovaných ustanovení občanského zákoníku, zákona o rodině i občanského soudního řádu v rozhodném znění k datu uzavření kupní smlouvy jednoznačně vyplývá, že kolizní opatrovnictví je zastoupením přímým, jak ostatně v dovolání uvádí i sama dovolatelka, a že kolizní opatrovník jedná jménem zastoupeného, přičemž však činí vlastní projev vůle, tj. neprojevuje vůli zastoupeného, nýbrž svou vlastní vůli. Je logické, že opatrovník projevuje vůli vlastní a nikoli vůli zastoupené osoby, neboť této je opatrovník ustanoven právě z toho důvodu, že není, např. právě vzhledem k věku, jak je tomu v posuzovaném případě, schopna kvalifikovaně projevit vůli vlastní, neboť nemá plnou způsobilost k právním úkonům. Jelikož právní úkon představuje projev vůle, pak logicky osoba, jež z určitého důvodu nemá způsobilost k právním úkonům, není - řečeno jinými slovy způsobilá učinit projev vůle. Pokud by opatrovník neprojevoval vůli svou, nýbrž vůli zastupované osoby, byl by tím popřen celý samotný smysl institutu opatrovnictví. Je nepochybné, že institut opatrovníka vznikl z důvodu ochrany práv a zájmů osob, které z nějakého důvodu nejsou schopny či nemohou kvalifikovaně projevit vlastní vůli, ať již z důvodu jejich nízkého věku, duševní choroby apod. Jelikož odvolací soud rozhodl v souladu s výše uvedeným, nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci.

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska námitek uplatněných v dovolání nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolání proti výroku o nákladech řízení, které má povahu usnesení (§ 167

odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. § 236 - 239 o. s. ř.); proto

jej dovolací soud, pokud směřuje proti tomuto výroku, v souladu s § 243b odst. 5

a § 218 písm. c) o. s. ř. rovněž odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. října 2008

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu