30 Cdo 3653/2015
Datum rozhodnutí: 21.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § § odst. 243c písm. 1) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 3653/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce B. K. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 322/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2014, č. j. 29 Co 420/2014-87, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud Praha-západ (dále soud prvního stupně ) výrokem I rozsudku ze dne 7. 5. 2014, č. j. 3 C 322/2013-49, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaných České republice Ministerstvu spravedlnosti (jako první žalované) a Ing. P. J. (jako druhém žalovaném) zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím [na první žalované z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobci tvrzenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 623/2008 (dále namítané řízení ), jehož byl účastníkem, na druhém žalovaném z titulu jím převzatého ručitelského závazku k úhradě tvrzené pohledávky žalobce vůči první žalované]. Výrokem II rozsudku soud prvního stupně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále odvolací soud ) k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž se žalobce v namítaném řízení domáhal zaplacení náhrady mzdy, náhrady za nevyčerpanou dovolenou a odstupného ve výši 64.894,40 Kč s příslušenstvím, že řízení bylo zahájeno podáním žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 7. 11. 2008 a skončeno nabytím právní moci usnesení ze dne 28. 2. 2013, kterým jmenovaný soud ke zpětvzetí žaloby na podkladě mimosoudní dohody účastníků řízení zastavil.
Takto ohraničenou celkovou dobu trvání namítaného řízení zhodnotil odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně jako přiměřenou, a proto nepředstavující nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen OdpŠk ). Uvedený závěr odůvodnil odvolací soud procesní složitostí namítaného řízení, nadto žalobcem zapříčiněnou. Podíl žalobce na této procesní složitosti namítaného řízení (a tedy potažmo jeho celkové délce) shledal odvolací soud v neustálé procesní aktivitě žalobce zahrnující mj. opětovné návrhy na záměnu účastníků a dále zejm. návrh na přerušení řízení do skončení hned dvou řízení vedených u soudu prvního stupně o skutkově a právně shodných nárocích jiných žalobců (pod sp. zn. 7 C 622/2008 a sp. zn. 7 C 50/2010), jemuž bylo soudem vyhověno. S přihlédnutím k uvedenému procesnímu postupu žalobce (jež rozhodně nesvědčí o jeho svrchovaném zájmu na posuzovanou věc ) pak odvolací soud dále neshledal, že by řízení mělo pro žalobce význam.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce (dále jen dovolatel ), zastoupený advokátem, včas podaným dovoláním, které Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.; dále jen o. s. ř. ) odmítl dílem pro jeho nepřípustnost (§ 237 o. s. ř.) a dílem pro vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) , které nebyly dovolatelem odstraněny v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Rozhodl tak v rozsahu dovolání týkajícího se první žalované (dále již jen žalovaná ) poté, co soud prvního stupně usnesením ze dne 8. 7. 2015, č. j. 3 C 322/2013-118, jež nabylo právní moci dne 11. 8. 2015, zastavil řízení o dovolání v té jeho části, v níž směřovalo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajícím se druhého žalovaného, z důvodu nezaplacení soudního poplatku za dovolání.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje jen právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz ), což v případě dovolatele není.
Dovolatelem (předně) vymezený dovolací důvod spočívající v otázce, zda je možné délku posuzovaného řízení (čtyři roky a čtyři a půl měsíce) hodnotit jako přiměřenou již s ohledem na to, že šlo o řízení s (typově) zvýšeným významem pro jeho účastníka, nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil (oproti mínění dovolatele) od východiska v rozhodovací praxi dovolacího soudu již ustáleného, podle nějž závěr o přiměřenosti délky řízení nezávisí toliko na posouzení jedné okolnosti (zde význam řízení), ale celé řady dílčích právních otázek (viz právě podmínky a kritéria příkladmo vyčtená v § 31a odst. 3 OdpŠk; ke komplexní povaze závěru o ne/přiměřenosti délky řízení srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014), Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom patrné, že hodnocení délky řízení jako přiměřené opřel odvolací soud o závěry o (vyšší) procesní složitosti věci a o zásadním podílu dovolatele na jejím konstituování zejm. návrhem na přerušení řízení o obdobných nárocích jiných žalobců, jemuž soud prvního stupně vyhověl, pročež bylo řízení po více než polovinu jeho celkové délky přerušeno podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Posouzení těchto dílčích právních otázek, na jejichž zodpovězení odvolací soud zejm. vystavěl závěr o přiměřenosti délky řízení, sice dovolatel v dovolání (rovněž) zpochybňuje, omezuje se však právě jen na polemiku s tímto posouzením a v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezuje ve vztahu k těmto otázkám (včetně průběhu pilotní kauzy vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 622/2008, tj. tzv. vedlejšího řízení) žádné z hledisek přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje obecné konstatování o splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v napadeném rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ). Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru, jak bylo vyloženo výše, neposta č uje (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14) .
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že k otázce podílu (jiného) žalobce představovaného návrhem na přerušení řízení ve skutkově a právně obdobné věci uvedl v rozsudku ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 689/2015 (na který dovolatel ostatně odkazuje v podání ze dne 25. 8. 2015), následující:
Rovněž tak nečiní dovolání přípustným námitka sub c) vůči závěru odvolacího soudu, který v rámci výkladu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk konstatoval podíl dovolatelky na délce řízení z toho důvodu, že, stručně řečeno, podala zjevně nedůvodný a evidentně účelový návrh na přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., že na něm přes jeho nedůvodnost setrvala a že se posléze vydanému rozhodnutí tomuto návrhu vyhovujícímu nebránila . Odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které [o]tázka, zda poškozený přispěl k celkové délce původního řízení tím, že se proti jeho přerušení nebránil odvoláním, nebo že nenavrhoval, aby v řízení bylo pokračováno, může být hodnocena pouze v rámci posouzení jednání účastníka řízení, kterým k nepřiměřené délce řízení přispěl (srov. § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk). To však pouze tehdy, je-li od počátku zjevné, že důvod přerušení původního řízení nemůže být naplněn (otázka, pro jejíž zodpovězení ve vedlejším řízení bylo původní řízení přerušeno, není ve vedlejším řízení vůbec řešena) nebo vyjde-li nemožnost naplnění důvodu přerušení původního řízení dodatečně najevo (např. ve vedlejším řízení dojde ke změně jeho předmětu a rozhodnutí v něm vydané již nemůže sloužit jako podklad pro rozhodnutí v řízení původním) a poškozený, ačkoliv si této skutečnosti musel být vědom, se proti přerušení řízení nebránil, resp. pokračování původního řízení nenavrhl. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010).
V dané věci soud prvního stupně vyhověl návrhu dovolatelky na přerušení řízení do skončení pilotní kauzy vedené u něj ve skutkově a právně obdobné věci o žalobě jiného žalobce pod sp. zn. 7 C 622/2008. Uvedený návrh byl dle jeho textu motivován ryze ekonomickými důvody (očekávatelnou úsporou nákladů řízení) a byl učiněn za situace, kdy v obou věcech (7 C 50/2010 a 7 C 622/2008) bylo již rozhodnuto soudy prvního stupně, přičemž ve věci sp. zn. 7 C 622/2008 hodlal žalobce, zastoupený týmž advokátem jako dovolatelka, teprve podat odvolání. Výsledek odvolacího řízení (dosud ještě ani nezahájeného) ve věci sp. zn. 7 C 622/2008 tak dovolatelka zjevně vnímala jako okolnost mající potenciál k mimosoudnímu odklizení jejího sporu, k němuž posléze došlo (dle obsahu spisu rozhodl odvolací soud v pilotním kauze rozsudkem ze dne 12. 12. 2012, načež vzala dne 22. 2. 2013 dovolatelka žalobu na podkladě mimosoudní dohody účastníků v celém rozsahu zpět).
Dala-li tedy dovolatelka svým návrhem na přerušení řízení zřetelně najevo, že chce v dalším postupu řízení z jí prospěšných důvodů vyčkat, a soud prvního stupně byl k tomuto jejímu návrhu vstřícný, nelze klást danou okolnost k tíži státu, ale je plně na místě jak to učinil odvolací soud v napadeném rozhodnutí přičíst uvedenou okolnost k tíži dovolatelky. O tom, že návrh dovolatelky na přerušení řízení nebyl z pohledu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. důvodný, přitom nemůže být sporu (viz např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 1 Co 77/2011, dostupné na www.justice.cz ); dovolatelka ostatně závěr odvolacího soudu o bezdůvodnosti návrhu nezpochybňuje. Úvahu dovolatelky, že v řízení sp. zn. 7 C 50/2010 beztak (tj. nebýt přerušení) nebylo možné očekávat rychlejší postup než ve věci sp. zn. 7 C 622/2008, dovolací soud pro její hypotetičnost odmítá.
Uvedený popis okolností, za nichž byl návrh na přerušení řízení podán, vlastních důvodů jeho podání, jakož i hodnocení jeho nedůvodnosti plně přiléhají i na věc posuzovanou.
Namítá-li dále dovolatel s poukazem na § 13 o. z. diametrální odlišnost dovoláním napadeného rozhodnutí od jiných (jím vyjmenovaných) rozhodnutí odvolacího soudu (Krajského soudu v Praze) v obdobných věcech jiných žalobců (zastoupených týmž zástupcem), v nichž odvolací soud dospěl k závěru o nepřiměřenosti délky po zcela shodnou dobu jako v jeho věci trvajících řízení a přiznal těmto žalobcům peněžité odškodnění, pak k uvedenému (má-li jít dle obsahu dovolání o dovolací důvod) dovolací soud nepřihlédl, neboť ani zde dovolatel jakkoliv nevymezuje žádné z hledisek přípustnosti dovolání.
Již zmíněný poukaz žalobce na rozsudek dovolacího soudu ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 689/2015, učiněný v podání ze dne 25. 8. 2014, neobstojí ani z pohledu vymezení hlediska přípustnosti dovolání (viz § 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), ani jako vodítko (dovolatelem takto předkládané) pro rozhodnutí dovolacího soudu v této věci (již s ohledem na odlišnost dovoláními napadených právních závěrů odvolacího soudu.). Tak ve věci posuzované dovolacím soudem pod sp. zn. 30 Cdo 689/2015 hodnotil odvolací soud namítané řízení jako nepřiměřeně dlouhé a přiznal žalobci z tohoto titulu peněžité odškodnění (pročež žalobce v dovolání brojil proti jeho výši), ve věci této dospěl odvolací soud k závěru o přiměřenosti délky (téhož) řízení a žalobu zamítl.
Konečně považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by (snad) projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného [viz § 31a odst. 3 písm. b) a e) OdpŠk), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci [viz § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného [viz § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat. To však s ohledem na soudy v dané věci učiněné závěry o okolnostech průběhu řízení překročivšího svojí celkovou délkou jen nevýznamně dobu čtyř let nepochybně není dovolatelův případ.
Odvolacímu soudu by jistě bylo možné vytknout, že procesnímu počínání dovolatele v namítaném řízení [hodnocenému v rámci kritéria podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] přisoudil relevanci rovněž v rámci kritéria významu řízení [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk]. Uvedený závěr je nesprávný, odchylující se od ustálené judikatury dovolacího soudu o presumpci (typově) zvýšeného významu pracovněprávních sporů (viz bod IV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z napadeného rozsudku je však zjevné, že závěr o přiměřenosti délky řízení je opřen zejm. o zhodnocení procesní složitosti řízení a významný podíl jeho přerušení (dovolatelem navrženého) do skončení vedlejších řízení na jeho celkové délce, pročež by ani při správném vyhodnocení významu řízení daného (typově) jeho předmětem nedoznal změny. Zrušení rozsudku odvolacího soudu pro neúplnost právního posouzení v tomto ohledu jen z tohoto důvodu by proto bylo ryze formální. Odvolací soud vysvětlil přijatelnost celkové délky řízení procesními okolnostmi jeho průběhu, jichž byl dovolatel ostatně iniciátorem. Závěry odvolacího soudu v tomto směru pak dovolatel v dovolání účinně nezpochybnil.
Jelikož dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do té části výroku I, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i co do výroku o náhradě nákladů řízení, jakož i dovolání do výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, taktéž nemá zákonem stanovené náležitosti. Dovolatel ani zde nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v uvedeném rozsahu (§ 241a odst. 2 a § 237 až § 238a o. s. ř.), když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na posouzení dovolatelem nastolených otázek nespočívala a jinou otázku hmotného nebo procesního práva dovolatel ve vztahu k nim v dovolání neuvedl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. 10. 2015 JUDr. František I š t v á n e k předseda senátu