30 Cdo 3655/2010
Datum rozhodnutí: 20.04.2011
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 3655/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce JUDr. M. K. , správce konkursní podstaty úpadce PRIOR Severočeské obchodní domy, státní podnik v "likvidaci", se sídlem v Ústí nad Labem Krásné Březno, Neštěmická 796, IČ: 00157287, proti žalované Black s. r. o., se sídlem v Praze 8, Libni, Pod Plynojemem 2244/13a, zastoupené JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, za účasti AVERSEN ENTERPRISES LIMITED, se sídlem Simis 12, KITI, P.C. 7550, Larnaca, Kyperská republika, IČ (Reg. No.): 107986, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 C 125/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2010, č.j. 10 Co 561/2009-300, ve znění opravného usnesení ze dne 18. října 2010, sp. zn. 10 Co 561/2009, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2010, č.j. 10 Co 561/2009-300, ve znění opravného usnesení ze dne 18. října 2010, sp. zn. 10 Co 561/2009, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. května 2009, č.j. 15 C 125/2006-254, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :



Okresní soud v Ústí nad Labem (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 22. května 2009, č.j. 15 C 125/2006-254, určil, že vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Ústí nad Labem na listu vlastnictví č. 678 pro obec Ú. město a katastrální území K. B. a tam označených jako dům č.p. 796 (objekt občanské vybavenosti) se zastavěnou plochou č. parc. 472/156 o výměře 3.495 m2, je úpadce PRIOR Severočeské obchodní domy, s.p., v likvidaci, se sídlem v Ústí nad Labem, IČ: 0015787 (výrok I). Současně uložil žalované nahradit náklady řízení žalobci ve výši 5.000,- Kč (výrok II.) a vedlejšímu účastníku ve výši 33.590,- Kč (výrok III.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že na majetek úpadce byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10.10.1997, č.j. 18 K 73/97-35, prohlášen konkurs a správkyní konkursní podstaty byla ustanovena Ing. L. Š. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11.11.1997, č.j. 18 K 73/97-134, byl uvedené správkyni konkursní podstaty udělen souhlas a stanoveny podmínky se zpeněžením věci mimo dražbu dle ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále ZKV ). Jmenovaná správkyně konkursní podstaty kupní smlouvou ze dne 17.1.1998 převedla na žalovanou shora uvedené nemovitosti včetně movitých věcí uvedených v příloze 1 smlouvy za kupní cenu 39,000.000,- Kč, přičemž nedodržela podmínky stanovené usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11.11.1997, č.j. 18 K 73/97-134. Podle této smlouvy byl proveden vklad do katastru nemovitostí ve prospěch žalované. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce (současný správce konkursní podstaty, když předchozí dva správci konkursní podstaty byli této funkce rozhodnutím soudu zproštěni) má naléhavý právní zájem na žalobě o určení vlastnictví úpadce podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Důvodem je skutečnost, že soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitosti je podkladem pro provedení změny v katastru nemovitostí, a proto je žaloba na určení vlastnického práva způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty o skutečných právních vztazích mezi účastníky. Soud prvního stupně odkázal na podporu uvedeného názoru na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odon 86/97. Dále dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 17.1.1998 je neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor s ustanovením § 27 ZKV.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již odvolací soud ) v záhlaví označenými rozsudkem a opravným usnesením k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně uložil žalované povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení ve výši 12.473,- Kč a rozhodl, že žalobce a žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. K odvolacím námitkám doplnil, že naléhavý právní zájem žalobce je dán skutečností, že vlastnické právo žalované bylo na základě předmětné kupní smlouvy ze dne 17.1.1998 vloženo do katastru nemovitostí, přičemž jiným způsobem než žalobou na určení vlastnictví nemůže žalobce dosáhnout změny tohoto zápisu. Žaloba na vyloučení věci z konkursní podstaty situaci neřeší, neboť na jejím základě soud nerozhoduje o určení vlastnického práva a ani nelze dosáhnout změny zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Žalobce, správce konkursní podstaty úpadce, může vykonávat tuto funkci pouze v případě, kdy úpadce bude vlastníkem předmětných věcí. Posuzovaná kupní smlouva ze dne 17.1.1998 je absolutně neplatným právním úkonem (§ 39 obč. zák.), když byla uzavřena v rozporu se zákonem ustanovením § 27 ZKV. Na základě absolutně neplatného právního úkonu nemohla žalovaná nabýt vlastnictví k předmětným nemovitostem. Zápis v katastru nemovitostí učiněný na základě tohoto právního úkonu je nesprávný, neodpovídá skutečnému stavu věci a vlastníkem předmětných nemovitostí je úpadce, který vlastnictví k věcem v důsledku kupní smlouvy ze dne 17.1.1998 pozbyl.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam spatřuje především ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku jinak než judikatura dovolacího soudu. Dovolatelka zejména namítá nedostatek naléhavého právního zájmu správce konkursní podstaty na určení vlastnického práva úpadce k nemovitostem, protože v konkursním řízení základním předpokladem pro zpeněžení podstaty je soupis konkursní podstaty, jenž je jako specielní institut titulem, kterým správce dokládá oprávnění se sepsaným majetkem nakládat. V tomto smyslu odkázala na ustálenou judikaturu, např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 20 Co 334/2000, publikované pod č. 65 (správně 65/2001) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.7.2008, sp. zn. 32 Odo 1298/2006, sp. zn. 22 Cdo 2141/2001, 32 Odo 105/2006, ze dne 29.5.2008 a 29 Odo 34/2003, ze dne 27.9.2006. Dále dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy ze dne 17.1.1998, když měla být uzavřena v rozporu se zákonem. Svůj nesouhlas s uvedeným právním závěrem odvolacího soudu dovolatelka dále v dovolání podrobně odůvodňuje. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.



Dovolání tedy může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (§ 242 odst. 3 o. s .ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalovaná uplatnila z hlediska uvedených podmínek přípustnosti, jako relevantní dovolací důvod, nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a to v závěrech o tom, že správce konkursní podstaty má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva úpadce k nemovitostem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., s jehož výkladem učiněným odvolacím soudem a s důsledky z toho vyplývajícími dovolatelka nesouhlasí.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], neboť řeší právní otázku týkající ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. jinak, než je řešena v ustálené judikatuře dovolacího soudu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.); dovolání je tudíž přípustné. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné (a to z hlediska práva nejen hmotného, nýbrž a o tento případ jde v souzené věci i procesního), jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva úpadce k nemovitostem [§ 80 písm. c) o. s. ř.]. Má-li za to, že úpadce je vlastníkem nemovitostí, sepíše je do konkursní podstaty (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 2000 sp. zn. 20 Co 334/2000, uveřejněné pod č. 65/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Postup správce konkursní podstaty při zjišťování a zajišťování majetku patřícího do podstaty má zvláštní právní režim, upravený ZKV. Základním podkladem pro zpeněžení podstaty je soupis podstaty, který provádí správce podstaty. Soupis může být i dodatečně rozšířen (§ 18 ZKV).
Soupis musí zachytit celý rozsah konkursní podstaty a správce do něj zahrne i všechny pochybné případy spolu s poznámkou o důvodech pochybností. Správce do soupisu v zásadě zahrne každou věc a právo, o nichž je přesvědčen, že do podstaty náleží. Pokud je do podstaty zahrnuta věc, k níž uplatňuje právo třetí osoba, soud této třetí osobě uloží, aby ve stanovené lhůtě podala proti správci vylučovací (excindační) žalobu. Není-li vylučovací žaloba včas podána, má se za to, že věc patří do konkursní podstaty (§ 19 odst. 2 ZKV). Jestliže správce oznámí příslušnému katastrálnímu úřadu, že sepsal do konkursní podstaty nemovitosti ve vlastnictví osob odlišných od úpadce, nesmí katastrální úřad povolit zápis změn vlastnických práv k nemovitostem na základě právních úkonů, které učinila jiná osoba než správce. Soupis majetku podstaty představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá, že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat. Uvedená zásada jednoznačně vyplývá z § 18 odst. 2 a 3 ZKV, ve znění po novele č. 105/2000 Sb. účinné od 1. 5. 2000. Tato zásada však již byla akceptována i před uvedenou novelou, neboť soudní praxe k ní dospívala výkladem (srov. stanovisko Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1998).
Ze shora uvedeného vyplývá, že pro zajištění majetku úpadce za účelem jeho budoucího zpeněžení není třeba, aby u nemovitých věcí, o nichž je správce přesvědčen, že náležejí do podstaty, byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník úpadce. Titulem pro nakládání s majetkem úpadce, včetně nemovitostí, je soupis majetku. Je-li určitá nemovitost sepsána v soupisu majetku, pak při zpeněžení majetku je dostatečným podkladem pro zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí na další subjekt právě soupis majetku. Není proto nezbytné, aby byl úpadce jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí zapsán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 2141/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1104, rozsudek ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209 a rozsudek ze dne 7. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 4805/2009, jenž je ve ř ejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Nad rámec uvedených závěrů dovolací soud poznamenává, že judikatura Nejvyššího soudu řešila i otázku, zda skutkové okolnosti jako v projednávané věci neopodstatňují jiný postup, kdy by správce konkursní podstaty nemohl využít soupisu jako nástroje opravňujícího jej se sepsaným majetkem nakládat, za situace, kdy tento majetek byl původně sepsán v konkursní podstatě jako vlastnictví úpadce a následně došlo k jeho zpeněžení prodejem mimo dražbu způsobem, který zakládá neplatnost kupní smlouvy. Byl přijat názor, že pro závěr, zda takový majetek má být sepsán do konkursní podstaty, není významné, že se tak již jednou stalo, nýbrž to, že poté co tento majetek konkursní podstatu opustil, vznikl nový důvod pro jeho soupis. Má-li žalobce (správce konkursní podstaty) za to, že pro neplatnost kupní smlouvy úpadce nepřestal být vlastníkem sporných nemovitostí, nic mu nebrání v tom, aby při dodržení náležitostí předepsaných pro soupis majetku konkursní podstaty (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) přikročil k jejich opětovnému soupisu a aby osoby tímto soupisem dotčené hájily svá práva prostřednictvím vylučovací žaloby podle § 19 odst. 2 ZKV (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.září 2006, sp. zn. 29 Odp 34/2003, jenž je ve ř ejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 20. dubna 2011

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu