30 Cdo 3655/2009
Datum rozhodnutí: 24.03.2010
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2,3 o. s. ř.




30 Cdo 3655/2009 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky ve věci vyšetřovaného Ing. M. B. , zastoupeného JUDr. Vítem Pošvářem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo nám. 1/II, za účasti Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci, o způsobilost k právním úkonům, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 P 184/2007, o dovolání vyšetřovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna 2009, č.j. 7 Co 758/2009-196, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna 2009, č.j. 7 Co 758/2009-196, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 22. ledna 2009, č.j. 9 P 184/2007-136, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 22. ledna 2009, č.j. 9 Nc 184/2007-136, zamítl návrh vyšetřovaného Ing. B. na navrácení způsobilosti k právním úkonům, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31.1. 2007, č.j. Nc 703/2006-41 (výrok I.), upustil od doručení tohoto rozsudku vyšetřovanému (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a V.) a dále o tom, že vyšetřovanému nepřísluší právo opakovat návrh na navrácení způsobilosti k právním úkonům ve lhůtě jednoho roku ode dne právní moci tohoto rozsudku (výrok IV). S odkazem na zjištění učiněná ze znaleckého posudku soud prvního stupně uzavřel, že v případě vyšetřovaného podmínky pro navrácení (jeho) způsobilosti k právním úkonům splněny nejsou, neboť vyšetřovaný nadále trpí paranoidní schizofrenií, nebere léky, nedochází na kontroly, přičemž od doby, kdy bylo rozhodnuto o jeho zbavení způsobilosti k právním úkonům, se jeho zdravotní stav nezlepšil.
K odvolání vyšetřovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyšetřovaného omezil ve způsobilosti k právním úkonům tak, že se zbavuje způsobilosti k právním úkonům s výjimkou oprávnění nakládat s finančními částkami v celkové výši do 15.000,- Kč měsíčně. Odvolací soud po doplnění dokazování znaleckým posudkem, podaným znalkyní MUDr. L. S., zjistil, že u vyšetřovaného nejsou splněny předpoklady pro navrácení způsobilosti k právním úkonům. Za prokázané však odvolací soud považoval to, že vyšetřovaný je schopen do určité míry některé právní úkony činit, zejména takové, které jsou nutné pro běžný život, tj. zejména nakládání s určitými finančními prostředky. Odvolací soud proto stanovil částku, se kterou je schopen vyšetřovaný samostatně nakládat s přihlédnutím ke všem okolnostem, k tomu, aby byl schopen si nakoupit i věci částečně vyšší hodnoty, než kolik činí jeho měsíční příjem (důchod) za předpokladu, že takové částky bude mít k dispozici. Uzavřel, že v daném případě nebyly naplněny předpoklady pro zrušení předchozího rozsudku, kterým byl vyšetřovaný zbaven způsobilosti k právním úkonům, neboť neshledal, že by pro vydání takového rozsudku byly (splněny) podmínky. Současně ovšem dospěl k závěru, že (již) netrvají důvody pro to, aby byl vyšetřovaný zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům, jestliže bylo prokázáno, že je schopen své běžné potřeby zajišťovat a k takovým úkonům nepotřebuje součinnost opatrovníka.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal vyšetřovaný (dále již dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel poukazuje na obsah své výpovědi před soudem prvního stupně, v rámci které se vyjádřil k jimi uváděným okolnostem z oblasti jeho života. Dále namítá, že veškeré jím popsané chování zpochybňuje závěry znaleckého zkoumání MUDr. L. S. Vytýká (odvolacímu) soudu že při rozhodování nepřihlédl k výslechu vyšetřovaného a že skutková zjištění, z nichž při rozhodování soud vycházel, nemají oporu v dokazování. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud ) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) dovolání přípustné, byl předně povinen přihlédnout k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, §§ 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Nejvyšší soud tak učinil a takovou jinou vadu, jež tkví v nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, zjistil.
Podle ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Posledně citované ustanovení se s ohledem na § 211 o.s.ř. vztahuje i pro řízení u odvolacího soudu.Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v § 157 odst.2 o.s.ř., je nepřezkoumatelné.
Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, in www.nsoud.cz ).
Je třeba mít na zřeteli, že zákonem vyžadované řádné odůvodnění písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu při hodnocení jím v řízení provedených důkazů, jeho úvah a výsledků při přisuzování relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti (např. v případě výslechů svědků) či korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů) atd. [k tomu srov. např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2006, sp. zn. 10 Co 277/2005, in systém ASPI (dále již ASPI )].
Jednou z důležitých částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.) a který je východiskem pro právní posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pro závěr o skutkovém stavu věci je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti, neboť to, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál, ale i působením dalších, často nahodilých okolností (srov. např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2004, sp. zn. 10 Co 830/2003, in ASPI, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99, in www.nsoud.cz , nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1081).
Z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud své meritorní rozhodnutí založil na favorizaci znaleckého posudku MUDr. L. S., z nějž činil pro své rozhodnutí zásadně významná skutková zjištění. Při hodnocení ponechal ovšem zcela stranou celou množinu v prvoinstančním řízení provedených důkazů, aniž by v odůvodnění svého rozsudku uvedl, pro jaké důvody nepovažoval za žádoucí k těmto důkazům přihlédnout, zejména v konfrontaci s odbornými závěry, k nimž dospěla uvedená znalkyně. Vyšetřovaný pak ve svém dovolání důvodně na tento deficit (v rámci jím shora uplatněné dovolací argumentace s akcentem na skutečnosti, jež podle něj mají vyplývat z jeho výslechu) poukazuje.
Kromě toho měl odvolací soud rovněž vzít v úvahu, že soud prvního stupně v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku sice zmiňuje důkazy, jimiž v řízení provedl dokazování, avšak že skutková zjištění činí pouze ze znaleckého posudku MUDr. L. S., resp. coby výsledek tzv. souhrnného skutkového zjištění. Ani soud prvního stupně tedy nepřihlédl k podmínkám kladeným na obsahové náležitosti písemného odůvodnění rozsudku. Především, že z odůvodnění rozsudku musejí přesně, určitě a srozumitelně vyplývat - v logické návaznosti a s hodnotící vazbou k jednotlivým důkazům - skutková zjištění, která (v souhrnu) vytvářejí skutkový nález soudu (závěr o skutkovém stavu), po němž následuje jeho právní posouzení (z hlediska soudem příp. aplikované právní normy, nebyla-li žaloba zamítnuta), a že nepřípustná jsou také tzv. souhrnná skutková zjištění, kdy soud v odůvodnění rozsudku provede výčet buďto všech v řízení provedených důkazů anebo sice jen těch důkazů, z nichž soud při rozhodování o věci (fakticky) vycházel, aniž by již bylo zřejmé, co z toho kterého důkazu zjistil, resp. na základě kterých důkazů byl vybudován skutkový základ věci. Nejvyšší soud přitom opakovaně judikoval, že nepřezkoumatelný je rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.2. 2004, sp. zn. 29 Odo 22/2002, in www.nsoud.cz , nebo in ASPI, judikát publikován pod čís. JUD 27067CZ).
Ze všeho, co bylo shora vyloženo, je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu pro svou nepřezkoumatelnost znemožňuje Nejvyššímu soudu na podkladě podaného dovolání zabývat se meritem věci; nezbylo tudíž, než jej podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud ve smyslu § 243b odst. 3 zrušil v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil je okresnímu soudu k dalšímu řízení.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na shodné právní závěry právní doktríny a judikatury (především) Ústavního soudu, od nichž není pochopitelně žádného důvodu se ani v této věci jakkoliv odchylovat. Zejména, že pro posouzení, co je duševní porucha, má zásadní význam odborné lékařské stanovisko reprezentované znaleckým posudkem, a že znalecký posudek je tak jedním ze základních důkazních prostředků v řízení, v němž má být rozhodnuto o způsobilosti člověka činit právní úkony, když je přitom nutno zcela odmítnout tendence, kdy se soud spokojí jen se znaleckým posudkem jako s jediným důkazem a nekriticky převezme jeho závěry, aniž je jinak ověří (k takové praxi se judikatura záporně stavěla i v období totalitního státu; srov. např. R 44/1967 nebo R 3/1979). Dále, že má být zjištěno, jak se dotyčná osoba skutečně chová, jak se projevuje ve styku s lidmi, jak obstarává svoji domácnost a jak hospodaří se svým majetkem, a že znalci pak mají být při výslechu s výsledky těchto zjištění konfrontováni a vyjádřit se k nim, zatímco soud musí zvážit a rozhodnout, zda je k omezujícímu zásahu do způsobilosti činit právní úkony vůbec důvod (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str 109). Ústavní soud pak ve svém nálezu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09 (in www.nalus.usoud.cz nebo ASPI), učinil z ústavně právního hlediska podrobný instruktivní rozbor institutu zbavení (omezení) způsobilosti k právním úkonům, z něhož lze pro účely této věci vyjmout následující právní argumentaci:
Při soudním rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům bude vždy třeba důsledně dbát toho, aby nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny. Z tohoto pohledu je také ústavně značně problematický institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, který je evidentním reliktem starého režimu. [Je jistě vypovídající, že zbavení způsobilosti k právním úkonům, resp. zbavení svéprávnosti, neznají právní řády západních sousedních států Rakouska a Německa, a od 1. 1. 2009 zmizel tento institut i z francouzského code civil, přičemž z pozdějšího data lze usuzovat na to, že jde o důsledek (poněkud zpožděné) francouzské akceptace normativního působení základních práv i na činnost zákonodárce.] Obecné soudy vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy [bod 23 písm. c)], kterými by bylo možno ještě dosáhnout sledovaného cíle v podobě ochrany konkrétně označených konkurujících práv či veřejných zájmů vyvoditelných z ústavního pořádku, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinak řečeno při rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (resp. o jeho rozsahu) se musí důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření (na tento ústavně normativní princip plynoucí ze samotné podstaty materiálního právního státu viz body 19, 20, 21 - ostatně reaguje i připravovaná nová kodifikace občanského práva).... v případech rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům soud (je) povinen identifikovat v konkrétním případě se uplatňující konkurující právo či statek nebo zájem chráněný ústavním pořádkem, kvůli nimž má dojít k omezení svrchu označených základních práv osoby, jíž má být omezena způsobilost k právním úkonům. V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Předlistopadové soudnictví mělo za to, že zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům je opatřením, které má chránit a nikoli poškozovat nebo ohrožovat zájmy ve způsobilosti omezovaného občana (blíže viz Ze zprávy o úrovni řízení a rozhodování soudů České socialistické republiky ve věcech způsobilosti k právním úkonům, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76 ze dne 18. 11. 1977, R 3/79). V současném právním prostředí, utvářeném českým ústavním pořádkem, je třeba tuto ideu (která tehdy vycházela z dosažené totožnosti zájmu jednotlivce, celé společnosti a státu tak, jak tuto zájmovou jednotu presumovala Ústava ČSSR z roku 1960, demonstrujíc skrze ní dosažení socialismu k uvedenému problému blíže Wagnerová E.: Základní práva, in Komunistické právo v Československu, Kapitoly z dějin bezpráví, M.Bobek/P.Molek/V.Šimíček (eds.), Masarykova univerzita, 2009, s.330 363) modifikovat jednak oddělením zájmů jednotlivce, společnosti a státu (jak je běžné v ústavněprávní teorii demokratických liberálních států), a dále vycházet z myšlenky přednosti zásadně svobodného, autonomního jednotlivce, kterému nesmí být ze strany státu znemožňováno realizovat svou představu o štěstí vnucováním ochrany státu tam, kde si jednotlivec, popř. za pomoci rodiny, dokáže pomoci sám (princip subsidiarity odvíjející se z uznání důstojnosti jednotlivce, který byl poprvé výslovně jako princip definovaný v encyklice papeže Pia XI. Quadragesimo anno z roku 1931).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d ost. 1 věta první za středníkem o.s.ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243a odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 24. března 2010

JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu